neděle 21. září 2014

Zažít vesnici a dát si přestávku!


 Z pocitu, že město jinak i mnohokrát stejně zažila jsem už mockrát, vstala jsem v sobotu v pět a odjela za maminkou na venkov. A pak seděla pod stromem a sbírala, sbírala, sbírala…protože když už měl člověk pocit, že výskyt dalšího ořechu na jednom a totéž místě by odporoval všem biologickým i fyzikálním zákonům, rozhrnul jen listí a byl jich tam další mrak či dva. Kromě ořechobraní jsem ještě úspěšně přesvědčila tříletého, že se asi přeslechl a „páni hráči“ fotbalisti při běhu za míčem opravdu nekřičeli cosi, co v jeho podání při téže činnosti znělo jako „Alkohol! Alkohol!“, ale že to určitě bylo „Do toho! Do toho!“. Překecat se nechal snadno, co páni hráči křičeli doopravdy (zejména v kabině) a kde je vůbec viděl a slyšel, po tom jsme raději nepátrali.

         V pátek nádherná výstavy Markéty Luskačové, do těch fotek bych chtěla na návštěvu, dneska vernisáž výstavy Jiřího Koláře v Muzeu Kampa – on nikdy nemůže být špatný, jasně, ale z tohohle … z toho  já bych  vám málem byla schopná radostí se rozesmát uprostřed davu a nebylo to vínem, pak rozplakat a pak jít třikrát znovu (načež cestou noční Kampou zakopnout a rozbít si koleno jako batole).

A to toho všeho konečně mi ráno definitivně došlo, že se příští tři měsíce potřebuji soustředit na překládání a na psaní, že si musím dát přestávku od psaní blogu a čtení dalších, zahnat tu lehkou závislost a načerpat část, že to ten čtvrt rok přeci snadno vydržím a svět o nic nepřijde a já (snad!) také ne! Už teď se těším na potom! 


čtvrtek 18. září 2014

O přenastavování, roztříděných dětech a jednom kolečku

„Nějak si to nastavit“ je určitě floskule z nejfloskulovatějších J, ale že půjde přímo o ni, nevím, jak ji nahradit.

            Situace č.1: Dvojčata kamarádky Ivany jsou letos ve školce „roztříděna“. Tímhle vlastním slovem popisují děti fakt, že paní učitelky je daleko lépe zvládají každé zvlášť, robátka to často tvrdohlavá, navíc když hlavně chlapeček organizovanou činnost zrovna nemiluje. Ze strany školy to nebylo unáhlené rozhodnutí, rozdělení dětí do různých tříd probíraly kromě maminky i s psycholožkou. Ivana své potomky dobře zná a v podstatě neměla nic proti, ač za místo ve třídě, kam si s dětmi chodí hrát i rodilý mluvčí, platila ještě v době, kdy dětem nebyly tři, a odkud teď „vyhodily“ zrovna Alexe, i když zrovna on si na rozdíl od Sofinky sám anglicky zpívá s rodinnými kamarády – cizinci pak doma „komunikuje“. Skousla, nenamítala. Jenomže jak dvojčata rostou, je s nimi tak nějak přirozeně snazší pořízení a maminka, co taky jiného by mohla. Je chválí. A děti se diví – „Proč tedy nemůžeme být zase spolu, když nezlobíme?“ (Pravda, neplatí to pořád, nejhodnější na místě potichu sedící děti to zkrátka nikdy nebudou). A to je vysvětlit těžké. Když tohle nadhodila Ivana před paní učitelkou, bez nějakého tlaku na jejich opětovné „setřídění“ J, dostalo se jí téměř pokárání se zdviženým prstem: „Ale pozor, takhle jim to nenastavujte, to jim doma nastavte jinak!“ Ale jak? Vysvětlovat školkáčkům nutnost dvojčecí separace? Kde hledat výhody rozdělení spřízněných dušiček?  To už paní učitelka neposkytla.

