středa 5. října 2016

(Pod)zimní

Léto končí s kroky po schůdkách, když nesu tílka a kraťasy do horních polic bytu, podobně jako noc začíná, když si člověk sundá brýle, alespoň tak to v autobuse do Albánie tvrdil nedávno Marcel, nedávno může být i před rokem, chcese-li, tohle slovo neexistuje, já vím. Stromy ještě nejsou potrhané zrezavělé deštníky, ale mě podzim v myšlenkách přenáší k Baltu. Tolikrát jsem tam zas nebyla, aby musel, ale dělá to. Déšť padá na moře. Předevčírem v knihovně sáhla jsem po Zimních rybách, devět povídek, dlouho, dlouho jsem nebyla tak zasažená. Balt je všechny spojuje, ponuro venku i uvnitř lidí, postavy něco zažívají a zároveň myslí na své problémy doma, střihy mezi minulostí a teď, lodě, sníh, zásahy do duše, popisy detailů, přesně odhadnuté, co si čtenář může domyslet. Klid, klid a najednou lup ho, co se to dozvídám? Do toho ještě výborně úlomky z historie, rozdělené Německo (to hlavně), útěky z východu, vzpomínky po sjednocení. Lituju, že učítám, ale užívám.




pondělí 3. října 2016

Tak jo, tak existují

Mívala jsem podezření, že první vzpomínky neexistují. Takové ty údajné ze dvou let věku a doby okolo… ty já měla vždycky za vytažené, silou vůle do paměti vyprošené z dávných fotografií, amatérských záznamů na kameru, na magneťák, z vánočních vyprávěnek typu „to ty ještě pamatovat nemůžeš“. Pak jsem se zeptala studentů. A začala na tyhle vzpomínky věřit, navíc pochopila, proč já je nemám – málo jsem padala! Oni si pamatují stoličku v koupelně ujetou pod nohama, scénky z nemocnic, krev, kterou z nich smývali ve sprše, cizím snowboardem proseknutou helmičku. Taky povodeň sahající do půlky pneumatik. Jedna je úplně klidná. „Fascinovaly mě tlačítka ve výtahu. Pamatuju se, jak jsem v ohrádce a takovej tlačítkovej panel maluju na zeď. A pak si hraju, že jedu.“ Mě zas fascinuje a dojímá ten obraz v jeho hlavě. 

K tématu dětství dneska viděný film Chlapec a svět. Brazilský, animovaný, výtvarně, hudebně nádherný, radostně mrazivý.



neděle 2. října 2016

Máša

Tabook! Tolik toho tam a většinou velká síla, v malých věcech, někdy ve velkých. V pozdním odpoledni vtěsnám se dozadu na pódium, aby se lidí vešlo víc, na jakýsi kufr, přede mnou stoleček, u něj Máša Gessenová. Autorka Muže bez tváře, knihy o Putinovi, mluví výborně, pěkné to není. O sankcích, které jsou správné, protože s diktátorem se neobchoduje, ale naprosto k ničemu. Pád rublu, zhoršující se ekonomika, nic nepřiměje občany země obrátit se proti prezidentovi. Myslí si ona. Vždycky budou hledat vinu jinde. Evropské země by ale mohly pomoci, mohly by dávat azyl exulantům stíhaným – bitým, mučeným, zabíjeným – kvůli sexuální orientaci. I Jižní Afrika to dělá, v Evropě nikdo. „Zatímco západ přemýšlí, Putin koná,“ zní jedna věta. Mluví o cenzuře, která vychází už i zdola, o lidech, kteří nahlašují, co kde kdo dělá špatně. Z jaké že beletrie to člověk zná? Ona odešla do Států, když začalo hrozit, že jí odeberou děti, jako prvního adoptovaného syna. Ostych ji vyfotit.