Jako v NASA

při startu rakety jsme si připadali v úterý v 16.16, kdy jsme spustili přihlašování našich studentů na přednášky a dílny a sledovali online, co se bude dít. Má noční můra, že dílen nebudeme mít dost, měla v tu chvíli už zcela jinou podobu: nikdo se na žádnou nepřihlásí! … Během tří minut byly některé přednášky i dílny úplně plné – euforický pocit za ty nervy v uplynulých dnech. Chlubím se tady. 

Například kvůli té zakleté sebeobraně: každý, koho jsem oslovila, nějakého instruktora znal, téměř konkurz jsme mohli pořádat. Jen se začalo postupně ukazovat, že ten si zranil páteř a už netrénuje, ten je pracovně mimo Prahu, onen si říká o nehorázné částky, jiný se neozývá… . V pátek večer se mi z hlubin mysli vynořila vzpomínka, jak se někdy v srpnu při masáži bavím s masérkou právě o tréninku sebeobrany pro děti a ženy. Vůbec jsem si nebyla jistá, jestli jsem si to nevymyslela. V neděli odpoledne odpověděla, že je to pravda, že pro takovou organizaci pracuje a dala mi kontakt. Za pět minut jsem pak všechno dohodla, navíc zjistila, že ono tréninkové centrum se nachází kousek od školy a ledasco prý už u nás i pořádali!! A to mi nikdo nemohl říct? J.

Nervy se vrací. Ještě je toho tolik potřeba zařídit, navíc přihlašovací systém nefunguje ideálně (vytvářela ho ale studentka, což jsme chtěli, takže ani moc nebrbláme.). Držte palce – letíme, tak ať i hladce přistaneme. 

Sentimentální text o věcech

Před dvěma roky ztratil se mi ve škole hrneček. Malý se slonem. Moc dobře jsem si pamatovala, jak jsem si ho tenkrát před Vánoci brala do jedné třídy na nějakou přednášku, pak se jeho stopy (v mé paměti i realitě) ztrácely. Pár kolegů jsem pátracím mailem pobavila či dojala, nevěděl však nikdo nic. Dávno jsem se s ním rozloučila, jeho staršímu bratrovi – velkému hrnečku se slonem – upadlo v září znenadání ucho. Tak ty už taky odcházíš, říkala jsem si, ale nepovolila a i bez ucha ho dál hrdě nosila školou. A představte si - minulý pátek se malý našel! J. Vejdu do jednoho kabinetu, jedním okem mrknu k varné konvici a rozesměju se radostí. Mezi dalšími vyskládanými byl i on. Prý dlouhou dobu pobýval v kabinetě ještě vedlejším J a popíjelo se tam z něj červené víno. Měl se tedy dobře. Rozeslala jsem po dvou letech mail č. 2, abych pátrání, do kterého se evidentně všichni horlivě zapojili, odvolala.

Tou druhou věcí je betlém. Letošní, nebyl vedle stromečku, ale pod ním. Pořád se mi ho nechce uklízet, i když do Velikonoc tu být nemůže. Z olivového dřeva, na pohled turistický suvenýr, možná byste řekli kýč. Jenomže! Můj tatínek si v 77 letech splnil životní sen a vydal se na týden do Izraele. Ten betlém je od něj. Kýč, suvenýr, ale mě hrozně dojímá a asi vždycky bude…. Vůbec, můj tatínek a betlémy, to není jen tak. Ještě než nás měl, nebo když jsme byly hodně malé, jeden z překližky vyřezal. Má nějakých šedesát figurek a je krásný, nestihla jsem ho letos vyfotit. Mívali jsme ho v paneláku ve sklepě, odkud ho jednou ukradli nepříliš protřelí zloději. Brali vše – lyže, kompoty, betlémy … někdo je ale vyrušil, policie chytila a my jsem betlém dostali zpět. Tak takhle je to u nás s věcmi - vrací se! J

Sobotní lidovky

Mám ráda sobotní Lidové noviny a přílohu Orientace. Snad právě pro tu sobotnost, i když je pak celý týden tahám po taškách a podvědomě vím, že nikdy nedočtu. Ostatně o svém neustálém zápasu s tiskem jsem už psala. Přiznávám, že do sobotních i pátečních novin v obchodě nakoukávám a „velmi zodpovědně“ zvažuji, jestli koupit. Včera jsem nepřemýšlela, bylo dost jasné, že je toho v nich spousta.

