Místo splněných přání

V bistru jménem The Place sedí každý den muž. Nevíte, kdo to je. Ďábel? Bůh? Lidé za ním přicházejí a žádají splnění svých přání, někdy životně zásadních, zachránit blízkého, zachránit pro sebe, jindy směšná, banální. A on říká „To by šlo.“ Jenže nic není jen tak, žádající dostane za úkol vykonat něco hnusného. Něco zlého, zásadně nepřijatelného. Co pak? Kývá, couvá, odmítá, zvažuje, vrací se, mění přání, koná jen tak napůl, lže, znovu zvažuje… Místo splněných přání režiséra Paola Genovese, toho, co natočil Naprosté cizince. I v Místu je jako v Cizincích určitá schematičnost, ale hříčkou není, ani komedií, jak film někde inzerují. Není ale ani jen drsný, svým způsobem zvláštně smířlivý, chápající, nadějný. Viděli jsme ho včera a mě nějak pasuje k silvestrovskému bilancování. Jsou v něm otázky. Co jsme schopni obětovat, kdo nás k čemu nutí (nebo si to jen myslíme?), co si přát, jak si přát, co pro to udělat, co vzdát, co zlého v nás… Nebo úplně jiné. Vše jen v onom bistru, v rozhovorech. Někdy od půlky jsem si přála, aby měl otevřený konec, což se mi nakonec částečně vyplnilo a mám ho v hlavě a říkám si, jestli to bylo dobré přání. Asi jo.

Z přečteného, z viděného

Útlá knížka Miloše Doležala Jízda na skle ochcanou strání. Podle jednoho obrázku, zážitku z dětství, prozrazovat nebudu, ale příhoda je to pěkná, hořce vtipná, uvěřitelná, bolestivá, symbolická. Mám ráda tyhle vzpomínky ve formě střípků, víc než ucelené texty, ačkoli nechápu, jak přesně se píší, dětským pohledem dospělého, ten nutně zná souvislosti, které dítě nemůže. Co jsou doopravdické vzpomínky, co přídáno? Asi nezáleží. Poskládáno, pointováno. První třída. Školní budova stojí na náměstí – bývalý okresní soud, k němuž byla zezadu přilepena věznice, ve které bydlí školník a nachází se sklad civilní obrany. Lepší obraz školského systému nemůže být.

A v Galerii Českých center v Rytířské výstava maket scén scénografky Ivy Němcové. Malinkaté „pokojíčky“, do sluchátek si můžete pustit kousky her. Zemřela v pětatřiceti, stihla hodně. Dělala i klipy (pro The Tap Tap), design, kostýmy k filmům (Gottland), interiér Café v lese. Zadní strany různých scén bývají všelijaké, v divadle, v životě. 

Podoby Vánoc

Dětské Vánoce měly podobu něžných přání – „chci jehlu, o kterou se nepíchnu“ –, „kandidovaného“ ovoce ve vánočním pudinku, reakce „Živýho?“ na zprávu o tom, že bratranec dostal ježka v kleci, a absurdního pobavení, že pan premiér-nepremiér má taky cosi společného s OLAFem. Já ve snaze obohatit sváteční stůl vytvořila jako doplněk druhou verzi bramborového salátu s červenou řepou (a vajíčkem, kyselou okurkou, cibulí a jogurto-majonézou) a opět, co se vánoční stravy týče, šlápla vedle. Pro devítiletého vybrala Babičku drsňačku, abych slyšela „Jé, tu už mám“, a to jsem byla ješitně pyšná, že zrovna o jeho knihovničce mám přehled. A na den, na který jsem věnovala ségře bioložce lístky do divadla na hru s grantově-genetickou tématikou, že pohlídám děti, jsem sama dostala lístek na Collegium 1704. Přesto neironicky, bylo to moc pěkné. Dospělé Vánoce měly podobu nočních hovorů o kandidátech, za čtrnáct dní to přijde, o strachu, co se může stát, když tolik lidí v bublině prohlašuje, že první kolo je od toho, aby si volili svého ideálního, ve druhém pak prý už určitě budou Drahoše. Jen aby to šlo. 

