Fakt to není tak, že
bych neměla co dělat a v půlce léta se nemohla dočkat zvonění, ale jak
jsem ponořena v překladu a starání se a za oknem prší, tak si říkám: Proč se pořád proti sobě staví učení paměťové a „to druhé“ (váhám, jak ho nazvat
stručně… diskusní, objevovací, nebiflovací). Pořád se jedni rozčilují, že bez
nadrcení se vyjmenovaných slov to nejde, a když oponenti uznají, že to je fakt,
že Litomyšl nevymyslíš, jsou na koni a pádí na něm pryč, z diskuse pryč, a spolu s býky memorovali by každou kravinu. A druzí
zase naopak, že prý všechno se dá dohledat. A když ne, tak určitě jo. Hlavně spolupracovat. Čím dál
tím víc si myslím, že základem je dobře nadrilovaný základ J
a důkladné jeho opakování (pořád, po letech, doma, v Podolí) a potom stejně
důkladné diskuse a přemýšlení. Problém je trošku v tom, myslím si,
že pořád vymýšlet, jak opakovat a znovu se vracet a chtít to
jinak, dá spoustu práce. A taky pro samý metafory nevím, jestli je jasné, co
jsem chtěla říct.
pondělí 24. července 2017
neděle 23. července 2017
Jasno lepo podstín zhyna
Slyšela jsem dvě knihovnice, jak
se o ní baví, popadlo mě, nevím co, že ji hned musím mít. Tu knížku. Ten název.
Přitom na první poslech – „o týraném psu
a chlápkovi, podivném samotáři, který si ho vezme z útulku“ – vůbec nic
pro mě, ani trochu. Je výborná! Kniha, autorka - Sara Baume, překladatelka. Samomluvy
k psovi, putování Irskem, tam a zpátky, stranou od lidí, ti ho odhodili –
muže i psa, láska a strach, já vím, je to klišé, neuvěřitelně výtvarné a
přírodopisné popisy krajiny. Tolik rostlin! Věty znějí. Přečetla jsem do tří
čtvrtin a strašně nechtěla číst dál, ze smutku, jak si to učítám, ze smutku,
jak to dopadne. Pak dočetla. Nádherný jazyk i stavba, motivy, co se opakují, některé
vyvinou do tragédie. Třikrát opakovaná slova, jak v písni. A jak už jsem
říkala, překlad krásný - Alice Hyrmanová McElveen. Rozhovor s ní tady, ten si
přečtěte, i když jinak o ni třeba už nikdy nezavadíte. Žije v Irsku, chová
spoustu zvířectva. „O ty otce jste se starala sama?“ – „Ne, se psem.“ Život má na román. A ten jí přeložený je anglicky „Spill simmer
falter wither“.
sobota 22. července 2017
I o prázdninách lítají vzduchem
školní témata, agresivně někdy jak ti komáři nebo horší potvory,
diskutující, s nimiž se nedohodnete, ohnat se po nich ale nemůžete. Náš bývalý
student nedávno na DVTV kritizoval současnou výuku, na sociálních sítích tím
pádem trošku haló, já ho neučila, znali jsme se jen malinko, ale chválilo ho
pár kolegů, kterých si vážím, tak má mé sympatie. Jasně, je radikální,
jenže na to má podle mě sotva odrostlý střední škole právo, i když mně je
sympatičtější, že si čím víc i studenti říkají o mix klasické a moderní výuky, že to tak shrnu do dvou slov. Taky v tom vidím cestu. Teď mě hořce
rozesmály reakce tipu „to si pan K. asi vybral špatnou školu, to u nás, u
nás učíme výborně“. Přála bych jim/vám někdy číst anonymní zpětnou vazbu od
studentů. Někdy to bolí a je to ďaha, že pláčete, ale má to asi tak být. Kolikrát jsem si myslela, jak v hodinách určité věci dělám, studenty nějak
beru a tak podobně… a oni to vnímali úplně jinak. Tolik k iluzím, nejen pedagogickým :).
pátek 21. července 2017
Ticháč z Veletržáku
Ochranky jsem nikdy moc neregistrovala, už
vůbec ne ve výstavních síních, proč taky, do baťůžku sotva narvu Borna třeba. Při
mý nešikovnosti ani miniaturní grafiku. Jenomže ve Veletržním paláci bych měla,
tam hlídá Jiří Tichý, určitě jste ho tam viděli. Pravým jménem Dan
Feldštajn, na konci šedesátých let žil v Izraeli, pak se vrátil, že tu
nechal maminku samotnou, dal se dohromady s Jirousem, s výtvarníky z Křížovnické
školy, podepsal Chartu, ale podpis se hned nezveřejnil, aby mohly pod jeho
jménem vycházet dětský knížky autorům v nemilosti, Šrutovi například, žil
s kunsthistoričkou Marcelou Pánkovou, maminkou Šimona, za petici „Tak dost“
byl pár měsíců ve vězení. Píše o umění, fejetony, recenze, vydal román.
Až z Peňásova rozhovoru s ním v Echu jsem se to dozvěděla, to si vždycky říkám v objevných chvílích jako tahle, kolik takových lidí
všude je a člověk na ně kouká… jo, přiznávám, trochu svrchu nebo alespoň
nevšímavě… přitom by měl naopak.
Říkal mu prý Róna. |
pondělí 10. července 2017
Pár dní jinde
Řeknete, že jedete do Svinoústí a vzbudíte úsměv, už to stačí, kromě toho je tam krásně. Hranice
Polska a Německa. První večer vydáváme se do města, věříme, že
vjíždíme na most, a ejhle, on to trajekt, nákup se protáhl na tři
hodiny, ale pomazlili jsme se s divoko-přítulnými prasátky.
Pláže Baltu, podzemní město válečného opevnění, bunkry, kdysi nejvyšší maják
světa, zubři v oboře, ryby na stole, pomalá projížďka podél zadních dvorků
malých vesnic. Jen ti komáři, nejúčinnější obranou je ignorace pupenců, pravda, chce to jistou
duševní sílu, já si ale nemůžu pomoc, pro mě jsou to symboly léta, ošklivé, ale symboly. Polština krásná, sever je pólnoc a jih poludnie. My mluvili zásadně novopolsky, instinktivní kombinací
slovanských slov, čímž jsme zase vzbuzovali úsměvy, to nám jde. Po cestě Štětín, líp
jsme zaparkovat nemohli, nová budova filharmonie napojená na bývalé sídlo
gestapa, triatlon v centru a žurková polévka! Pak dokonale zakufrovat na dálnici u Berlína,
V Polsku je všechno jinak |
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)