Mám potřebu podělit se o zážitek, o pocit, i
když se mě na něj nikdo neptal. Vyprávím ho všude – z očí do očí, na FB,
tady taky. Před prvním kolem jsem hlasitě prohlašovala, že postoupí-li proti
Zemanovi Horáček, volit ho budu, ale dost se sebezapřením (důvody jsou dávno
jedno, po tom, řeknu dál, ještě víc). A pak mi spadla brada a koukala jsem, co
v těch čtrnácti dnech dělá, jak pan Drahoše podporuje, nejen billboardy,
jak s ním chodí na debaty… To by mnoho lidí nedokázalo. Takový důkaz, že mu
jde skutečně o věc. (A samozřejmě obdiv i Hilšerovi, jen jak by volit jeho bývalo
trošku snazší, tolik mě to asi nepřekvapilo.) I jsem mu to napsala. Já vám na sobě
najednou úplně fyzicky cítila, že když se někdo ve společnosti viditelný chová
slušně, čestně, příkladně… prostě normálně hezky, taky vás to najednou nutí chovat se
líp. Pro tohle je hlavně škoda, že tam ještě nějaký čas bude strašit prolhaný, hulvátský alkoholik. A velkou bezmoc cítím, když okolo sebe slyším důkazy, jak moc
znamenaly ony billboardy se slovíčkem „stop“.
neděle 28. ledna 2018
čtvrtek 4. ledna 2018
Ve třech slovech
Dnešní
text bude ješitný a sebestředný, jenomže když já chci říct něco o umění, které
obdivuju, o schopnosti sdělit hodně v málu, v půlvětách, ve třech
slovech. S koncem června skončím i já po strašlivě předlouhé době na jednom
gymplu, nenaštvaná, nezdeptaná (alespoň doufám, že to k tomu nedospěje). To je normální. Jak bude dál, to
ještě není úplně jasné, nerouhat se, hlavně se nerouhat, pořád to vypadá (klepu
do dřevěného stolu a zběsile i do umělohmotné klávesnice, pro jistotu), že
práce je a bude dost. O tom jsem ale mluvit nechtěla. Chtěla jsem mluvit o reakcích
okolí na mé definitivní rozhodnutí. Tedy o jedné. O tom, co mi řekl chlap, kterého si ho moc vážím, pan ředitel to nebyl. „Co ti budu
povídat, slavit to nebudem,“ prohlásil. Co na tom, že někteří asi ano. V těch
třech slovech, v intonaci, jakou to vyslovil, v tom bylo všechno,
žádné mazání medu, žádné přemlouvání, přesto respekt a ocenění a trocha smutku
a díků, to já si snad budu pamatovat do konce života, jihnu. A
vděčná jsem, to abych kompenzovala onu ješitnost. Takhle já bych chtěla umět
jednat s lidmi. Hezky, jasně, napřímo, abych to měla v hlavě bez
velkého dumání.
středa 3. ledna 2018
Bellové Jezero
Rádio jo, rádio já poslouchat budu, rozhlasové hry a knížky,podle mě vůbec pro ty, kdo jsou líní nebo neumějí číst, naopak, je k nim potřeba zvláštní
druh soustředěnosti, že ji nemám, trénuju. Nemůžete si je pouštět jen jako
kulisu... tu vám padne do oka zapomenuté cosi v koutě, jdete to zvednout,
pak že si namažete chleba a hned máte myšlenky kdoví kde a abyste poslouchali od
začátku. Baví mě, co jde vyčíst z hlasů, nálada, problémy, tvář, prý i zdraví, říkají
znalci, že tlustý hubeného nenamluví, že jinak dýchá, že mu nikdo věřit nebude.
Teď
čte na Vltavě Petra Špalková Jezero Biancy Bellové. Občas si říkám, že nemusím
číst všechno, ale chci vědět, o čem se to tolik mluví, znát příběh kluka, co
pátrá po své matce, fascinuje mě Bellové inspirace fotkami Aralského jezera, téma
ekologické katastrofy, země po smrti diktátora, dystopie. Zároveň tuším, že
jazykově, stylisticky nepůjde o takový skvost, poslouchat stačí. Špalková
začala včera, ještě pár večerů bude pokračovat, vždycky v půl sedmé, ale člověk může samozřejmě z archivu. Zatím ponuré, poutavé, pěkné. Doporučuju. I tohle video z natáčení.
https://www.facebook.com/CRoVltava/videos/10155067610427623/
https://www.facebook.com/CRoVltava/videos/10155067610427623/
úterý 2. ledna 2018
Jepičí život papíru
Ještě jsme stihli poslední den výstavy betlémů v Betlémské kapli.a je po všem. Maminku jsme přesvědčili, že to na stromech v betlému z Krušných hor asi
fakt nebudou olivy a od vedle pak slyšeli dětský dotaz, jestli se Ježíšek
narodil v Čechách. Do příštích Vánoc bych potřebovala, aby někdo vymyslel zero
waste variantu balicího papíru. I když právě maminka ji praktikovala už o desítky
let dřív, než se tomu tak začalo říkat, jó, to ještě nepečené cukroví bylo
nepečené, žádné „raw“, a mně vždycky připadalo poněkud společensky nepřípustné
vyprávět, jak zpod stromečku zachraňuje nepomačkané papíry, abychom do nich
zase balili za rok. Ne, dárky fakt nevypadaly nijak hnusně, jen jsme občas měli
pocit, že už jsme je někdy viděli J. Bezobalovosti nepropadám nijak zásadně, kráčím
k ní minikrůčky, to množství odpadu, co člověk denně vyprodukuje, to mně ale
děsí. Dilema potřebnosti papíru a jeho života v délce někdy snad až vteřin,
zatím řeším nákupem u charit, asi že používáme víc izolepu či proč, zachraňovat ho do dalších let už se nějak nedaří..
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)