Jde to, jde to, jde to!

Na pražském magistrátu začíná být dusno. Soud uznal, že jím posvěcená úprava územního plánu, která by umožnila postavit velký developerský projekt v Braníku proti vůli místních, je nezákonná. Očekávají se další podobná rozhodnutí a hrozí, že by developeři mohli žádat kompenzaci ztrát po městu.

Tak to psali předevčírem v novinách a tak to (zatím) je. Dopadnout to může všelijak, magistrát se odvolá, developeři provázáni s politiky… .  Přesto - v Braníku důvod k radosti. Informační kampaň veliká, podepisovaly se petice (to mohli všichni s bydlištěm „na čtyřce“), lidi se scházeli v kavárně, sledovali jednání zastupitelů. Braník, krásná vesnice uprostřed Prahy. Když se tohle povedlo, kavárník v Periferii dával na oslavu slevy. V milované Periferii, kde mají vánoční  vosí hnízda po celý rok a nově dělají taky anglickou snídani. Dokumentární filmy se tam momentálně nepromítají, ale příští týden tu bude hrát Laco Deczi.

Tak snad to vyjde i v „Prokopáku“. Tam, kde bydlí divočiny. 

Nejen o snech

V životě jsem si několikrát, bylo to dávno a vždycky hrozně krátkou dobu, zapisovala sny. Nechodila jsem pak s těmi útržky k psychoanalytikovi, co já vím, dost možná ze strachu, že už by si mě v ordinaci nechal na pokusy J, ale docela mě bavilo občas si je pročíst a nechat se fascinovat, jak bych si bez nich vůbec neuvědomila některé vracející se obrazy – třeba zvěř párající a rozežírající na mně oblečení (tu kočka svetr, tu myši pyžamo J - interpretaci (si) zakazuji i po letech). Teď pro změnu nemůžu s čistým svědomím říci, že se mi už vůbec, ale vůbec nezdá o zkouškách, protože jsem loni napsala tohle. A letos, letos zase jeden mrcha přišel. Tentokrát to byla nějaká mezinárodní zkouška jazyková, psali jsme ji u stolů podivných délek a podivných oblých zatočených tvarů a já najednou musela z místnosti pryč, snad abych něco zařizovala, s někým se na něčem domlouvala. Poslušně jsem se vrátila zpátky, leč ve změti papírů svůj test už nenašla! Ehm … to mi teda řekněte, proč zrovna mně se posílají do hlavy sny jakéhosi chaotika a bordeláře! Chce se mi tím snad něco naznačit?! J.

Rozhodla jsem se nenechat se vyvést z chaotikovy dobré míry a cestou tramvají do města a zpátky „dát“ zase něco odlehčeného, jen tak mezi „načítáním“ současné české literatury na kurz na konci června. Michael Třeštík, ano, je to on, dokumentaristky manžel, má výborné glosy na FB. Teď je vydal a proložil krátkými texty – fejetony. Vydrží ta knížka hrozně krátce (jak říkám, do tramvaje, do vlaku už byste mohli litovat), takže spíž k půjčení, než ke koupi, ale vtipná je moc! A i když krátká, kapitoly jsou číslovány pozpátku, abyste přesně věděli, kolik vám jich ještě zbývá. Vzděláním architekt, postojem k životu typický „nadhledář“, co se směje nejvíc sobě. Jedna z glos zní přibližně takhle: Teď jsem se na terase pozoroval, jak zápasím se skládacím lehátkem, a vůbec jsem nemohl uvěřit tomu, že jsem původně inženýr.

Celé k nalezení pod názvem „Komu zvoní mobil“, neboť přeci: Nikdy se neptej, komu zvoní mobil, tobě zvoní!

Rozhovory Aleny Plavcové

A některé situace není ani potřeba zapisovat, zůstávají si samy v kolečkách paměti. Třeba když americký lektor obdrží v kytici i pivoňku, k ní se mu dostane vysvětlení a českých názvů, zapamatuje si ale jen, že má jakousi „pívo – kytku“.

