Kde vede jemná, propustná čára mezi počínající šikanou
a trochou úplně normálního posměchu, který jsme „přeci taky ‚všichni‘ zažili“ a
přežili, nepovím, neb nevím, neb najít nejde. Jak bych vám třeba teď chtěla říct,
Markéto, co vůbec nejste Markétou, to jen pro potřeby tohohle textu, ať
neodcházíte, že si dokážu (trochu) představit, jaké to je, když se spolužáci smějí
vašim otázkám ještě po týdnu (například), jak věřím, že byste se to naučili…
vy, oni, ptát se jinak, myslet, cítit, chápat…ale mám já právo a vím já něco? A
pak mluvím se svojí maminkou, věčnou studentkou němčiny, aktuálně v kurzu pro
důchodce. „My ti tam máme jednu příšernou spolužačku,“ vypráví mi, „to je
hrozný, jak všechno pořád komentuje, furt mele o tom samym, příšerný nesmysly. My
se už po sobě vždycky tak podíváme, smějeme se, když zas začne a nedá se zastavit.“
Ha, tak ono to nikdy nekončí! Mami, jestli vy tam nerozjíždíte důchodcovskou šikanu!
J
Dívají se odevšad, šklebí... Hodnotí?
Žádné komentáře:
Okomentovat