pondělí 1. srpna 2016

A teď moře

Sešli jsme z hor a já si čtu o moři. Rudolf Krautschneider. Takové „obyčejnosti“: Těsně za jachtou pluje velryba. Je to mládě, velké asi pět metrů. Z otvoru na zádech mu stříká vysoko fontána vody. Občas se vynoří i široká ocasní ploutev. V noci slyším, jak hlasitě oddechuje. Ráno pluje mládě těsně za jachtou a já nejsem schopen se ovládnout, musím se ho dotknout. Držím se záďového koše a ještě jsem uvázán k palubě lanem. Jachta pluje pomalu. Velrybí kůže je drsná jako kůra stromů, ale je pod ní cítit život. Přejíždím po ní chodidly. Chvíli nereaguje, ale potom pomalu vplouvá pod jachtu. Vylézám na palubu a po chvíli vše opakuji. Trpělivě to snáší. Už neodplouvá. Nechci pro ni vymýšlet žádné jméno, jen způsobem typickým pro člověka jí říkám „moje velryba“. Zřejmě nevěděla, že je moje, a odplula.“ (Lidé a oceán, vydalo letos 65. pole) Krautschneider, chlap, co říká – například – že je rád za malý důchod, protože mu to zaručuje, že bude makat až do smrti. 

Žádné komentáře:

Okomentovat