Chtělo to na pár dní nějakou nenáročnou literaturu na těch pár dní – a ejhle, byla tu. Sebrané rozhovory Aleny Plavcové (znáte z pátečních „Lidovek“) vyšly už před Vánoci, ale byly prý hned pryč, proto teď dotisk. Ta paní se prostě umí ptát! Má to něco do sebe, číst si je takhle jeden za druhým, sledovat, jak se některé otázky opakují a vrací (třeba ty na změnu pohledu ve srovnání s mládím, na to, co bude po smrti …). Režiséři, pěvkyně, příslušníci šlechty, výtvarníci, vědci, architekti, spisovatelé (téměř vše platí i v ženském rodě), také jeden lékař, žádný sportovec a nakonec Jana Kánská, dcera Milady Horákové. Mezi rodiči všech těch slavných a schopných nápadně často vyskytují se švadleny, krejčí a ševci J. Kromě toho – což je určitě podstatnější a zajímavější – osobnosti několikrát prozrazují zájem o zen-buddhismus a přímo nebo nepřímo mluví o tom, jak moc je jejich práce baví! (Čím to asi bude, ta úspěšnost?)  Pak také často opakovaná věta: „Domov je tam, kde jste pochovali rodiče.“

Náhoda a máta chtěly, aby jména vidět nebyla, ale jsou tam J:

Abyste věřili, tři kousíčky tady:

Nikdy jste nezatoužil po pohodlné posteli a vaně plné horké vody?

Můžu vám říct, že když jsem třeba v Anglii v zimě v noci chodil po městě a hledat místo, kam si dám spacák, a viděl výkladní skříně s postelema, tak jsem si říkal: Sakra, to by bylo krásný si tam tak lehnout… Ale jsem si ustlal někde před tím obchodem, kde nepršelo.

(Josef Koudelka, fotograf).

Těšíte se ráno do práce?

Většinou ano. Nejvíc na to, že přijde pacient s něčím zajímavým. Na zajímavý nádor, zvláštně uložené aneuryzma čili výduť tepny. Na nějakou pěknou operaci.

Je nějaký typ pacienta, který nemáte rád?

Jsou dva druhy pacientů: Jeden je zvědavý a na všechno se ptá. Nejhorší je absolvent ČVUT. Ten svoji nemoc nastuduje na internetu a má pocit, že o ni ví víc než já. Jenomže má tu nevýhodu, že neví, co čte. A taky si myslí, že je to jako v technice, kde jde A k B – to v medicíně neplatí. ON mě z té své choroby začne zkoušet. „Vy jste nečet’, co o tom včera psali ve Rwanda Daily?“ A když se přiznám, že ne, tak je zle. Svízelný je i druhý extrém: Na kontrolu přijde pacient a já se ptám: Co jsme vám dělali? – „Operovali jste mě.“ – No tak co jiného bychom vám taky dělali, že. Co jsme vám operovali? – „Hlavu.“ – Co jsme vám v té hlavě operovali? – „No tady.“ (Ukazuje si na pravý spánek). To je náš nejčastější přístup do hlavy. Tomu člověku je to prostě jedno. Tady mě máte a lečte si mě.

(Vladimír Beneš, neurochirurg)

Jak vám zdůvodňovali, že vás na medicínu zase nevezmou?

Vždycky si našli nějaký důvod. Skutečný byl ale ten, že se mě zeptali, jak se dívám na proces s mou matkou. A když jsem jim řekla, že jim na to nebudu odpovídat, tak mi poděkovali. A já věděla, že je konec.

