Ježíšku, prosím, vezmi si ho!

Když mi byly dva roky a kus,  odnesl mi Ježíšek sáňky! Ano, takové já jsem měla kruté dětství.  On mě jimi tedy samozřejmě nejdřív obdaroval, v dalších dnech se ale holčička vztekala tak moc (dodnes to nechápu, já, takové hodné dítě), že si je zase musel vzít zpět. Nepamatuji si z toho nic. Nevím tedy ani, jak to přišlo, že se celý darovací proces ještě jednou opakoval, jednoho krásného, nevztekavého, dne asi se z nebes snesly zpátky na balkon. Napadlo mne ale nedávno, že bychom téhle Ježíškovy dovednosti nejen dávat, ale i odebírat, mohli letos využít.

U nás doma si vzájemně píšeme, co by nám tak k Vánocům udělalo radost. „Aby už nebyl tenhle prezident,“ doplnila jsem před pár dny na konec svého nedlouhého seznamu nápadů. A libovala si, jak jsem to pěkně vymyslela, já holka šikovná. Kdo tohle zajistí, bude mít dárek nejen pro všechny příbuzné naráz, ale potěší i spoustu jiných lidí a navíc nás ani nenapadne, něco od něj po několik následujících Vánoc či narozenin očekávat.  „To musíš ale napsat opravdickému Ježíškovi,“ vrátila mne na zem sestra.  Že prý u nás v rodině nikdo takovéhle možnosti a páky nemá. Ubránila jsem se hrozícímu návratu pubertálních stesků, že jsem se narodila „tak nemožným, neschopným rodičům,“ a rozhodla se zaměřit na praktické řešení. Ano, to bude jistější, napíšu přímo jemu.

„Milý Ježíšku,“ psala jsem rukou. Možná jsem naivní, ale představuju si, že bude staromil a elektronická forma komunikace by mu nemusela vyhovovat. Původně jsem sice uvedla i odkazy na webové stránky a videonahrávky se záznamy slov a činů toho muže, abych svoji prosbu podpořila pádnými důkazy, pak jsem to ale zase přeškrtala. On přeci všechno ví, kromě jiného i to, jak moc se pořád vztekám. Podepsala jsem se, určitě nesnáší anonymy, a dala dopis za okno. Poprvé od dětství usínala jsem s takovou nervozitou a probudila se tak brzo. Stačil jediný pohled: Nebyl tam! Ježíšku, ty jsi! Strašně se mi ulevilo. Přiznávám, že v posledních letech jsem jisté pochybnosti měla. Chtělo se mi smát, několikrát jsem během dalších dnů s radostí a nadějí zdvihla oči k nebi. Jak on to asi udělá, napadlo mne občas.

Pak jsem šla u nás na sídlišti nakoupit. Na chodníku vyhloubená jáma, pršelo, bylo třeba jít kus travou, pak vyšlapanou cestičkou mezi keři. Pohled jsem tentokrát měla upřený k zemi. Proto jsem ho taky spatřila. Svůj dopis! Trochu schovaný pod spadaným listím, promáčený, od bláta. Ale byl to on, podpis zůstal. „Ježíšku!“ měla jsem chuť zaklonit hlavu a strašně zařvat, z úst mi ale vyšlo jen lítostí, chápavé zasténání. „Ježíšku.“ Stárneš, dodala jsem v duchu, před očima klouby na rukou postižené artritidou, prsty neschopné pevného úchopu. Protože jiné vysvětlení, než že mu můj list vyklouzl, jsem si stále nepřipouštěla. Za pár okamžiků jsem si toho ale všimla. Obálka byla rozlepená, ten dopis si někdo přečetl. Přečetl a usoudil, že s tím nechce mít nic společného. „Ježíšku,“ běželo mi hlavou a najednou jsem nevěděla, kam se dívat teď, „ty z toho máš strach?“

  A tak to píšu znovu. Píšu to na internet, protože tady jak víme, tady se nic neztratí, i když by člověk kolikrát chtěl. „Ježíšku, vezmi si ho,“ vyslovuju opět své přání a možná vás napadá, proč se radši neobrátím na ty, co chodí se svatým Mikulášem o pár týdnů dříve. Na ty černé. Jenomže dobře víte, jak to s nimi dneska je. Vyvádí v ulicích, pak se opijí, on s nimi a ještě to dopadne tak, že si neodnesou oni jeho do pekla, ale on je na Hrad, jako bych ji tam už neměl dost, a bude to moje vina. Navíc, pořád ještě si přeju, aby ten pán nezmizel nějakým zlem, ale kouzlem. Tak, aby si ho děti nepamatovaly. „Vezmi si ho a neměj strach, já vím, že to umíš. Protože já, já jsem to zažila. Pamatuješ? Tenkrát s těmi sáňkami přeci,“ snažím se mu dodat odvahy. Nebo sobě?

