Nevzdychat

„Od učitele s vámi uváděným utopickým platem,“ cituje redaktor českého Newsweeku v článku ‚Dejte jim 50 000‘ jednoho ředitele základky, „bych očekával daleko větší propojenost vzdělávacích oborů, a nikoli odříkání znalostí z vlastního oboru a naprostou tupost v těch ostatních.“ Střih. Anička, dcera kamarádky K., strávila většinu svého školního života v cizině, teď dělá srovnávací zkoušky na českém gymplu. Všechno má, z matiky pohroma. Pláče, K. je rozumná, utěšuje, ptá se jí, v čem byl problém, co neuměla. „Byli nepříjemní,“ dozví se po chvíli, „mami, oni vzdychali, když jsem něco nevěděla.“ „Víš,“ říká mi K., „moje děti už mají za sebou různé systémy školství, různá hodnocení. Tohle ale zažiješ jen u nás.“ Není to detail, je v tom strašně moc. Myslím na toho ředitele, jestli by neměl snížit laťku, na všechny rozhorlené diskuse, zda se dají a mají líp finančně hodnotit lepší učitelé, a na to, kolik může stát sil pohrdavě nevzdychat před zkoušeným studentem. Ach jo.

Učit už byste neměli

Když si v Ikei koupíte místo čehokoli praktického do bytu tři sešity v krásných barvách, když na výletě po kopcích a lesích vysvětlujete zbloudilému, důvěřivému turistovi – nahlas, pomalu a výrazně –, že jde úplně špatně, a chcete po něm, aby vám popis správné trasy zopakoval svými slovy (potřebujete přece jistotu, že pochopil a zapamatoval si a vy můžete pokračovat (ve výletu, ve výkladu)), když přijíždí tramvaj a vy saháte do kapsy pro klíče, když vás průvodkyně na zájezdu informuje o změně místa srazu a vy se jí zeptáte, jestli to vědí děti, když chcete zjistit čísi povolání, ale místo toho vznesete dotaz „co učí?“… pak byste možná už sami učit neměli. Taky když vás polije hrůza, že tohle určitě nevyjde na osm řádků a vy nesplníte zadaný (si) úkol. Na druhou stranu máte ušetřenou práci s prozrazováním vlastní profese. Navíc je možné, že vás to baví. A ne, to nejsou všechno moje příhody, i když by klidně být mohly. Mé jsou jen ty neřádkované sešity. 

Slon

v pokoji se jmenuje to představení. A je skvělé. Francouzi, nový cirkus, Letní Letná. Z jedné půlky divadlo, inspirace filmem noir a groteskou, nevěsta, co má v plánu svého chotě otrávit, nápadníci, hysterický smích a přehrávání a kulisy, které hrají taky, měnící se obrazy na stěnách, parodie na balet. Z druhé půlky prvotřídní akrobacie, pro mě zážitek nad zážitky, když například dva drobnou dívku rozhoupají, ona se šestkrát ve vzduchu otočí, přistane třetímu na ramenou a celou dobu drží výraz, jak ji to příšerné otravuje teď tady tohle předvádět. Teda celou dobu nevím, protože při těch veletočích zavíráte oči místo ní. Vtipné, přesné. Taneční. A poetické… poezie chodidel dvou mužů stojících vedle sebe na rukou. Úplně malinké pohyby, stačí a nedají se popsat. Možná to tak má být, protože slon v pokoji je v angličtině idiom a označuje něco, o čem všichni vědí, ale z různých důvodů se o tom nemluví. Já chci jen říct, abyste se šli podívat. Jo a ještě že hudba je výborná.

