Šťastný nový rok!

Musela jsem se smát. Vylovila jsem minulý týden z bytových zákoutí nejrůznější kupy a kupičky jednostranně potištěných papírů – dary to od kamarádů redaktorů, knižních a televizních, oni by je vyhodili, my je ve škole ještě rádi zužitkujeme – že je postupně odnosím, a pobavil mě velmi první list:

Hodlám docházet (obzvláště) ve dne a pořád doufám, že už jen nedoutnám. A na letošních třinácti hodinách snad taky neuhořím. Ani malý úvazek člověka ale neuchrání, aby se kdykoli, kdy někdo někde zmíní, že cosi musí být hotové do konce roku, nezeptal: „A to myslíš školního nebo kalendářního?“ Vyvolá úsměv/posměch a má ji, deformaci jednu.

           Tak jsme si v pátek připili na šťastný nový rok. Ze všeho nejvíc si přeju, ač se to může zdát divné, aby neutíkal. (Studentům bez problémů popřeji opak.) Ne, to není bezmezná láska k práci, to jen má touha tak nějak obecně zpomalit čas. Mít tak přesýpací hodiny… a přetáčet si je podle libosti, až budu mít pocit, že dost bylo dne, že už se začíná přežívat, že hotovo, co mělo být. … Ale ony prý, potvory přesýpací, fungují opačně. Když je člověk používá hrozně hrozně dlouho a intenzivně, „předcházejí se“, šedesát minut podle nich netrvá šedesát minut, zrníčka si nepovšimnutě vymílají úzký střed, rozšiřují pole působnosti, kloužou rychleji. …Tak nic, takhle to taky nepůjde. Nějaké jiné řešení by to chtělo.

Paul Tillich, filosof a teolog, o čase a spěchu říká tohle: Ztráta času pro věčnost, pro skutečnou přítomnost vlastní naší je době je důsledkem nutkavé touhy neustále se hnát vpřed. Tento úprk může mít různé podoby. Tragickou tvář získal v komunismu v podobě „světlých zítřků“, banální charakter má v současnosti – v neustálém očekávání technologických či módních novinek, které mají spasit svět. Komickou podobu má nakonec tento spěch v našich každodenních životech – v pondělí se těšíme na pátek, v horku na zimu a naopak, na vysněném zájezdě kape kohoutek, Němci ve vedlejším pokoji řvou, to moře je strašně daleko…Ale utěšujeme se, že za ro to určitě vyjde… A já se stejně těším, ale doufám, že to vyjde letos. 

    

P.S: Na Vltavě včera reprízovali silvestrovský program, tak si najednou nejsem jistá, jestli jsme to školní dělení nakonec nějak celostátně nepřijali J. 

Mýval a jeho stíny

Včera učila jsem se od Markéty vyřezávat razítko z gumy. Vynadala bych si do bláznivých nápadů, já, výtvarně tak nezdatná, ještě před nějakou dobou, kdybych v létě nezačala tak nutně razítko mývala potřebovat jako dárek. Kdyby se na poslední chvíli neuvolnilo místo, možná bych se stejně ale nedokopala. Nakonec krásné to bylo a Myyna má pravdu, že barva a otisk skryjí mnohé nedostatky (ba průsery J ) samotného razítka a někdy ještě obrázek získá. Můj mýval je na padesát způsobů nedokonalý a jako dárek (možná!) vznikne ještě jiný, ale kdybyste viděli, jak jsem různými pokusy o záchranu a vylepšení razítko zpotvořila, věřte, taky byste užasli. 

          Kromě toho, zážitek nevýtvarný: Vedle mě sympatická paní „kreslí si“ do gumy nádherné věci, ač tvrdí, že její klienti s ní vždycky strašně rádi dělali arteterapii, protože dílka měli hezčí než ona. Dělá snad arteterapii na AMU, říkám si v duchu? A ona začíná mluvit o své práci víc. V minulosti nejspíš působila leckde, teď doprovází umírající. „Mám strašnou radost,“ prohlásí nečekaně, „že všichni, se kterými jsem do posledních chvíli byla, zemřeli v okamžiku, kdy jsem byla v práci.“ První reakcí je obrovský otazník uvnitř mé hlavy. Neříkám nic. „Ta důvěra, že se rozhodli počkat, ta mě strašně těší,“ dodává. Otazník odfouknut. Největším strach prý skoro každý má z toho, kam po posledním nádechu výdechu odejde. Nesouvisí to nutně s náboženstvím. Ona jim říká, ať si to místo vyberou, ať si ho v duchu vykreslí, soustředí se na něj. Vůbec nevím, jak se jmenovala, ale to setkání na pár hodin, to setkání s rydlem v ruce, to si – myslím – zapamatuju. 