Do divadla s očkovacím průkazem :)

Takhle nějak se to opravdu stalo, takhle nějak se to může stát i vám. Přistoupíte k okýnku, nahlásíte paní pokladní datum vybraného představení, počet vstupenek a také to, že jednu byste rádi pořídili pro osmiletého diváka, ostatně ta hra je hlavně pro děti. „Očkovací průkaz dítěte,“ zazní zpoza skla strohý příkaz. Žijete v posledních měsících hekticky, splést jste mohli cokoli. Rychlým pohledem na název instituce ale zjistíte, že jste tu správně, alergologii jste zvládli dopoledne a teď byste rádi dítku dopřáli trochu kulturního povyražení. A to lze zažít tady. „Prosím?“ Ještě pořád doufáte, že se vše hned vyjasní, paní určitě běhá z práce do práce, celý úvazek aby člověk dnes pohledal, v pondělí, středu a pátek je na poliklinice a dneska, v divadelní čtvrtek, už se jí z toho trochu motá hlava.  Ale ne, konec nadějím, nekompromisním požadavkem znovu rozdrnčí sklo mezi vámi.

            

       Motor mozku běží naplno. K čemu by ho mohli potřebovat?  Nahlodáni nejrůznějšími konspiračními teoriemi nemáte problém nabídnout sami sobě množství vysvětlení. Nechtějí oni dětem novodobých rebelantů, odpůrců očkování, dopředu zamezit ve vstupu do hlediště? Existuje přeci určité nebezpečí, že děti z takových rodin jsou všeobecně nepřizpůsobivé, nebudou tleskat, kdy mají, budou odcházet, kdy nemají, a vůbec si budou dělat, co chtějí. Nebo nebude na jevišti těžko ovladatelné živé zvíře, tudíž čerstvá protitetanovka nezbytně nutná? Nedělají si oni naději, že když jste nebyli schopni ohlídat poslední přeočkování, propásnete i datum představení a na vaše místa prodají lístky podruhé? Nemají klienti určitých pojišťoven nárok jen na sedadla za sloupem? Nic z toho vás ale jako zdůvodnění neuspokojuje, za tím musí být ještě něco jiného. Otázka se očividně nějak dostala do éteru,  neboť paní (teď už věříte, že zaměstnání zase tolik mít nebude) podává jasnou odpověď: „Přeci kvůli věku! Jak jinak si můžeme ověřit, že tomu dítěti ještě nebylo čtrnáct.“ Namítáte, navrhujete, ještě si myslíte, že můžete argumentovat. Nabízíte zdravý rozum uvaděčky, která by přeci mohla uvěřit, že stodvaceticentimetrovému člověku tolik nebude. Jste ochotni ukázat i ten průkaz, ale až na místě v den představení.  Co kdybyste chtěli pozvat bratrancovi děti z Ostravy? Pak není jiná cesta než doporučené putování dokladů tam a zpět? Rezignujete. Dobře, nejste z Ostravy, přijdete ještě jednou.