            Situace č. 2: Procházela jsem tuhle kromě našeho papírnictví tady na kopci, když z něho právě vyšla maminka s brečícím klukem. On, odhadem šestiletý, možná o trochu víc, měl na čele nalepené žluté kolečko. „Ty máš pocit, že se ti smáli,“ snažila se ho uklidnit maminka. „Oni se ale nesmáli tobě, ale té nálepce…že takovou mají mimozemšťané.“ Pochopila jsem, že „oni“ byli asi prodavačka a jiní zákazníci a že to snad opravdu mysleli mile, že měli důvod usmát se. Jenže kluk natahoval dál a pak šel samolepku smutně, naštvaně, zklamaně hodit do koše. Kdo ví, odkud ji vzal, jakou z ní asi měl radost… Blbost, já vím, za chvíli už nevěděl. To jen já jsem přemýšlela o tom, jak chceme po dětech těžké věci, takové, se kterými mají problém dospělí. Pochopit, že se nesmějí/nepohrdají/nekritizují celého člověka, ale jen konkrétní názor/čin/rozhodnutí. A i pak jde to jen na chvíli, jen trošku, rozhodně jen po kousíčkách. To jen v „psychologických radících“ knížkách se to dá vyřešit ráz na ráz. Přenastavit si to.


            Jak já o tom tolik vím, i ze třídy mimo jiné. Jak já ještě pořád, ač už ne tak moc jako někdy dřív, jako dávno, mám kolikrát pocit, že s nimi musím bojovat. Že veškeré reakce jsou reakce na mě. Ale to přenastavování, mám pocit, nejde udělat jedním trhem, spíš pomalu jako na otáčeném kolečku, zoubek po zoubku. Navíc musí být promazané J

středa 17. září 2014

Jak to bude dál ...

Můj americký kolega – žádný hejsek na cestách, naopak, celkem vzdělaný starší muž, co tu pěkných pár let už učí – přibližně před čtrnácti dny zaznamenal, že by se Velká Británie mohla rozpadnout. (Prozradila mu to studentka). A jeho největší starost v tu chvíli byla, co prý bude s maturitními otázkami, protože když zazní odpověď „ano“ („jdeme pryč“), budeme je muset lehce pozměnit. Ha! To je panečku argument proti skotské nezávislosti. Co si asi s případným odtržením má počít český/americký učitel zvyklý deset (dvacet, třicet…) let učit a zkoušet podle jednoho mustru? Aha? Na to Alex Salmond nepomyslel, že? J Pět minut před dvanáctou vezmou tuhle hrozbu všichni hlasující vážně a budou myslet na to, že někde někdo z jejich životů zkouší studenty! …A teď úplně bez legrace: trošku se bojím (a nemyslím maturity). Tak jsem si alespoň včera koupila jednu optimistickou: 


čtvrtek 11. září 2014

O Padajícím Pánovi a dvou jiných "pé"

Šel tuhle školní chodbou z ředitelny neznámý pán, sympatický, s culíkem. Kdo to byl, netuším, snad rodič, snad se přišel ptát na místo, snad jen ujistit, že nám nezatýká střechou (případně neteče do bot kudykoli jinudy). Šel, a že měl semišové boty s podrážkou velekluzkou, jak vybíral zatáčku v prvním patře ke schodům, přišel nečekaný skluz a on chytal ne stébla, ale stěny. Prý to ustál, to doslova, já znám tuhle část jeho cesty jen z vyprávění, já byla až u pokračování. Protože pod schody čekala další zrádná zatáčka do chodby a pak bylo ještě třeba vybrat oblouček kolem hloučku slečen. Co byste neřekli, přišel skluz č. 2…stěna daleko a studentek se nešlo chytit, tedy ono by i šlo, ale co potom, co ty důsledky. Vidina soudní žaloby mu zřejmě prolétla hlavou a pán skončil po lehce akrobatickém kousku na kolenou. Holky se začaly smát. Jen trošku, ale smát. A on? On taky! Elegantně se zvedl, podíval se na ně, zakroutil hlavou a pobaveně prohlásil: „Teda vy tu ale máte napastováno!“ Jak mohou být školní chodby ve skutečnosti napastované či ne, to si jistě dokážete představit sami. „Jste v pořádku?“ volaly za ním slečny a on, že je. Pobavilo nás to všechny.


Jasně, nesmát se cizímu neštěstí… Ale když tohle bylo takové decentní a „trpitel“ ho vzal s humorem, tak jsem si to povolila. A usmívám se ještě teď, když si na to vzpomenu. Pro ten nadhled a schopnost smát se sám sobě. A taky proto, že na můj vkus je ve škole takový přebytek ješitnosti a „jáství“, že bych ho kydala okny ven. Chybí mi tu dvě „pé“, chybí mi pokora a pochybnosti. Ale možná se špatně dívám, špatně vnímám, možná je ostatní prožívají, jen nedávají najevo. Nebo je to tak, že moc ješitná jsem já sama a jak se to stává, vlastnost, kterou nemáme rádi sami u sebe, nás potom štve u okolí. 

