Víno roztaje

Dneska u oběda, Tamara, že prý se bojí, jak bude mít při porodu žízeň. Marek (s vtipem a nadhledem) na to, že Tamča to určitě zvládne, že on už má za sebou porody tři a jde to a pít se může, někdy prý dávají cucat kostku ledu. Střih, já v tu chvíli v hlavě úplně jiný obraz, opačný konec života, smutnokrásný. Myslím na Katku. Měla tenkrát už hodně nemocného tatínka, počítala dny. Vůbec už nechtěl nic pozřít, ani vodu, ona zoufalá. A pak jí někdo poradil, aby mu místo obyčejného ledu dávala do úst to, co měl vždycky rád. Ne, bát se nemusí, malé kousíčky hned roztají, nevdechne je, nic se mu nestane. Mrazila tedy bílé víno, rozbíjela paličkou a tatínek na tváři nepatrný úsměv, oživlé oči a lehké přikývnutí, jako že ano, tohle ano. Vinná tříšť ledová. „Tohle bych chtěl taky,“ volá Marek (bez ironie) a já si doteď myslela, že je abstinent. Možná je, jen na konci nebude. Umřeme-li na podzim, chceme střípečky burčáku!

Před sedmou v raním běhu slyšela jsem přesně pro tuhle náladu z rádia krásný jazz. Třeba ještě vypluje.