úterý 15. listopadu 2016

Nenazvaný

Těžko se temno v mysli přiznává, ty chvíle, kdy se vyžívám, lebedím si v myšlenkách hnusných směrem k druhým. Jen k pár lidem, jen někdy, pořád dokola. Podivná závislost, bere sílu, čas. Učím se je přetrhávat. Drží pevně. Bolí to všemi směry, polehoučku polevují, když neutnu teď, umořím se jimi.
A pak je taky krása. Jsou milovaní. A nenapětí. Je hudba třeba. Když jsem Madeleine Peyroux slyšela poprvé, byla to přezpívaná Cohenova píseň a bylo to divné, Tango pouštím si teď každou chvíli.


Učím se neválcovat, snažím se soustředit. 
Nejsem si jistá, že jsem to někdy uměla. 
Hledám maličkaté maličkosti. 

Žádné komentáře:

Okomentovat