pondělí 16. října 2017

Suchý konce, divadlo A Tabook II

Kdykoli se na jevišti objevil představitel Františka Krále, paní v první řadě na balkóně, co jsem ji měla v periferním vidění, se zatetelila. Několikrát neodolala a zamávala, ačkoli ji sousedka upozornila, že on ji vidět nemůže. „Ne?“ podivila se trošku moc nahlas, vyděsila, protože si postavy v jedné chvíli začaly mocně zavdávat slivovice, uklidnila, až když ji šeptem ujistili, že je to jen voda, při děkovačce už to ale rozjela naplno. Že nemával zpátky, popadla berli opřenou o zábradlí a mocně kynula k jevišti. Konečně! Nešlo nevidět, ke komu patří. „Jo to je stará Králová,“ poznamenal chápavě pán za mnou. Každý si chodí na ty své. Já se například zařekla, že nebudu (skoro) kupovat knížky s výjimkou těch, co je napsali či přeložili kamarádi a známí. Abych si pak uvědomila, že je to podobné, jako kdyby člověk vystudoval DAMU a pak prohlásil, že do divadla půjde jen tehdy, když zrovna nebude vystupovat nikdo z oboru J. Tak teď Lenka Sobotová a Suchý konce.


Povídky o vztazích (já to klišé fakt napsat nechtěla), pošramocených ideálech, s nadhledem, ironií a nádhernými detaily. Ale ať ofotím cokoli, není to ono – číst celé chce to.




Žádné komentáře:

Okomentovat