Lehké výtvarno

14. 8. 1974 hořel Veletržní palác a narodila se moje sestra. Když někdo z naší rodiny zaslechne vyprávění o oné první události, vždycky se strašně diví, z nějakého důvodu si ji nikdo nepamatuje J. V paláci je k výročí neštěstí výstava, Janka si k výročí štěstí přála poukaz na kulinářský kurz zaměřený na přípravu ryb. Tak jsme to dětmi dotáhli, byť tematicky jen částečně, a dar doplnili: k vaření třeba zástěru, místo ryb bylo ptactvo. Podmínkou výtvarného daru bylo, abych ho zvládla koordinovat hlavně já, naštěstí jsou to potvoráčci šikovní. Otisky dlaní a přimalovaná očička, zobáčky, nožičky. Koupelna jako místo tvorby má své nesporné výhody, zvlášť nejsou-li jednomu z umělců ještě ani dva roky. Inspirace u Pondělí a u Rosy, od které jsem převzala zásadní informaci, že barvy se na ručičky dobře patlají houbičkami na nádobí. Díky. 

Vždycky vtipně

Tak dobře, musela jsem sice své heslo „MNĚ v Anglii nikdy neprší“ změnit na „MNĚ v Anglii zase TAK MOC neprší“, ale asi bylo načase, stará hesla jsou podezřelá. Vím, generalizovat se nemá, nemá, nemá, ale ti Angličané jsou tak vtipní. Ona hrozí ex-Bertha, jak tam „dojezd“ hurikánu z Ameriky pojmenovali, ve zprávách sice varování, ale zároveň máte pocit, že bude (i) krásně, že to sluníčko zasvítí, a když ho ten den nespatříte, tak jste se prostě jen špatně dívali a zítra to máte šanci napravit, protože „if you are lucky“, nějaké to „sunny spell“ vás rozhodně nemine. Takhle plyne předpověď za předpovědí a vám se zdá, že je dobře, úsměvně na světě.  Že se v té zemi dost bavím – na ulici, v rozhovorech s prodavači, s neznámými lidmi … - to bude doufám platit ještě dlouho, hesla nehesla.

Čerstvě jsme si oblíbili jednu z ostrovanek. Pravda, moc dlouhou už asi závodit nebude, ale nevadí, teď skvěle. Jo Pavey, čtyřicátnice (vlastně už skoro o rok starší), maminka dvou malých dětí, přičemž mladší holčičce není ani rok, v Curychu na ME vyhrála závod na deset kilometrů. Kamarádka Ivana, co jí nevadí, jestli řídí nalevo či napravo, psala, že se rozbrečela u záznamu, ač výsledek znala J. 

Dárky z cest?

Klobouček jsem nikomu nedovezla :(.  Když jsme byly malé, kladla nám maminka na srdce, abychom na školách v přírodě a jiných „výpravách za dobrodružstvím“ nekupovaly dárky, rozhodně tedy ne žádné blbinky. V matné paměti mi zůstává, že jsme občas snad i něco dovezly, ale v podstatě jsme tenhle výchovný příkaz jako jeden z mála dodržovaly. A tak nějak si i odnesly do života. Jiný kraj, pardon, jiná rodina… Vyprávěla mi nedávno Lucka, jak je ráda, že jí synek z každého výletu něco doveze, byť by to byla totální kravina.

            Nemyslím si dneska, že by jeden přístup byl lepší než druhý. Dárky si moc nevozíme, troufnu si ale tvrdit, že to o vztazích mezi námi nic neříká. Sledovala jsem teď svoje kamarádky v Anglii, jak po dárkách pátraly, shromažďovaly, v koncích byly, v koncích úplných už šílely (to když pro dvojčecí dvojici oboupohlavního složení pořád se do cesty stavěly jen věci vhodné pro chlapečka - včetně zástěrky na vaření s obrázky dvoupatrových autobusů). Ne, nejsou to bytosti okouzlené materiálními statky, právě naopak, ženy citlivé a chytré, zkrátka mají jen přivážení dárků pod kůží. A já v jejich očích dost možná necitlivá či sobecká či kdovíjaká ještě.