Osmdesát osmdesátých

stránek z osmdesáti knih. Dárek, co ho můžete dávat zas a znovu různým lidem. Ke čtyřicátinám, padesátinám…  Mému obdarovanému bylo 80 na jaře, nestihla jsem to, v červnu dodatečný oslavný víkend na Šumavě, nestihla jsem to… A to jsem měla prosím pěkně ideální výrobní podmínky, školní knihovnu u nosu a kopírku/skener za rohem. A přece až teď, a přesto ocenil. Ono je to už tedy dost zajímavé vyrábět, když konečně seberete síly, přemýšlet, co dotyčný rád kdy četl, co jako dítě, k čemu se vracel, co sám napsal, z čeho se učil, na co nadával. Foglar, Remarque, Havel… organická chemie. A druhá fáze zábavy nastává, když zkoumáte, jak moc jsou ony 80. (40, 60.) stránky typické, jestli se zrovna na nich objeví „my hoši, co spolu chodíme“. Třeba. Některé novely a básnické sbírky a divadelní hry už osmdesáté stránky nemají. Farma zvířat ze hry, Máj ze hry. Ve školní knihovně berete do ruky různá vydání a zvažujete, která osmdesátá bude lepší. Lehčí. Nebo těžší. Na druhou stranu každé kopie napsat řešení. Zabalit, darovat. Těšit se z údivu. Prý jestli jsem to nechala udělat. Ne, není to díra na trhu, tenhle dárek musí být hrozně přesně osobní. 

Zachráněná :)

V ledničce dál trpělivě čeká včas připravené těsto, dneska ale ať je v klidu, dneska žádná změna nebude. Vánoce máme nestresové a neodpočinkové, ale krásné. Zachránila mě společná výroba nepečeného cukroví se sedmi ženami dospělými a dvěma ne tak úplně, měli nápad i pánové, že přijdou, budou popíjet a dívat se, jak nepečeme! Nedorazili. Ale při takového účasti a množství hmot, to se člověku hned rozšíří paleta nabízených dobrot.. Zachránilo mě předvčerejší Zkoleduj se (taky tady, trailer z loňska), charitativní koncert (jeden ze čtyř), osm výborně zpívajících herců, s nimi vždycky studenti z nějaké školy – my viděli gymnázium Přírodní škola, ze které si poslední dobou čím dál víc sedám na zadek, sedím a zírám –, krásná aranžmá koled (Marek Doubrava), režie, vtip (taky smát se sobě, komerčnosti Vánoc…), dojetí, jemnost a výtěžek na dobročinný účel (nocleženky). Zachránila mě včerejší Rybovka na hlavním nádraží, kdo chce, přijde, hraje, zpívá, kolem cestující, bezdomovci, děti voděné za kapucky, hlášení, že Antonín Dvořák (myšleno rychlík) má zpoždění… A jedna půlletá Lucka bude mít pod stromečkem kromě jiného zabalený rohlík, v jistém životním období nejvytouženější předmět pod sluncem. 

O pudinku a horších skupinách

Ivana procházela v hlavě večírkové dospělé a pro každého brala víno a pak pro jistotu ještě jeden vánoční pudink, protože co kdyby… a ono opravdu ano, bylo jich nakonec o jednoho víc, anglický pudink dostala jsem já. Víno prý jindy. Hodil se, dneska jsme s jednou třídou postávali u mikrovlnky, že si ho ohřejeme, aby viděli, aby poznali, pěkně podle návodu – dvě minuty, chvilku počkat a pak ještě dvě minuty… a pak vyšlo najevo „co kdyby“ číslo dvě. Ne, nebylo jich víc, nenastoupil nový student, ale většina nejí hrozinky! Z těch pudink skládá se zejména! Nadšení, že nesu něco k jídlu, mírně pohaslo. „Takhle vypadá naše angličtina vždycky,“ sděluje se smíchem jeden student návštěvě, spolužačce „z lepší“ skupiny. „Proto nic neumíme.“ Myslel jídlo a hry, že se vždycky máme takhle, a byl v tom humor a povzdechnutí a popíchnutí směrem ke mně. Něco umí. Ale mohli by víc. Ale jak to má člověk zařídit, když v každé třídě bývá pár výborných a pár slaboučkých a ti ostatní jsou na tom přibližně stejně, ale vy někde uprostřed musíte udělat „řez“. “. A bytí v „té druhé“ skupině někdy nepřebolí. Ani přes Vánoce.