(Jana Kánská)

Možná by se divili,

studenti myslím, kdyby věděli: Jak se i učitelé někdy strašně bojí maturit. Nebo jsou z nich minimálně pěkně nervózní. Že si musí i oni opakovat otázky, někdy alespoň honem rychle v té čtvrthodině, co má student na přípravu. Že se jim občas uprostřed těch dalších patnácti minut udělá trošku (či trošku hodně) nevolno, když vidí, kam to spěje. Že (někteří) pak zapíjejí „depku“ ze špatné známky nebo z propadnutí. Jak občas smutní z dvojky, i když přeci „bylo jasné, že to bude výborné“. A jiní zase sepisují přeřeky a neobratnosti a vtipné situace a pak je vydají jako sebrané spisy pro pobavení všech. Tak namátkou:

Ona se velice kontroverzním způsobem dostává k muži a následkem toho otěhotní.

(Z výkladu o díle „Svět podle Garpa“)

Zkoušející: Co když žralokovi vypadne zub?

Maturující: Tak je v háji!

Zkoušející: Není! A co když mu jich vypadne třeba deset?

Maturující: Tak teď už je v háji!

Zkoušející: Pořád ještě není!!

Prof.: Tučňáci jsou na severní nebo jižní polokouli?

Maturující: Na severní.

Prof.: Ale kuš! Tučňáci jsou přeci na jihu! Co je na severu místo tučňáků? Je jim

to hodně podobné.

Maturující: Lední medvěd!

Pak tady máme také Kaspické moře. Jak název napovídá, není to moře, ale jezero.

Jane Austenová psala spisovnou češtinou.

Maturující: Tento stát je plný památek. – Zkoušející: No tak kam byste mě poslal? - Naštěstí ponecháno bez odpovědi, smáli se všichni, jen kolega nechápal.

A tak dále.

I když se tak nesmím tvářit, vím, že je to do velké míry hra. Na známkách za pár týdnů už (vůbec? skoro?) záležet nebude. Ať mi nikdo neříká, že se do toho nepromítají i různé (naše) učitelské ješitnosti a bojůvky a pocity vlastní důležitosti.

Tyhle maturity budu mít navíc spojené s neuvěřitelným počtem špatných zpráv o zdraví kolegů. A s absurdním zážitkem zkoušení nevidomé studentky z popisu obrázku J. Některé situace člověk prostě nevymyslí, byť by se snažil sebevíc, takže díky za ty výše citované! 

Nepsat o maratonu!

Rozčilovat se netřeba, za krátko už projížděly úklidové vozy. Před nimi sběrný autobus, policisté, záchranka, organizátoři v autě i na kole. A ještě před nimi úplně poslední závodník. Poprvé jsem ho potkala na mostě. Bylo to takové zvláštní cupitání, kterým se ke mně přibližoval. Úpěnlivě jsem přemýšlela, jaký nasadit výraz, jak se usmát, aby mu bylo jasné, že obdivuju, že povzbuzuju, že se nevysmívám, že se nedivím. Asi to konec konců bylo jedno, nevypadal, že někoho potřebuje … v obličeji žádná křeč, žádný výraz bolesti. Cupital, před ním dlouho nikdo, za ním ona kolonka, dobrovolníci odstraňovali zátarasy, kelímky a houbičky mizely ze silnice.

Kdybych byla spisovatel, hned bych měla paralelu mezi maratonem a životem. Psala bych o trysku, šourání a vrávorání k cíli, který možná je a možná není, o občerstvovačkách a fanoušcích, křečích a krizích, o cupitání s těmi všemi v zádech (sanitkou, policisty, organizátory čehosi, sběrnými vozy a úklidovou četou). O pouštění se do nesmyslností, které tolikrát strašně moc naplňují.  

Asi za hodinu jsem ho viděla znovu na druhém břehu - nelekejte se, mluvím o Vltavě. Situace stejná, jen jsem měla pocit, že podivuhodná karavana kohosi dohání. Předposledního závodníka! A že nejsem spisovatel, nepsala jsem nic, na metafory života se vykašlala a jen se mi udělala radost, že jich bude víc a že to zvládnou. 

