Podruhé a naposledy,
fotky z FB tady. Těch pár lidí, kteří už je viděli, je jistě blahosklonně
přejde, ušklíbne se nad nesmyslností recyklace obrázků, nad mojí ješitností,
nad vším ostatním. Jenomže já, já si chci připomenout. Svoji nesmyslnou,
násilnou touhu něco vidět, něco udělat, něco vyřešit. A přitom moc dobře vím,
jak to je. Dívat se pořád, ale měkce. Nenáruživě. Nemít ve všem konání urputný
chtíč. Dívat se neustále, počkat si, nenervóznět, že nic, že zase nic, netlačit,
nebrečet, dobře se vyspat, zase jít, zase se dívat. Nemít za každou cenu svoji
pravdu. Zvednout oči. Pak nečekaně uvidět. Konečně! Už se nejde dívat jinak, než vidět "tohle" :). Je to tak myslím úplně se vším. Nebo alespoň skoro. Snažit se vytrvale, jemňoučce. Ćekat.
Nedokonalý pokus o portrét. Přesto z tvé tváře něco vyčtete. Samé centrum Prahy.
Z rodinného alba: A na téhle fotce je co, mami?
– To bylo jak jsem se tenkrát topila. A táta, vidíte ho, místo aby pro mě hned
skočil, vylezl na vrbu a jen mi hodil kruh.
„Pocem, něco ti pošeptám!“ Jsou to polena, kdo šíří
drby. I ta z Jizerských hor.
On a ona na procházce. On hlavu v oblacích. Ona
nevěřícně zírá, jak to mrška malá, co ji spolu v poklidu venčili, najednou
zařazuje třetí rychlost, z motorku se jí kouří a bere roha. S ním to
pochopitelně ani nehne. Co by se taky vzrušoval, filosof z Holešovic.
Tohle radí Snoopy. Od něj to tedy sedne.