5. patro,

nádherný dům, Štěpánská, roh Václaváku, strašně se mi chtělo při tom pohledu začít se honit po střechách, hned bych spadla, hned by mě dohnali, zapadla bych do škvír mezi domy, zabloudila na žebřících, nevadí. Místo toho dívali jsme se na film, dokumentární, taky dobrý. Živé kino, předzvěst festivalu v Jihlavě, když ráno pošlete zprávu, večer zasednete doma u režiséra, pijete víno, díváte se, diskutujete. Adéla Komrzý točila o návratu branné výchovy do škol, šel z toho děs, černý humor obrušoval ho jen malinko. Pasivita učitelů, sprostý vojenský kaplan stavící do latě i toho jednoho lehce se bouřícího pedagoga, lidi z ministerstva si mnou ruce a debata, jestli archivní záběry o branné výchově v sedmdesátých letech tam nejsou jen pro efekt. Trošku jo, říkám si, ta absurdita, to, že jsme se u nich rozesmáli, to vše nějak nepatřičně zlehčovalo, vojáci v záběrech z dneška šli do instruktáže mrazivě vážně. Radši vzít děti na tu honičku! 

A teď poslouchej

Natahovat se po jablkách, po švestkách. Stojím na poslední šprušli, potřebuju obě ruce, potřebuju zabrat, potřebuju udržet balanc. Poslouchat po večerech, co jsem ještě neslyšela, jak moje praprababička vedla jako mladá vdova s pěti dětmi sama statek, jak chtěl být nejstarší učitelem, to ale nešlo – kdo by převzal hospodářstvím, komu by ho pak v pětapadesátém sebrali? Dělal si na to stavení zálusk jeden komunista, toužil i po jiném, ale matka té rodiny úspěšně ho uplácela, aby toužit přestal, její dcery byly obě hrozně dlouho přesvědčeny, že záhadně ztracené peníze dala matka „té druhé“. Vypráví někdo jiný, že prastrýčka by snad nevyhnali, kdyby se jeho žena velkopansky nevytahovala, jak se jakýsi důstojník bez šance zajímal o její dceru. Pak už jen štěstí, že strýcova sestra bydlela nedaleko, ale za hranicemi okresu, kam museli. Natahovat se po příbězích. Odvést si ty vůně, vzpomínky, do Prahy, zapsat je, nastrouhat, na krabičku v mrazáku pak napsat jen prozaické „jabka 2016“.

Jak se to...

Nakráčela jsem do prodejny her, sáhla do regálu pro krabici, kde byly mimo jiné takovéhle „čudly“ (viz obrázek), a hnala se k pultu s překvapivou otázkou: „Jak se jim prosím říká česky?“ Strašně nutně jsem to potřebovala do překladu jedné aktivity pro děti. Všechny slovníky zarputile trvaly na „závlačce“, jelikož „se „tím“ ale měly uchytit jen dva papíry, měla jsem své pochybnosti. Prodavače můj požadavek nadchl. Zapomněli na ostatní zákazníky, pátrali v paměti, v krabicích, v počítači, zavrhli závlačku, přišli však s odpovědí tak trapně obyčejnou, že se snad ani nehodí ji tady zveřejňovat: spojka. Došlo na kamarády na FB. Vedl „nýtek“, byly ale jiné návrhy: „Nešel by cvoček?“ – „V Čechách se to prodává jako mosazná spona.“ – „Já tomu říkám roztažnožka!“ Přes všechny rady dobrala jsem se konečně oficiálně správné odpovědi: DVOUNOŽKOVÝ HŘEB, kdybyste to někdy sháněli a nepotřebovali hned celou hru. Těm dětem to ale v překladu přece nemůžu udělat.

Wojciech Tochman: Pánbůh zaplať!

Říkám si, proč já pořád toužím po silnym románu, když můžu číst Tochmana, Poláka, novináře, jeho reportáže, co vám jsou literárními díly, jenomže kdyby je napsal prozaik, říkali byste si, proč si za každou cenu tak vymýšlí. Tochman nefabuluje, dávkuje ďahu za ďahou, až si ho musím dávkovat sama, tři příběhy na den, možná míň, boj smutku, že si to učítám, a touhy číst dál. Polská reportérská škola znamená psát literárně, víc se schovat, přece to ale musel zažít hrozně zblízka, lidé mu museli svěřovat dušeboly, držet se ho za ruku. Není to popis, je to děj.