Koketní žonglování

Za „normálních okolností“ (jestli vůbec nějaké takové existují) bych na tuhle inscenaci – totiž na Plovárnu (bra)Tří v triku asi vůbec nešla. Ne že bych měla něco proti novému cirkusu, naopak, mám ho ráda, ale je toho zkrátka k vidění moc a peníze, čas a síly úměrně tomu nebobtnají. Jenomže: a) kamarádka mi vyprávěla, jak na stránkách www.hithit.com podpořila nápad lidí ze společnosti Cirqueon dělat novocirkusové taškařice s nevidomými dětmi, b) chvíli předtím jsem se doslechla, že projekty na „hithitu“ musí být schválené administrátory (tzv. strážci projektů), že zkrátka nejde jen tak začít sbírat peníze na jakoukoli blbost (čímž moje sympatie vzrostly),  a hlavně c) cirkusový projekt na zmíněném portálu jsem si našla právě ve chvíli, kdy do konce sbírky zbýval jeden den a částka v podstatě zanedbatelná – takže jsem samozřejmě přispět musela, respektive přispělo se to z mé karty nějak samo J Celý princip sbírky je velmi jednoduchý a sympatický: když se do určeného data cílová suma „nesejde“, peníze jsou dosavadním přispěvatelům vráceny; za příspěvky v různých výších navíc organizátoři každého projektu musí slíbit různé odměny. A – pointa je tu – v našem případě to byly lístky na představení (což sice ponouká k otázce, jestli jsem skutečně nějak přispěla k realizaci projektu a nezaplatila si jen vstupenky J, ale doufám, že trochu ano.)

K Plovárně (k vidění třeba v divadle Ponec) dá se říct jen tolik: spousta žonglování a taky další akrobatická čísla, z nichž některé ani pojmenovat neumím, každopádně účinkující k nim potřebují všemožné, od lana po lahve od piva. Z diváků si v jednu chvíli udělají koupaliště a (nejen) elegantně mezi nimi „plovou“. Celé je to nesmírně vtipné, jemné, nápadité a artistní, laškování při žonglování nemá chybu. Jako inspiraci uvádějí Rozmarné léto, je však spíš vzdálená, viditelná v době (kníry, plavky), místu (plovárna), svádivosti, řevnivosti a občasném dusnu. Dva muži a slečna na jevišti, co z toho tak asi může vzejít … . Jsem ráda, že okolnosti zase jednou nebyly normální (akorát se na hithit nesmím dívat moc často – takových projektů, které potřebují těsně před cílem zachránit, tam asi bude víc.) A poslední poznámka: představení trvá kolem hodiny a ačkoli začínalo v osm, zvládlo ho výborně i několik docela malých dětí. 

IQ, čokoláda a vily v Roztokách

Vše vyjmenované v titulku spolu souvisí jen dočasně, avšak docela zajímavě. Tip na výlet (nejen) s dětmi – když je chcete protáhnout, pobavit a navíc rozvíjet jejich intelektové schopnosti, pokud možno tak, aby žádný výchovný záměr nezaznamenaly (i když  - nedělám si iluze - ony to prokouknout). Každopádně heslo zní „Středočeské muzeum“ a cílem jsou Roztoky u Prahy, kam se při obzvlášť hnusném počasí či obzvlášť intenzivním odporu k jakékoli chůzi dá dorazit i vlakem, busem.  Moc ale doporučuju jít jako my dneska, tedy nějakých pět kilometrů ze Suchdola (z konečné „Výhledy“), případně se dá taky po značce z Haunspalky, to už bude přes deset, zase ale šli byste pěkně tematicky – od vil k vilám. (Chyběly by už jen víly, možná ale ne tak docela, jednu jsme dneska na podobném místě jako je na fotce taky viděli – chudák rusovlasá lesně-městská romantická bytost v letních šatičkách, fotografka pak v bundě a zabalená do šály):

 Zpátky k vilám. Poučila jsem se dneska v článku architekta Lukeše, že venkovským vilám pro letní pobyt poblíž města říká se villegiatury. A právě takové stojí v Tichém údolí, kterým do Roztok přicházíte. Některé zdevastované (ty mnohdy na prodej), některé přepychové. Mně ale nejvíc líbí se ty troškou tajemné, krásně ošumělé, břečťanem porostlé, inspirující, fantazii provokující… .