            Myslím, že to nezmění. Navíc, dobře vím, že vždycky můžu všechno vyřešit jídlem J. A to tedy jo, to – přiznávám – děláme. Jenomže globalizující se svět nám to vůbec neusnadňuje. Kde jsou ty časy, když jsme ze Švýcarska vozili (ano, všichni) čokoládu a odjinud pomerančové marmelády! A když se k tomu přičtou ještě různé zrádné překážky, jako třeba že jogurty bizarních příchutí v baťohu letadlem opravdu nedovezete, záchrana může se lehko proměnit v problém. Naše „tradice“ mi ale připadá docela osvobozující. Vidíš něco, co asi udělá radost, koupíš, nevidíš, vrátíš se sám. A já viděla, na poslední chvíli, malé čokolády sestavené do obrázku britské vlajky (ano, dobře chápu, právě tohle by pro mnohé blbost byla J) a přivezla je dětem, které momentálně propadly objevování vlajek různých států.

Sentimentální struna ve mně: ono taky jestli to nebyla poslední příležitost koupit si britskou vlajku v současné podobě. UNITED or UNTIED zní heslo skotského referenda. Ach jo, jak já bych si přála to první. To už se ale dárků opravdu vůbec netýká. 

Odjéééézd!

Vždycky mě fascinuje, co všechno stihnu před odjezdy strašně rychle udělat. Když už to nejde jinak, když musím. I nemusím, třeba dávat sem tuhle fotku z před let. Ale některé věci pořád ještě ne. Něco smysluplného napsat. Tak potom J. Chodili jsme, zase budem, jinde a jinak, sotva vodou. Cesty. 

Agatha Christie jako průvodce

Jakmile jsou hotové rozvrhy na nový rok, říká jeden můj kolega, tak to už je blbý, to znamená, že už to brzy začne. Proč zrovna my musíme mít tak schopného a pilného člověka mezi sebou, co už je má hotové posledního července? J. Občas mi někdo z jiné školy vypráví, jak do začátku září ještě čekají, co a koho budou vlastně učit, a prvních čtrnáct dní se rozvrhem čachruje na všechny strany, trošičku váhám, jestli nakonec nemám závidět. Daleko podstatněji ale váhám, jak hodně mám být rozmrzelá, že mi jindy tak skvělý tvůrce rozvrhů rozepsal těch málo hodin do pěti dnů. Hledám v tom výhodu, najít (moc) nemůžu. Pravda je, že jsem si žádné požadavky na rozvrh nedávala, stejná pravda, že jsme se o tom bavili a rozuměla se to tak nějak samo sebou, pravda č. tří, že je to při tom všech těch seminářích a dělení studentů do XY skupin hrozně těžké… a pravda poslední, co trošku „bolí“ (eufemismus) nejvíc, že bohužel vím, jaké požadavky si někteří kolegové dávají – pro ilustraci: „v pondělí nechci učit od osmi“ (protože si vždycky myji hlavu, což oficiálně nesděluji, ale klidně mezi řečí prohodím a dost tím naštvu). Jasně, jsou i požadavky oprávněné (typu péče o blízké, ale o těch nemluvím) a vstřícnost vedení veliká, někdy až moc. Uvidíme, přebolíme  J - snad.

            Rozvrhy hotové, ale ještě je tu Anglie – ve čtvrtek Leeds, York, Scarborough, pobřeží, vřesoviště, chození, těšíme se. Z průvodců nenačetla jsem nic, ale jak to tak bývá, když na něco myslíte, objevuje se vám to všude. Třeba Yorkshire u Agathy Christie:

            „… Opustil mne v nejnevhodnější chvíli. Mně nezbylo nic jiného než se přestěhovat do Yorkshiru k jedné staré tetě.“ Celá se otřásla. „Určitě mě pochopíte, když vám řeknu, že to znamenalo smrt pro dívku, jako jsem byla já. Omezenost, umrtvující monotónnost, to mne přivedlo téměř do blázince.“ Na chvilku se odmlčela a pak dodala jiným tónem: „A pak jsem potkala Johna Cavendishe.“ (Záhada na zámku Styles)

Optimistické, ne? Ještě pořád se těšíme, blázincům hodláme se vyhnout. 