Nádherný rozhovor s jazykovědcem Dušanem Šlosarem. O tom, že zatímco dřív se bojovalo mečem, dnes se tak děje slovem. O jazykových tricích, obecných výrazech, které když se použijí pro hrůzné činy, ztrácí činy na hrůznosti („odklonění peněz“ místo okradení a podvedení, „řešení otázky“ místo vyvraždění). O tom, výroky a nadávky vypovídají o mluvčím, ne to tom, komu jsou určeny. Dušan Šlosar tvrdí, že současný boj o moc prostřednictvím jazyka má počátky v rozvoji žurnalismu a příklady ze současnosti srovnává s jazykem nacistů, Goebbelse vidí jako zakladatele politického jazyka.

V období humanismu, když spolu diskutovali humanisté a katolíci, se takovéto fígle tolik nevyužívaly. Možná i proto, že to byla doba, kdy se o moc soupeřilo nejen slovem, nýbrž také zbraněmi. Takže kdyby někdo použil přespříliš jazykových lstí a vytáček, sáhl by jeho soupeř po kordu a bylo by to vyřízené.

Pro rozvíjení imunity proti politické jazykové manipulaci doporučuje číst jazykově náročnější beletrii s jazykovými hříčkami a kudrlinkami. „Poslouchejte pozorně, co a jak kdo říká,“ končí rozhovor. Musím si od něj přečíst nějakou knihu.

Kromě tohohle další dobré texty: o Suzanne Renaud, manželce Bohuslava Reynka (jako předzvěst monografie o ní, má padesáté výročí úmrtí ), Klusákům výborný (hodně kritický) rozbor nejnovějších textů Michala Horáčka (konečně jsem si pořádně uvědomila, proč a co mi na nich tak vadí), článek o latině na školách … a to jsem jich spoustu ještě nečetla. Asi si zítra vezmu dovolenou! 

Niklovské návraty

Jakou z hraček paní Niklové jste měli doma vy? Nebo máte? My měli modrého slona a časem k němu i slůně. Ještě existuje, ale uniká….uniká nám. Foukací povídky, krásné texty Petra Nikla k vyfoceným maminčiným postavičkám. Ten vztah z textů proniká ven, a to s ní mohl prožít jen dvacet let. Další z knih, co není až tak pro děti, ale pro sentimentální, dojímající se, poetické dospělé:

Pro srandu králíkům

Králíci občas dostanou záchvaty smíchu z nicnedělání. Uši se jim vypnout jako bubínky, a protože je těch vztyčených radarů na poli hodně, chichotá se celá stráň. Do to cvrčí kobylky, a přidáme-li ještě skřeky neodbytných strak, máme před sebou gejzíry bujaré radosti. Takoví Králíci dokážou rozhoupat les, přivolat déšť, přivodit zemětřesení. Po jejich chechotu brní zem, padají šišky a bují žampiony. Nadýmají se tak, že smíchem praskají a vystřelují jako rachejtle své našponované uši do nebes. Ty pak zpátky padají v podobě velkých sněhových vloček, po kterých konečně krajina zmlkne, až se skleněné oko pana Josefa Lady dojetím zamlží. Králíci se promění v angorské albíny se slehlýma ušima, zavřou rudé oči a jen cukají chřípím, než na jaře znovu vybuchnou v hurónský smích. Proto musíš svého Králíka nafukovat opatrně, a jakmile vztyčí uši, tak je dobré hned přestat. Jinak vyprskne smíchy a už ho nikdy neslepíš. Bude už je pro srandu králíkům.

A pak, pak měla ségra ještě Karkulku. 

Profesor Káně

To si tak někdy nakráčíte do třídy a nevěříte vlastním očím. Vaši roli už očividně zastává někdo jiný.

