Malé s velkým. Dějiny a převratné objevy, k tomu detaily, každodennost. Jak se to napojuje. Krásně i proklatě.
Jdeme silnicí a máme to těžké. Šestiletý si cosi myslí, hádáme, tápeme, hádáme, smějeme se, nevíme, nevěříme, smějeme se, hádáme. Může to létat, v továrně můžou si s tím hrát. Jsme ztraceni, dožadujeme se nápovědy. On to prý každý den píše nebo kreslí, „teď, teď to tady bylo, teď jste to řekli oba najednou“. Všechno opakujeme, tápeme, jdeme do kolen. Máme se krásně. Bylo to písmeno „J“ z jeho jména. Když se napíše na papír a hodí, kousek letí. A v továrně prý mohli by ho vyrobit ze železa a přidělat k němu kolečka. A písmenko jsme řekli, jen když jsme na kluka volali. Protože „j“ z ježibaby, to se nepočítá. Smějeme se. Máme to lehké.
Nedávno vědci přišli s „chytrou“ pilulkou. Potlačí v mozku protein LilrB2. Mozek bude pružnější a učit se bude tak, jak to dokáží děti. Naučíme se tři další jazyky, pochopíme nové sociální sítě a porazíme Alzheimera. Co nebudeme chtít, to si ale nezapamatujeme. Lítací písmenka stejně už neuvidíme.
Žádné komentáře:
Okomentovat