Minoří poklady a nevykoukané zásoby

Kdyby někdo náhodou potřeboval dostat děti na výlet či aspoň delší procházku, doporučujeme letní pokladové hledání Divadla Minor. Netřeba GPSku, i když krabičky v cíli velké „kešky“ někdy připomínají, v krabičkách tajné deníky a zašifrované indicie. A kdo by obešel pokladů všech dvanáct, dostane se třeba i k tomu velkému Josefa Minora. Pro někoho možná některá místa moc městsky špinavá, ale najdou se tam i hodně přírodní. Tenhle je od Vltavy, ze samého centra Prahy. 

A kdyby někdo potřeboval zase od dětí pryč do města, pak v kinech Evald a Atlas celý srpen vždycky v pět hodin projekce za padesát korun pouhých. Akce s názvem „Do vykoukání zásob“. No nekup to, i když filmy to nejsou úplně nej, nej, nejnovější, pro nás ale, co z nějakých ne zcela zřejmých důvodů chodíme do kina hlavně v létě, naprosto ideální. Včera viděli jsme Le Havre a já nemůžu se v hlavě zbavit toho závěru. Kaurismäkiho film o čističi bot Marcelovi, který má ženu v nemocnici a který potkává třináctiletého kluka – běžence z Afriky – a rozhodne se mu pomáhat, film přesně na hraně mezi dojemnou, ba i kýčovitou pohádkou, a vaší vírou, že takhle by to přeci mohlo být, takhle by si sousedé a další mohli pomáhat, vtip, atmosféra, úžasná postava policejního vyšetřovatele, co některým „zločincům“ fandí. Znejištující, pořád čekáte, že něco se stát musí. Kluk úspěšně odvážen tajně na lodi do Londýna za maminkou a… pak ten konec. Marcel přichází do nemocnice a zároveň je jasné, že žena zemřela, a zároveň si ji – zázračně uzdravenou – odvádí domů, on v ruce balíček s jejími žlutými šaty, co po nich toužila a on jí je poslal, a ona, „živá“, je má na sobě. Tak tohle je jeho sen, přání, říkáte si, tedy říkala jsem si já, to je tak krásně přitažené za vlasy, dojemné, jasně nereálné, jenomže… co všechno se tím teď zpochybňuje?!? I všechno to, co bylo před tím? I příběh toho kluka, i jeho optimistický závěr? Bez odpovědi. Nedrásavé, ale tázavé. A dost možná taky, že v tom hledám moc. 

Samorosti v dešti

Seděla jsem v Roxy, skleničku vína před sebou, déšť za okny. Co déšť, slejvák!, schylovalo se k němu už pěknou chvíli, i tak překvapeně, zaskočeně, bláznivě mnozí běželi. A občas, to mě vždycky nadchlo, nějaký muž – fakt to byl pokaždé chlap – šel tak, jako by se vůbec, ale absolutně vůbec nic nedělo, bez deštníku, bez tašky nad hlavou, klidně, vyrovnaně, pomalu. Bych i řekla, že vypadali nějak sušší z té výšky tihle pánové, ale to jsem si asi už vsugerovala. Různou měrou alternativní psychologové by možná mluvili o síle osobnosti, mně to bylo jen tak nějak hrozně sympatické. Ale v zájmu zachování genderové vyrovnanosti: do škály sympatií vešla se mi i jedna pohotová žena, co vběhla do „sekáče“, v mžiku zakoupila deštník a dál vybírala zatáčky mezi kalužemi.

                    

V Roxy kvůli Samorostům, výstavě, na kterou mohl přinést své dílo naprosto kdokoli, kdejaký amatér.  Má myšlenka první: moc mě toho nezaujalo, jen tu a tam nějaká kresba, koláž a ti dva pankáči tady na fotce a samo sebou, že dílo kamarádky Lenky. Myšlenka druhá: vždyť přeci mnohé z toho neliší se vůbec od děl na výstavách „skutečných“ umělců. Zkrátka si ti autoři tady neříkali „tohle bych zvládl taky“, ale udělali to, navíc abstrakce pomálu a počin to celý pěkný, hlavně takhle se skleničkou, když za oknem ten déšť.