Vážně se podezírám se, že pro učení nemám žádné vzletné cíle – drží mě u něj tyhle srandičky. Zaskakujícím profesorem Kánětem to dneska neskončilo. Co je to „cockroach“, zněl  dotaz. „Šváb,“ povídám, protože vysvětlení mi přišlo příliš komplikované a také už bylo ke třetí odpolední a sil ubývalo. Příliš jich neměla ani studentka, která podlehla dojmu, že jsem řekla „čáp“. Šli jsme k zemi všichni, hned jak jsme si dlouhonohého ptáka dosadili do vět, ve kterých si turisté v textu stěžovali na cestovní kanceláře: „He found a cockroach on his plate“ a „I woke up to find ten cockroaches marching across the floor in my room.“

Jednou jsme u maturity vyprskly s kolegyní, když studentka vyprávěla, že „…would like to have two children and will not care what sex they have“. (Ráda by byla řekla, že na pohlaví potomků nesejde.) A pak jsou situace, jako ta z před několik dnů, kdy se člověk horko těžko snaží nezčervenat, podaří se mu procedit mezi zuby „najděte si, co to znamená“ a pryč od toho. Ani sem to nemohu napsat (tak snad jen pro ty, kdo mají dostatečně velkou představivost a dokáží odhadnout, co tak studenta může napadnout, když si ne a ne vzpomenout na první slovo ve spojení „manual job“… .) A dost už!  

Smluvní vztahy

Čtu a píšu, ne však na blog. Ráda bych psala i něco jiného, většinou jsou to však maily. Se spoustou lidí, tam a zpátky. Myslím, že už jsem to tady zmiňovala: Ještě týden a spustíme přihlašování na naši akci převelikou, přednáškový den – dva bloky přednášek po šestnácti a pak odpoledne nějakých šestadvacet dílen, workshopů po modernu. Ty mám na starosti já. Ještě týden a pořád nemáme instruktora sebeobrany. Věřím, že na poslední chvíli se nějaký zjeví z nebe. Že někdo, koho potkávám každý den, zaťuká si na čelo a zvolá „A proč jsi se, hloupoučká, nezeptala mne? Můj brácha učí sebeobranu!“ Možná ne úplně přesně, ale nějak takhle si představuju, že to proběhne. Protože jinak už jsem se ptala úplně všech. Naposledy kolegyně – manželky vojáka – a kamarádky, která pro změnu vojáky učí anglicky. Pak by se ještě hodil světoznámý fotbalista, který by si s našimi studenty čutnul a něco je naučil. Jasně, to je nápad spíš z nereálných, i když jednu chvíli se zdál docela blízko. No a poslední je ještě nějaký výtvarník, výtvarných dílen také nemáme dost. (Můžeme zaplatit i celkem slušný honorář – to jen pro pořádek, kdyby nějaký sebeobranář či malíř zabloudil sem). Kromě nich máme už všechny J, zbývá už do začátku února intenzivně vysílat úpěnlivé prosby, aby nikdo z nich neodřekl.


Jsem ráda za tuhle práci, za svobodu v ní. Uvědomila jsem si to tuhle i v divadle. Viola a Smluvní vztahy uváděné právě tam. Dvanáct obrazů, dvanáct setkání bezejmenné nadřízené (Dana Černá) a podřízené Emy (Jana Stryková) v nějaké velké nadnárodní společnosti. Černá komedie dovedená do velké nadsázky, do absurdna, ale nepochybně vycházející z reality. O světě personalistů, kteří zasahují do soukromí, manipulují, vyhrožují, vydírají. Vše začíná tím, že personalistka chce po Emě, aby ji informovala o „jakýchkoli činech, které ve vztahu k některému z kolegů spáchá s úmyslem rozvíjet lásku“ J (tak nějak zní firemní definice). A tím to rozhodně nekončí. Hra to byla původně rozhlasová a podle mého tak mohla i zůstat, ne proto, že by byla špatná, ale divadlo jí zase až tolik navíc nedalo, navíc jde částečně o čtenou inscenaci. Text je to ale dobrý a herečky jsou výborné (právě proto možná by šlo gesta i výrazy v obličeji „vyčíst“ z hlasu).


Fotka převzata z webu Violy. A mně sem dnes (skoro) vůbec nejdou vkládat obrázky. Co to toto? To už takhle zůstane napořád? Ach, tyhle internetové záhady.