.

A - jaká to náhoda – i o takových píše v dnešních LN Lukeš (ač nemyslí ty v Roztokách):

Sám mám z dětství hezké vzpomínky na takovou příměstskou letní vilu. Jako kluka mě občas rodiče posílali na víkendy k jedné starší paní do Řevnic. Ta chodívala uklízet do romantické neorenesanční vily s rozlehlou zahradu a brávala mě s sebou. Dům patřil jedné zchudlé šlechtičně a byl notně zchátralý, zahrada zarostlá, ale sedmiletého kluka úžasná romantika, připomínající Trnkovu slavnou pohádkovou Zahradu. Bylo tam vše, co k takovému místu patří: rozpadající se jezírko, staré sochy, balustrády a besídky zarostlé břečťanem nebo růžové záhony prorostlé kopřivami. Stavba připomínala spíše kulisu nějakého hororu, omítka a štuková dekorace opadávaly, nábytek byl zpuchřelý… (Jó, tam se tak podívat!)

Ale proč to všechno vlastně píšu, aneb kdy už bude to muzeum? Hned. Tedy hned jak dojdete podél vil k hlavní silnici, kousek od nádraží. A v něm výstava, tedy teď ještě zajímavé dvě. Jedna o čokoládě, o cestě pochoutky z Ameriky do Evropy, od kakaových bobů k tabulkám, původní receptury, staré formičky, makety dortů a zákusků, starobylá cukrárna, možnost nějakou tu minimaketku čokoládové pralinky si vyrobit. Můžete „zalovit“ v mističce s kořením, na některých exponátech však (celkem pochopitelně) nápisy „Nesedat“, „Nedotýkat se“.  Proto je možná lepší zamířit sem nejdříve, protože v druhé části expozice, tam je dotýkání přímo povinnost. Exponáty zapůjčené z libereckého iQparku, výstava nazvaná „Poznávej se“. Tedy různé legrácky zaměřené na motoriku a smyslové vnímání, zrakové klamy, prostorové hlavolamy, „měřidla (např. síly stisku), logické a slovní úkoly atd. atp. Jen ve dvou místnostech, ale na takový malý výlet a malé muzeum úplně akorát. (A vlastně ještě pěkný park, na ten bych úplně zapomněla).

Třicet minut jít

Možná, říkám si, možná když to sem napíšu, vytrvám. I když… znám se. A vím moc dobře, že na mě tyhle biče neplatí. Přitom nejde o nic světoborného, život a svět měnícího. Maličkost. Každý den, když už se člověk nevykope, aby si šel zaběhat, tak v takový - tedy téměř každý J - den alespoň půl hodiny jít. Jednou jsem se do téhle nepřevratnosti pustila, nepřestala, vydržela a žasla, jak rychle to člověk na fyzičce pocítí.

Přesto jsem po čase „odpadla“. Ono se řekne, maličkost, jenomže když chce člověk „zařadit“ půlhodinovou chůzi každý den, trošku plánovat musí. Nestačí vystoupit o dvě zastávky dřív (leda snad, kdyby člověk dojížděl třeba z Kolína), za třicet minut necourání ujdete po městě relativně dost. Navíc nechcete chodit pěšinkou typu magistrála a ještě toužíte po proměnlivosti tras, což bývá mezi stabilními body domov – práce trošku obtížné. Zase ale vidíte věci... .  

Některé ulice měly by se vždy na léto (a na letošní zimu) přejmenovat.

Je šance, že ještě než návštěvník stiskne zvonek, uvědomí si, že by možná stačil mail,