úterý 24. listopadu 2015

Much Ado... v Kolowratu

Nedělím divadelní inscenace na klasické a moderně pojaté, viděla jsem špatných těch i těch hodně a dobrých víc, z obou skupin. Hranice probíhá jinudy. V Kolowratu už nějaký čas nehraje „Národní“, ale Prague Shakespeare Company, výborně. Soubor cizinců odevšad, profíků i poloamatérů, mnozí mají vedle hraní běžné zaměstnání, někdo je britskou velvyslankyní, jiný pracuje za barem. V sobotu premiéra Mnoha povyku pro nic. Chvilku jsem sledovala zaraženě, pak se přistihla, že jsem dost nadšená. Pojali to jako rozhlasovou hru z válečného Londýna, herci jsou vojáci a ošetřovatelky, vysílá se na frontu a do Čech. Je to komedie, říkali jsme si o přestávce, proč by si s ní nepohráli. A po přestávce přeruší živé vysílání nálet, z venku je slyšet střelba. Taky česká hymna s anglickým přízvukem. Člověk myslí na všelicos. A přeci je to Shakespeare, jazykově vtipný, s láskami zatajenými, převleky… Jděte, zaujmete-li místo včas, uvidíte i na titulky!

(Nevejde se na osm řádků vždycky vše. Třeba že si stejně myslím, že i v rozhlasové hře na jevišti by herci mohli umět text nazpaměť. Ale zase... ty další povolání k tomu. Nebo že postava Konráda byla karikovaná na mě už moc. Klady převyšují. Na fotce velvyslankyně ve Večeru tříkrálovém. Jan Thompson je překvapivě jméno ženy :)). 


neděle 22. listopadu 2015

Co jsme nedostali :)

Dětem se nemá kupovat vše, nač si vzpomenou. Známá věc, leč pravý důvod možná zůstává mnohým utajen. Přece aby měly později o čem mluvit v hodinách angličtiny! Protože když se studentů zeptáte, co nikdy nedostali, ač si to strašně přáli, neslyšíte žádné „panebože… to teda vůbec nevim, co bych řekl ani česky“. Na tvářích objeví se teď už pobavený úsměv, v očích ale ještě rozhořčení nad dávnou nespravedlností. A spustí: tašku s Harry Potterem, protože byla tmavá, velká a vůbec z pohledu rodičů celá divná, autíčko na dálkové ovládání, pro holčičku nevhodné, boty s kolečky v podrážce, šíleně nezdravé pro nohy. Ale stejně triumfuji já, protože já jsem nikdy nedostala adventní kalendář! To prý raději pořádnou velkou čokoládu, říkali, za těch pár čtverečků příšerné kvality rozhodně utrácet nebudeme. Polykám otázku, jak to, že to teď u vnuků najednou nevadí, a zpětně děkuji, mám alespoň o čem mluvit v hodinách angličtiny. A ty soustrastné pohledy z lavic! 

úterý 17. listopadu 2015

Smutno k svátku

Na Albertově jsme nebyli (teď ani tehdy). Ten přibližně třicátník s rodiči však očividně ano, když jsme je dneska v centru míjeli, pochvalovala si maminka, „jaké to bylo letos hezké, žádné pískání, žádná rajčata“. „Jo, jo, už tu chybu nezopakovali,“ souhlasil syn. A já o tom od té doby smutně přemýšlím a asi ještě chvíli budu, říkám si, jestli to mohli myslet jinak, než jak se bojím, totiž že chybou bylo pustit tam lidi protiprezidentského smýšlení, chybou bylo pustit tam studenty, chybou bylo… Při tom stýskání náhodou zjišťuji, že v rozhlase i letos zopakovali krátký fejeton Jany Šrámkové, můj zamilovaný, trošku o Listopadu, o panenkách z Holandska, víc o paměti a ještě jiných věcech, taky o „já, já, já“. „Cpala“ jsem ho případným čtoucím už loni, tuším, že někdo psal, že ji pak nenašel (a já ostuda ani nereagovala), ona je to s tím rozhlasovým archivem někdy legrace, věci tam často zůstávají krátce, pro všechny případy tedy druhý pokus. Je to jen chvilička.

neděle 15. listopadu 2015

Nejen boršč

Politicky nekorektní to bude. V pátek krásný, pozdně noční, rozlučkový večírek s Aničkou. Večírek s borščem. Anička přišla z Ukrajiny, pobyla patnáct let, za láskou jde dál, do Německa. Výborně šije. A kouzelně mluví česky. „Všichni Němci by měli chodit do logopeda,“ prohlašuje důrazně, když se rozčiluje nad tím, že jim vůbec nerozumí. Kulturní šoky mívají všelijaké podoby. Anička vypráví, jak nevěřícně zírala na českém hřbitově, kde si lidé „dávají mrtvoly do vázy!“. A my pár vteřin tápeme a pak smíchy padáme pod stůl, když nám to dochází: urny přeci. Smějeme se tomu a smějeme se snad trochu černohumorně, protože tomuhle přeci… ale nejde jinak. A pak nás to přejde, slyšíme o útocích v Paříži a  první reakce, ty jsou příznačné. „Muslimové?“ ptá se Iva. „Nebo to mohli být Rusové,“ otáčí se na ni Anička, „Rusové potřebují destabilizovat Evropu.“ Co se dozvíme později, není v souvislosti s těmi prvními větami tak podstatné, jak by se snad mohlo zdát.

čtvrtek 5. listopadu 2015

Kdo to je...

Ve staroboleslavském kostele ptala se pětiletá, kdo je to Bůh. Mohla jsem si za to sama, upozornila jsem na světýlko, jí by stačily výjevy z křížové cesty. „Nepochopuju, co se to děje tady,“ stála ztracená před jedním z obrazů. A na dnešek studentka Josefína vymyslela debatu o tom, jestli je něco nad námi. Zase jsem si za to mohla – že já jim kdy tuhle možnost připravit diskusi na jakékoli téma dávala. Strach jsem měla. Povedené, překvapivé, dojemné i veselé to bylo. Mezi matematikami a zeměpisy mluvili o tom, jak mají pocit, že ti, co jim odešli ze životů, jsou tu nějak s nimi. Za chvilku zase, proč pořád musíme hledat smysl života (jako jediní tvorové a ještě se o tom dohadovat), jestli si zkrátka neužívat to, že jsme tady, třeba jen jako evoluční vývojový článek. Jestli se to všechno bude někdy opakovat. Jestli se zázraky vylučují s vědou. K ničemu jsme nedospěli, zítra se vrátíme k podmínkovým větám a slovíčkům a pak zase někdo další vymyslí něco jiného.