neděle 31. července 2016

V horách

Dobře to dopadlo. Bulharské hory jsou krásné. Jenomže: V jednu chvíli se pod vrcholem nejvyšší Musaly přidržela L. kamene, ten se uvolnil, s ním další, rána do hlavy, kotouly pozadu, brždění rozpřaženýma rukama, krev, šok, vrtulník, co neměl zrovna kde přistát, let v podvěsu. Já  to neviděla, já až druhý den vyrazila minibusem do Sofie pro dobré zprávy a taky abych zjistila, že všechno jde, že si stačí vzpomenout na bulharskou bohemistku, která náhodou zrovna tráví léto u rodičů, napsat jí a ona dva dny chodí překládat na vizity do nemocnice plné absurdních situací, kde si pacienti nakupují dezinfekci v lékárně přes ulici a kde sice dostanou polívku, ale nemají-li svojí lžíci, mohou se tak akorát snažit dohlédnout na dno misky. Taky se hodí zapojit ambasadora, bulvární média to zvládnou sama. Ze samého štěstí nad dobrým koncem jsme úplně zapomněli vynadat komusi odpovědnému, že se na vrtulník čekalo dvě hodiny. Už se tomu smějeme, ale ty sestupy...!


sobota 2. července 2016

Jak to chodí v Plzni

Uprostřed týdne na operu do Plzně. Kdo si to může dovolit? My. Míříme do hostelu. Zchvácená paní pro všechno, recepční i pokojská, velké omluvy, že prý ještě nestihla uklidit, musela lítat po policajtech. „Co se vám stalo?“ soucítím. „Ále, včera jsem napadla jednu slečnu.“ Tak teď ji hlavně nevyprovokovat J. Poslouchat Verdiho, vědět, že jak se hudba na pár sekund zastaví, přijde rychlé rozběhnutí, dá se to odhadnout dopředu, jenomže možná v tom je ta krása. Plzeňští tleskají sice intenzivně, ale ne bouřlivě, tam kde by se v Praze křičelo a vstávalo, tady se sedí, jsou asi na takovou kvalitu zvyklí, ostatně vstává se v divadlech, připadá mi, až moc často. Na stolcích ve foyer nachystány kelímky s džusem, vodou, malé lahvičky vína. Bez obsluhy. Zaplatíte do kasičky, vezmete si. Vyprávím to pak postupně sedmiletému a sedmdesátileté. „To tam byly kamery?“ ptá se on. A ona: „A platili to ty lidi?“ Nebyly, platili. Není to s tou „kriminalitou“ v Plzni zas tak strašné.