pondělí 3. října 2016

Tak jo, tak existují

Mívala jsem podezření, že první vzpomínky neexistují. Takové ty údajné ze dvou let věku a doby okolo… ty já měla vždycky za vytažené, silou vůle do paměti vyprošené z dávných fotografií, amatérských záznamů na kameru, na magneťák, z vánočních vyprávěnek typu „to ty ještě pamatovat nemůžeš“. Pak jsem se zeptala studentů. A začala na tyhle vzpomínky věřit, navíc pochopila, proč já je nemám – málo jsem padala! Oni si pamatují stoličku v koupelně ujetou pod nohama, scénky z nemocnic, krev, kterou z nich smývali ve sprše, cizím snowboardem proseknutou helmičku. Taky povodeň sahající do půlky pneumatik. Jedna je úplně klidná. „Fascinovaly mě tlačítka ve výtahu. Pamatuju se, jak jsem v ohrádce a takovej tlačítkovej panel maluju na zeď. A pak si hraju, že jedu.“ Mě zas fascinuje a dojímá ten obraz v jeho hlavě. 

K tématu dětství dneska viděný film Chlapec a svět. Brazilský, animovaný, výtvarně, hudebně nádherný, radostně mrazivý.



Žádné komentáře:

Okomentovat