Léto končí s kroky po schůdkách, když nesu
tílka a kraťasy do horních polic bytu, podobně jako noc začíná, když si člověk
sundá brýle, alespoň tak to v autobuse do Albánie tvrdil nedávno Marcel, nedávno
může být i před rokem, chcese-li, tohle slovo neexistuje, já vím. Stromy ještě nejsou
potrhané zrezavělé deštníky, ale mě podzim v myšlenkách přenáší k Baltu. Tolikrát
jsem tam zas nebyla, aby musel, ale dělá to. Déšť padá na moře. Předevčírem v knihovně
sáhla jsem po Zimních rybách, devět
povídek, dlouho, dlouho jsem nebyla tak zasažená. Balt je všechny spojuje,
ponuro venku i uvnitř lidí, postavy něco zažívají a zároveň myslí na své
problémy doma, střihy mezi minulostí a teď, lodě, sníh, zásahy do
duše, popisy detailů, přesně odhadnuté, co si čtenář může domyslet. Klid, klid a najednou lup ho, co se to dozvídám? Do toho
ještě výborně úlomky z historie, rozdělené Německo (to hlavně), útěky z východu,
vzpomínky po sjednocení. Lituju, že učítám, ale užívám.
středa 5. října 2016
pondělí 3. října 2016
Tak jo, tak existují
Mívala jsem
podezření, že první vzpomínky neexistují. Takové ty údajné ze dvou let věku a
doby okolo… ty já měla vždycky za vytažené, silou vůle do paměti vyprošené
z dávných fotografií, amatérských záznamů na kameru, na magneťák,
z vánočních vyprávěnek typu „to ty ještě pamatovat nemůžeš“. Pak jsem se
zeptala studentů. A začala na tyhle vzpomínky věřit, navíc pochopila, proč já
je nemám – málo jsem padala! Oni si pamatují stoličku v koupelně ujetou
pod nohama, scénky z nemocnic, krev, kterou z nich smývali ve sprše,
cizím snowboardem proseknutou helmičku. Taky povodeň sahající do půlky pneumatik.
Jedna je úplně klidná. „Fascinovaly mě tlačítka ve výtahu. Pamatuju se, jak
jsem v ohrádce a takovej tlačítkovej panel maluju na zeď. A pak si hraju,
že jedu.“ Mě zas fascinuje a dojímá ten obraz v jeho hlavě.
K tématu
dětství dneska viděný film Chlapec a svět.
Brazilský, animovaný, výtvarně, hudebně nádherný, radostně mrazivý.
neděle 2. října 2016
Máša
Tabook! Tolik toho tam a většinou velká síla, v
malých věcech, někdy ve velkých. V pozdním odpoledni vtěsnám se dozadu na
pódium, aby se lidí vešlo víc, na jakýsi kufr, přede mnou stoleček, u něj Máša
Gessenová. Autorka Muže bez tváře,
knihy o Putinovi, mluví výborně, pěkné to není. O sankcích, které jsou správné, protože s diktátorem se neobchoduje, ale naprosto k ničemu. Pád rublu, zhoršující se ekonomika, nic
nepřiměje občany země obrátit se proti prezidentovi. Myslí si ona. Vždycky budou hledat vinu jinde. Evropské země by ale mohly pomoci,
mohly by dávat azyl exulantům stíhaným – bitým, mučeným, zabíjeným – kvůli
sexuální orientaci. I Jižní Afrika to dělá, v Evropě nikdo.
„Zatímco západ přemýšlí, Putin koná,“ zní jedna věta. Mluví o cenzuře,
která vychází už i zdola, o lidech, kteří nahlašují, co kde kdo dělá špatně. Z jaké že
beletrie to člověk zná? Ona odešla do Států, když začalo hrozit, že jí odeberou
děti, jako prvního adoptovaného syna. Ostych ji vyfotit.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)