Štěstí tedy, že občas někdo pokorně klekne na kolena před zrádnou školní  chodbou! J

neděle 7. září 2014

Má minutová...hra

Až pozdě jsem si uvědomila, že ona „hra“ bez kontextu sotva dává smysl J. Nevím, jestli bude takhle dávat větší, ale že se mi moc líbí, tak ještě jedna od kamarádky, tentokrát ve skutečně nahrané podobě: 
http://www.rozhlas.cz/minutovehry/hry/_zprava/letni-podvecer--1390825 

A pak ona moje:  
Žádost o grant

(zaklepání na dveře)
Člen grantové komise: Dále!

Žadatel (pokorně): Dobrý den, já jsem…

Č: (po celou dobu nadřazeně žoviální): Dobrý den, dobrý den, pojďte dál!

Ž: Já jsem…

Č. Já vim, já vim. Dostali jsme vaši žádost o grant a vy se jdete zeptat, jakou máte šanci.

Ž: Přesně tak. … Víte, nemám s tím dosud žádné zkušenosti.

Č: Tak to je, abych vám pravdu řekl, vidět. Ale heleďte se, to pude, to pude. Koukneme na to….Osobní údaje jsou myslím v pořádku… učíte v Rakousku na střední škole a rád byste se stal na pražské univerzitě asistentem.

Ž: To je pravda.

Č: Ale člověče, ty vaše formulace!

Ž: Budu vám vděčný, když mi je trochu vylepšíte.

Č: Chcete říct „přepíšete“, že? Podívejte třeba tady: Výzkumný záměr: propočítávání oběžných drah planet na základě přesných pozorování. Tam je potřeba něco silnějšího, něco jako „plánované rozšíření evropského trhu s optickými přístroji sestavenými pomocí revolučních technologií“, chápete?

Ž: Ech… ano, myslím, že vám rozumím.

Č: Jste bystrá hlava, pane Kepler, bystrá hlava. Vidim to dobře. Císař Rudolf musí vaši žádost posoudit, sejde se grantová komise, ale podle mě máte velké šance, velké šance.

Ž: Opravdu?

Č: Pane Kepler, říkáte, že z Rakous chcete odejít kvůli náboženským problémům a pohrdání vědou ve vaší zemi? Tak to se u nás nemáte čeho bát. Náboženství časem ztratí na významu … a věda? Chlape, vždyť my vám za tu práci i zaplatíme!


Ž: Tak to jste mě uklidnil. I když… říkali, že u vás se z grantů člověk nikdy nemá radovat předčasně. 

čtvrtek 4. září 2014

Čtenář se musí umazat



Čtu 20 let nového Polska v reportážích podle Mariusze Szczygiela. Čtu a mám tu knížku pořád v hlavě. Název, obávám se, moc lákavý není. To už spíš jméno autora, který tak často výstižně, překvapivě píše o nás, o Češích. Tentokrát sebral reportáže své a svých kolegů, sestavil z nich knížku… a ta je neskutečně silná. Alespoň pro mě tedy. Ještě jsem sice nepřečetla všechny, zatím nadšená. Objevuji nečekané. V Polsku existuje, to jsem netušila, významná reportážní škola a navíc silná tradice, podle které reportáže často psali a píší výborní spisovatelé, Sinkiewicz například. Žurnalistické texty literárních kvalit. Polské reportáže jsou vystavěny na neskutečně jemných detailech a obrazech, fakticky v nich nenajdete téměř žádný komentář nebo názor autora vyřčený přímo, všechno je to meziřádkové, zatextové, zároveň tohle zdánlivě skryté nejde necítit, hrne se na vás obraz za obrazem, málo času na oddych, zůstávají, vracejí se, to nadechnutí, to musíte sami, já občas knížku odkládám, dávkuji...

Szczygiel cituje Wojciecha Tochmana (nebudu předstírat, to jméno jsem neznala, prý jeden z nejznámějších reportérů střední generace): „Musíme se snažit psát tak, aby čtenáře přešla chuť.  Aby ho to zabolelo, aby pocítil strach, mráz nebo smrad. Aby se ušpinil, pozvracel nebo rozplakal bezradností. Bylo by dobře, kdyby se čtenář aspoň na chvíli vcítil do kůže hrdiny. Aby se zachvěl a přitom ho napadlo: tohle se může stát i mně.“ (A přesně tak to dělají. Až na to zvracení zažila jsem snad vše.)

