Paní Meda. Nejen.

Ač to není úplně poznat, je to logické a je to ona – paní Meda. A ne, v noze té židle není schodiště, museli speciálně pro focení vyrobit žebřík (fotka je z FB Muzea Kampa). Když jsme dneska vešli na nádvoří, seděla bokem a užívala si. Sluníčka, díla, života. Na pozdrav pokývala, pokynula. Bylo pozdě, jen jsme procházeli, na Šímu dojde snad zítra.

O kus dál na Kampě seděl na lavičce starší pán. Klimbal, na klíně knížku, vedle sebe tašku a jen tak položený mobil. Telefon rozhodně nebyl nejnovějším modelem, já ale přesto dostala strach, že je takhle strašně na ráně a někdo mu ho bude chtít vzít. Jen tak ze srandy, nějaký výrostek třeba. Jenže mi bylo trapné pána budit, tak jsem si sedla na lavičku přes cestu, že ho jako takhle budu hlídat J. Racia v tom nebylo, co by se za nehet vešlo, kdyby se přeci jen někomu přístroje zachtělo, měl by s námi lehké pořízení. Já bych tak byla schopná vykřiknout „jejda“ a zoufale popoběhnout pár smutných metrů, pána by to vytrhlo z dřímoty a nevím, nevím, jestli bych z celé situace nevyšla podezřele já. Nicméně jsem měla chvíli pocit, že činím světu dobro J. Jinou pointu příběh nemá veskrze žádnou. Pán se za chvilku probral, narovnal, začetl do knížky a já nezpozorována zmizela.

A byla ráda, že na Kampě nejsou jen přehorliví turisté. Odtud báseň pro dnešek, i když zdánlivě nesouvisí, od Ivana Blatného, dočteného.

Cigareta
Klementu Bochořákovi

Když člověk zapálí po práci cigaretu,
úlevný lehký smích se vkrádá do údů.
Úlevný lehký smích, a kuřák dává světu
přiznání dobrých chvil, dobrého osudu.

Bzukote nádraží a telegrafních drátů,
pošli mi ještě tam, kde Halas kouříval,
pošli mi pozdravy k Březinům do Kunštátu,
na nízký Anaberk, jen o kousíček dál.

Vydech jsem modrý kouř a modrý kouř se nese
do vašich Pisárek. Myslím si, že jsem v lese,
vracím se zpátky zas brněnskou tramvají.

Jedeme do remíz a kolem výstaviště,
kde vzadu za věží je fotbalové hřiště,
jedeme na hřbitov a dívky mávají.