čtvrtek 22. října 2015

Ještě ano!

„Prosím vás, žije ještě Ferlinghetti?“ zeptal se tuhle někdo na semináři pro starší a pokročilé šéfredaktora Literárek Petra Bílka. Zamyslel se sečtělý přednášející, zamysleli jsme se méně sečtělí my všichni a kolektivně jsme si vzájemně přikývli, protože jsme nikdy neslyšeli tvrdit opak. Ani Wikipedie neprotestovala. Narozen 1919. Vzpomněla jsem si na to dneska, když se Zuzana v kavárně na Moráni vypovídávala, stále ještě nevzpamatovaná, z cesty po Arménii. Jezdili stopem. Je to prý velká síla, když se vám lidé začnou postupně otevírat a vyprávějí o hrůzách, které si snad každá rodina nese, je to jiná síla poslouchat, jak vzhlíží k Putinovi! „A normálně měl tam koncert Aznavour, ale to už jsme jeli domů!“ dodala nakonec. Jednadevadesát mu je a pořád vystupuje, vydal album Encore. A to tihle pánové přeci bývali „staří“, už když jsme chodili do školy! Takhle třeba :). 

středa 21. října 2015

Dá se

A dá se jít kolem polévkárny a číst na tabuli „dýňová s dijonskou hořčicí a medem“ a dá se nevejít, dá se jen koupit ta dýně (v peněžence ještě odsouvat stranou libry a ve vzpomínkách přelévat chutě polévek anglického hostitele) a vzít med od Lenky a míchat. Být trošku zklamaný a nechat ten výtvor odstát (speciální dijonská hořčice paradoxně z M&S, Británie vtírá se nejen do paměti) a pak už zklamaný nebýt. S medem přeci nemůže být nic špatné! Včelařství se prý stává oblíbeným koníčkem mladých manažerů. Je v tom snad trošku nebezpečí, neburzovního nebezpečí, trošku vzpomínek na předky a hodně klidu, včely poznají nervózu a spěch. Včelami proti stresu! Budou lepší léčebnou kúrou než ony tak populární relaxační omalovánky vyskládané v knihkupectvích v komínkách všude, kam se podíváš, až z toho jde na člověka trochu depka, že by si snad taky měl nějakou pořídit J

neděle 18. října 2015

Pro Elišku



Jó, taky jsem tu skladbu v pradávnu hrávala, teď to ale myslím jinak. Není-li (zdánlivě) psát o čem, dochází na tipy. Knížku pro děti těsně post-leporelové dostane ode mne Eliška, až se narodí. Zatím si její maminka ve volných chvílích čte o možných porodních komplikacích (geniální nápad!), takže pomalu a jistě dospívá k rozhodnutí, že se k celému procesu vypuštění dítěte na svět snad ani raději nedostaví. Jak ale řekl jistý zkušený porodník mé přenášející kamarádce, za jeho kariéry ještě nikdo uvnitř nezůstal, pravděpodobně se tedy tomu ani Eliška nevyhne. A pak si bude číst. O myšce, která v jednoduchých textech a na fotko-ilustracích provádí takové ty běžné denní činnosti – zatápí v kamnech, pere na valše, šije, žehlí, houby sbírá, však to znáte.  Nakladatelství 65. pole stojí za sledování, tohle je z Políčka, odnože pro malé. Ještě bych potřebovala nějakou myšku k tomu. 




sobota 17. října 2015

Nemusí být vždy olympiáda


Jednou jsem odjížděla z Anglie zrovna v první den olympiády. V Londýně tehdy nálada a všude zátarasy.  Před Buckinghamem narýsované dráhy. Kolem čtvrté že prý tu budou dojíždět cyklisté, řekli mi. Autobus mi jel v půl páté, to budu jednou vyprávět, jak jsem byla na OH! Pak byly čtyři, atmosféra napjatá, hudba, reportážní vstupy z trasy, policisté volají, aby lidé slezli ze sloupů, vozy s novináři už projely cílem. Závodníci ale nikde, já v první řadě, za zády houstnoucí dav a v hlavě panika, že se zpátky na nádraží neproderu včas. Pět minut po čtvrté to vzdávám. Na Victoria Station jsem dorazila ještě s předstihem a další dvě hodiny pročekala, než se městem prodral autobus. Můžu se chlubit, jak jsem skoro viděla olympiádu! Včera jsem si pošmournem podél Temže došla do Tate Modern, pro únavu chvíli nevnímala, pak si ale našla pár obrazů od Braqua, pochopila, že přesně tohle jsem chtěla vidět, a noční oblohou vrátila se domů.






středa 14. října 2015

Prchání

Ne, tohle není blog o mé mamince, ale byla to zase ona, kdo se mě po Skypu zeptal: „A tam co jste, tam žádní uprchlíci nejsou?“ Co bych ti tak mami na to řekla. Na střední škole, kde jsme včera chvilku pobyli, mluví žáci celkem dvaadvaceti různými jazyky. Seděla jsem vedle studentky v šátku a nakukovala jí do sešitu, když si sumírovala odpověď na otázku, zda by podle ní měla být marihuana legalizována. V kurzu mám spolužačku, která na oslovení „Jano!“ sice odpoví „Ano!“, ale pak už umí česky jen „Ukončete nástup a výstup, dveře se zavírají“, neboť v roce a půl utekla s rodiči do Švýcarska. Je tu ještě jedna Helena, ta se brzy stane tchýní Pákistánce z Londýna. A Němka Milena z Hamburku, jejíž maminka knihovnice se zamilovala do Kafkových dopisů ženě téhož jména. Pořád tu poletuje téma domovské země, emigrace vnitřní i skutečné, útěků... Reportéři ale nikde, pro televizní obrazovku bylo by to asi moc složité. A já mám ještě den, než prchnu domů.