Příběh manželského páru, jen prostřídané výpovědi jeho a jí, bez komentáře, příběh dítěte se znetvořeným obličejem, lidé z okolí se začnou bát, až když o něm slyší v televizi, prý budou stavět zdi, příběh člověka bez paměti. Místo „zaplať“ mohlo by být i „zaplač“, jak je to často i o pokřiveném, strašně egoistickém vnímání Boha. 

Malýma očima

Všechny další Olympiády už to budu vědět – nejdůležitější je zajistit si společnost malých dětí. Jakkoli. Sledujeme sestřih s pětiletým, spoustu sportů, kde vůbec nikoho nemáme. Kýmkoli střelená branka či koš, kýmkoli získaný bod vyvolává jásot. Takhle se fandí. Plavci, skrytí akrobati, vyslouží si jeho neskutečný obdiv za kotouly pod vodou na obrátkách. Žádné zklamání z bronzu, když to přece mohlo být zlato, žádné „ten je tam snad na dovolený“, jen radost. Při skocích do vody, to už je minifanoušků podstatně víc, snažíme se oddrmolit „spadla lžička do kafíčka…“ dřív, než tělo zajede pod hladinu. Dvouletá má nastavený čas, stačí když to stihne, než závodník vyplave. Taky to jde říkat v různých (jako cizích) jazycích podle národnosti dotyčného, přičemž „žbluňk“ se nikdy nepřekládá. A doufat, že nepojmou úmysl zúčastnit se za čtyři roky soutěže ve skocích na trampolíně, což by znamenalo neodkladně se pustit do tréninku salt, rozuměj po hlavě pádů.

Julieta

„Proč sakra nešel víc do hloubky, proč tam není jasnější motivace, proč…?“ Skončila Julieta, poslední Almodóvarův film, a já brblala. Spíš bobrblávala. Protože co si budeme povídat, zahrané výborně, hudba, barvy! Mně jen připadalo, že vztah matky k dceři, která ji v osmnácti beze slova vysvětlení opustí, je poskládán jen z několika zásadních životních okamžiků, z tragické smrti otce, těch hrůz bylo víc, a kromě nich zdánlivě nic. A pak jsem na to přistoupila, že takhle to může být, je to matčin pohled, sama říká, že zabalená do svých pocitů dceru vlastně neznala, tak proč vyhrávat dívčino vnímání, všechno vysvětlovat. Podle mne totiž takhle někdy vyprávíme své životy, silné momenty, přelomy, mezi nimi jakoby vzduchoprázdno, ono není, ale nedá se popsat. A já přece vždycky tvrdím, jak mám ráda ve filmech nedořečenosti. A otevřené konce – ten tam byl. 

Kradu

Ale zase vracím zpátky. To jsem jen titulkem zvedla čtenost a první větou ji zase pohřbila. Ony všechny ty knihovničky na zastávkách, na plážích, v kavárnách, lesích a polích, on je to báječný nápad s jednou vadou na kráse, totiž že tam často končí obsahy sklepních krabic a druhých řad knihoven, Přiběh opravdového člověka, Poznej dobře svého psa a Bydlíme v roce 79’, knihy, co jsme nechtěli už tenkrát, jenomže přece je nevyhodíme, tak třeba někoho nadchnou. Nenadchnou. Občas se však najdou skvosty. A já pak přemítám, jestli si je člověk může půjčovat domů i z kaváren, nebo jestli je to dobře vymyšlený obchodně-intelektuální trik a čtenáři by se měli tři dny propíjet jídelním lístkem shora dolů a zpátky. V roli „roztržité učitelky“ dávám je nenápadně do kabelky a nosím pak zase zpátky, ale že nemám na kavárenské povalečství tak moc času, stává se, že je po čase vrátím někam úplně jinam. Taková mezikavárenská výpujční služba. Jestli by mi za to neměli platit.