            A ten text nahoře? To autor (v tomto případě editor sbírky) potřeboval ukázat, nakolik je polská společnost ovlivněna americkými seriály, konkrétně (pro mě jakousi) Dynastií – odtud Krystal, v reportáži o tom, jak se lidé nechají zlákat firmou Amway. Obraz! 

úterý 2. září 2014

Stát se dárkem!

Dávat jako dárky zážitky, to je dobrý nápad, souhlasím. Ale dát jako dárek zážitek se mnou? To už dobře dopadnout nemusím, souhlasili by mnozí. Leč stalo se. Nebo spíš stane se. A ještě lépe: Stala jsem se – narozeninovým dárkem pro sedmdesátiletého herce! J Prosím vás, nepředstavujte si hned nic nemravného, nebudu za poněkud přestárlou múzu. Ostatně celé to vymyslela a domluvila jeho žena.

            Říkám si, jestli to nezakřiknu, jestli nemám počkat s vyzrazením, až bude dárkový poukaz hotov, ale tak mě to dneska pobavilo, že nevydržím. Paní produkční mi v pátek psala, že by chtěla dát manželovi k narozeninám „hodiny“ anglické konverzace, spíš takové povídání u kávy, aby se trošku rozmluvil, když je celý život samoukem z knížek. A jestli prý bych o někom nevěděla. Den jsem přemýšlela, jestli vím ještě o někom jiném než o sobě, jestli to časově zvládnu a jestli je hodně drzé napsat, že bych tuhle „práci“ chtěla pro sebe. Druhý jsem si odpověděla „ne“, „ano“, „ne“ a dneska jsme se domluvily. A ona tvoří – poukázku na hodiny s mojí fotkou a žákovskou knížku. Narozeniny oslaví ve stejný den jako moje maminka. Směju se, bavím příhodou ostatní, těším se, zvědavá jsem. A ne, není to nikdo přeslavný, zajímavý člověk ale rozhodně.

            Snad si budeme mít o čem povídat. Ono normálně hodiny zadané jako „Já bych chtěl hlavně mluvit, to se ani nebudete muset moc připravovat“ patří často k nejtěžším. Témata dojdou, vyprávění zážitků z víkendu omrzí, hudební nadšenci zjistí, že vyjmenováváním oblíbených kapel se úplně konverzovat nenaučí. A pak? Babo raď, inspirace přijď, zajímavé články k diskusím choďte mi pod ruku! Malinko tedy i strach a malinko svírání palců, aby se to povedlo.
            A vzpomínku na anglickou snídani na kuráž J



pondělí 1. září 2014

(Ne) poetické překládání

Nebyla to pevnina, která mě v Řecku přivítala, žádná „země na obzoru“, jen to jediné řecké slunce, v ten večer před přistáním. Žhnulo, bez mraků, už nehořící, jen doutnající uhle padající do schránky pod mořem. Ráno jej mořské větry opět rozfoukaly, rozžehly, aby spálilo další den…

Krásný text, ne? Takhle básnicky zpracoval dojmy z cesty jeden student… Krásný text, do chvíle, než zjistíte, že je ho třeba rychle, myslím tím neskutečně rychle přeložit do angličtiny. Cesta  se totiž uskutečnila v rámci grantového programu, ten je třeba zakončit monumentálně výstavou v muzeu a jeho hlavní organizátorka všehoschopně neschopná. Takové praktické věci jdou mimo ni, že si jedna kolegyně ruší dovolenou, aby se  všechno stihlo, nevnímá, neřeší, škoda slov…

A na koho asi tak zrovna tenhle text padl? Aha? Shodou náhodou, dodávám na vysvětlenou, nebyla to ničí víra v mé básnické schopnosti. Které nemám. Mám prý napsat „Sluníčko svítilo a bylo to velmi romantické,“ radili mi kolegové v hospodě. Jim se to smálo! A mě nejvíc mě mrzelo, že kdyby býval dotyčný student k sehnání, anglicky by byl sám schopen napsat skvostný text.  

Pán pracující ve skladu piva, viděl jsem ho jen jednou, mi potřásl rukou, rychle si ulízl vlasy do strany, účes se nepřestal bouřit, ale to je jedno, zažít to znovu – šel bych světa kraj.

(Takže jsem nakonec překládala i Nezvala L, Hlavně si neklást malé cíle, že.)


A ilustrační foto neřecké, ale ještě jedno naše anglické. Poezie stejná, myslím.