            Až cestou domů vám to docvakne. Ne, oni po vás nechtějí nic absurdního navíc, je to přesně naopak. Chtějí toho po vás překvapivě málo. Tohle jim vážně stačí? Měli by přeci požadovat: Kopii rodného listu, aby nevznikly pochybnosti, že dítě vůbec existuje a vy se jen nesnažíte ušetřit za lístek pro kamarádku. Souhlas obou rodičů, člověk dneska nikdy neví, ty vztahy v rodinách, tu se jeden z partnerů pokusí unést dítě do zahraničí, tu bez vědomí otce či matky zavléci do divadla. Také adresa trvalého bydliště je důležitá, aby bylo jasné, že je dané divadlo pro dítě spádové. Dále pas dítěte, pochopitelně s aktuální fotografií podle předpisů – záběr zpředu, ostatně z hlediště bude vše také sledovat pěkně zpříma. Zároveň tím potvrdíte, že dítě není mezinárodně hledanou osobou, taková akce zásahové jednotky během představení, to nebývá pro herce nic příjemného. Potvrzení školy, že vybraná inscenace je v souladu se vzdělávacím plánem a nenadělá žáčkovi v hlavě zmatek. Na tom není nic divného, dneska si každý může učit, co chce, tak ať je alespoň něco pod kontrolou. Pro jistotu ještě souhlas sousedů, budete se přeci vracet pozdě a dítě rozjařené komedií by mohlo ve společných prostorách domu rušit podvečerní klid. Ba co víc, mohlo by své nadšení z představení přenést i na své vrstevníky a ti by pak po rodičích požadovali tentýž zážitek. Před tím je třeba je chránit, oni už další společenský tlak rozhodně nepotřebují. Jestli to s těmi uličními výbory nebylo snazší, takhle abyste obcházeli každého zvlášť. A ještě permanentně platná potvrzená bezinfekčnost, nasbírané bonusové body s věrnostní kartičkou, doklad o zajištění ubytování, pokud vám po představení už domů nic nejede…To by snad mohlo i stačit.

            Podívejte, neklaďme si hloupé otázky. Třeba jestli to všechno není přitažené za vlasy, jestli je opravdu dobrou prevencí (na rozdíl od očkování) automaticky předpokládat podvod, jestli by nám spíš neměli být vděční, že učíme děti chodit do divadla. Předložme bez reptání u divadelního okýnka svůj život ke kontrole, vyřeší se tím spousta problémů. Paní pokladní nebude muset nic vysvětlovat, zájemci o věčně vyprodaná představení se protřídí, spiklenecké teorie už nikomu nebudou připadat podivné a vy…vy si ušetříte zbytečnou cestu domů pro zapomenutý očkovák. :) 

Kdo kdy kde byl?

Ve všem tom designovském, tvůrčím a foto světě …je na mě někdy moc obrazů. Někdy skoro pořád. A hledám slova. Čtená, psaná, pomíjivá. Třeba v rádiu. Každé ráno na Vltavě, chvilku před sedmou, kraťoučká ranní úvaha, tři minuty, šmytec. Cha, prý že úvaha! Někdy fejeton, jindy mravoučno, někdy ne moc chytré, někdy pointa uniká, občas dojemné, tutam geniální. A teď v posledních dnech Jana Šrámková a já nadšená.

K nalezení, k poslechu tady http://www.rozhlas.cz/vltava/porady/_porad/834 - vpravo v okně. Poslechněte si tu z 18. listopadu. Schválně, jestli vám taky přijde na mysli neplánovaná souvislost. S někým jiným, kdo tvrdí, že on, on, on „tam“ tehdy byl. Výborné i dneska ráno - když mě někdo štve, zapřít se, odříkávat si potichu jména apoštolů. 

Ale jak říkám, za pár dní budou tam už úvahy úplně jiné. Pomíjivá.

Létací



Malé s velkým. Dějiny a převratné objevy, k tomu detaily, každodennost. Jak se to napojuje. Krásně i proklatě.

Jdeme silnicí a máme to těžké. Šestiletý si cosi myslí, hádáme, tápeme, hádáme, smějeme se, nevíme, nevěříme, smějeme se, hádáme. Může to létat, v továrně můžou si s tím hrát. Jsme ztraceni, dožadujeme se nápovědy. On to prý každý den píše nebo kreslí, „teď, teď to tady bylo, teď jste to řekli oba najednou“. Všechno opakujeme, tápeme, jdeme do kolen. Máme se krásně. Bylo to písmeno „J“ z jeho jména. Když se napíše na papír a hodí, kousek letí. A v továrně prý mohli by ho vyrobit ze železa a přidělat k němu  kolečka. A písmenko jsme řekli, jen když jsme na kluka volali. Protože „j“ z ježibaby, to se nepočítá. Smějeme se. Máme to lehké.

Nedávno vědci přišli s „chytrou“ pilulkou. Potlačí v mozku protein LilrB2. Mozek bude pružnější a učit se bude tak, jak to dokáží děti. Naučíme se tři další jazyky, pochopíme nové sociální sítě a porazíme Alzheimera. Co nebudeme chtít, to si ale nezapamatujeme. Lítací písmenka stejně už neuvidíme.