Jako i doopravdy. Poklady.

S mapou Jizerských hor vyrazili jsme z domu ve vesničce za Prahou a vesele předstírali, že prozkoumáváme cizí kraje. Dorazili jsme karavanem, co na tom, že to ve skutečnosti byla palanda, spoustou dek zakrytá, občas proměněná v zámořský šíf. Sedmiletý že nás povede, prý to tam trochu zná. Za průvodcování bylo sice třeba platit, ale uklidnilo nás, když mával projíždějícímu autu, nenápadně, aby ho řidič neviděl, že prý to je kolega a služby že má daleko dražší. V rybníčku viděli jsme horské jezero, v dětském hřišti pouť a v obrovském psu yettiho. Pak jsme zabočili do kopce ke krámu, přesně jak naznačovaly vrstevnice. Pro nanuky. Takhle my jsme se měli. V jiných chvílích fantazie spí, řídíme se přesnými, trapně realistickými pokyny a vydáváme se za poklady divadla Minor, za „keškami“ pro malé, tam, kam by nás jinak sotva napadlo jít. Dneska Albertov, vyšehradské nádraží, hudba z pravoslavného kostela, neztracená Ztracenka.

Pod povrchem města... překvapení

Překvapila mě ta agresivita. Dva chlapi v metru, do nepříčetna vytočení, že revizor nechal projít černého pasažéra… teda pasažérku. Hezkou, mladou, v krátké sukni k tomu. Oni si jízdné platí, proč ona ne, jasně, měli pravdu, ale ta síla vzteku, to řvaní, ta rvačka vyčkávající za rohem. Chcípni sousedova kozo. Jindy překvapila mě mírnost: Chvíli se upejpali, pak si od nás ale pivo vzali, že prý se rozdělí. (Jen ona si nedá, ona jen víno.) Bezdomovci. Pivo jim poslal Vašek, tak trochu aby se schovalo,že neseme s namazanými tousty i mrkev a nevíme, jestli se něco tak zdravého vůbec hodí, jestli jsme neměly vzít spíš rohlík a kus salámu. Zažité představy. Že Lenka bydlí celý život – s přestávkou – v jedné čtvrti, poznala v M. bez domova dávnou skorospolužačku, teď občas shání stan, občas daruje jídlo. Na kraj sídlištního lesa šla jsem tuhle s ní a poslouchala, jak se před námi vzájemně peskují za každé sprosté slovo. Ani nevím, proč to píšu. Útržky. 

A teď moře

Sešli jsme z hor a já si čtu o moři. Rudolf Krautschneider. Takové „obyčejnosti“: Těsně za jachtou pluje velryba. Je to mládě, velké asi pět metrů. Z otvoru na zádech mu stříká vysoko fontána vody. Občas se vynoří i široká ocasní ploutev. V noci slyším, jak hlasitě oddechuje. Ráno pluje mládě těsně za jachtou a já nejsem schopen se ovládnout, musím se ho dotknout. Držím se záďového koše a ještě jsem uvázán k palubě lanem. Jachta pluje pomalu. Velrybí kůže je drsná jako kůra stromů, ale je pod ní cítit život. Přejíždím po ní chodidly. Chvíli nereaguje, ale potom pomalu vplouvá pod jachtu. Vylézám na palubu a po chvíli vše opakuji. Trpělivě to snáší. Už neodplouvá. Nechci pro ni vymýšlet žádné jméno, jen způsobem typickým pro člověka jí říkám „moje velryba“. Zřejmě nevěděla, že je moje, a odplula.“ (Lidé a oceán, vydalo letos 65. pole) Krautschneider, chlap, co říká – například – že je rád za malý důchod, protože mu to zaručuje, že bude makat až do smrti.