„Chci se odženit,“ volal tuhle sedmiletý, když si se svou sestrou hrál,
že jsou manželé, a měl už toho plné zuby. Jejich prarodiče slavili nedávno padesáté výročí svatby. Za
celý oběd o tom sice nepadlo ani slovo, ale bylo to… hezké. Pamatuju si
telefonát se ségrou, šestnáct jí tak tehdy bylo. V breku a
zoufalství mi vyprávěla, jak by si nikdy nemyslela, že to řekne, ale jak si
strašně přeje, aby se rozvedli. Pamatuju si na hádky, křiky, na ticho. Pamatuju
si na večeře. Byly jsme teenagerky a máma vymyslela, že pět členů rodiny je
ideální počet – odteď bude každý den večeři vařit někdo jiný. Měli-li jste
pravidelnou službu ve čtvrtek a zrovna byl někde mejdan, bylo třeba si ji
prohodit. Fungovalo to. Pak jsme z domova odcházely. Večeře mizely. Až
zbylo jen úterý a středa a jednou vařila máma tátovi, jednou on jí. Beze slov. Rozdělené
jídlo v ledničce, vzkazy na stole, kam odjeli, co je k jídlu, tedy
byla-li zrovna úterý či středa. Symbolika jak z filmu. A teď slavili,
v klidu a nedusně, padesát let bytí spolu. Ptal se mě můj
student, jsou-li šťastní.
Žádné komentáře:
Okomentovat