Téměř jedním dechem
jsem přečetla Tichý dech od chirurga
Jana Trachty. Vzpomínky na dvě mise v Kongu a jednu na Haiti s Lékaři
bez hranic. Že zážitky má silné, to jsem si i dokázala představit – že je ale
dokáže tak skvěle popsat, to jsem koukala a ještě nedokoukala. Stručná
detailnost. Z každé několikatýdenní mise jen pár dní, ale ty skoro hodinu
po hodině. Mezi nimi nejrůznější pocity, přiznaná bezradnost, život místních
lidí, jejich síla, jejich krajina, srovnání, přemítání, „odbožtění“ lékařské
profese, politická situace, viny a neviny, úvahy, co tam vlastně autor dělá,
pak zase zpátky k podrobnému popisu úrazů, podrobnému tak, že jsem zavírala
knížku a jenom dýchala. Frajer chlap, frajer doktor, navíc píše líp než kdejaký
romanopisec, i když tvrdí, že za srozumitelnost textu „může“ Petra Hůlová.
Tohle mu úplně nevěřím, všechno ostatní dost.
Národní
třída připadala mi spíš jako povídka, třeba i s dobrou
pointou a údernými větami, co sekají a opakují se v textu a hlavě hrdiny
jako refrén. Víc nic. Příběh bijce, chlápka, kterýmu „nevaděj bezdomáči, když
nedělaj bordel“, jak ale začnou, hned „mu to natahuje“. Dobře, tedy rychle, se
to čte, ale člověka to nezmění. K tomu jsem se po letech doplahočila jako
k takovému laickému kritériu pro rozpoznání dobré knížky: Nemusí člověku
převrátit život vzhůru nohama, ale třeba jenom malinko, lehounce s ním pohnout,
trošku ho „zcitlivět“. To se mi stalo u Rodičů
a dětí, i když jsem se k nim dostala s takovým zpožděním (vydáno
už 2002). Jedna jediná procházka jednačtyřicetilého syna a jednasedmdesátiletým
otcem. Po Stromovce, po hospodách. Pro mě hrabalovské, snad že si ti dva přepinkávají
historky. Historky, které mají připomenout, šokovat, triumfovat nebo udržet vztah,
snad se mohly stát a možná ani ne. Strašně moc uvěřitelné dialogy. Mezi
historkami fráze, co si už řekli stokrát. A občas nevyřčené přemítání syna,
žádný sentiment, jen odstup a vědomí, že tohle se už nemusí opakovat. Ne
všechno od Hakla je prý dobré, ale tohle… život a vztah v jedné procházce,
to mi asi zůstane v hlavě a myslím na svého tatínka. Asi s ním půjdu
na procházku J.
Táta byl přesně o třicet let starší a mě už za chvíli těch jednačtyřicet bude... ale už se spolu nikdy neprojdeme :( Nějak mě to dostalo!!! ;-( Milovala jsme procházky s tátou. I když se mnou nebyl moc, tak mám v sobě spoustu vzpomínek... Procházej se s tatínkem, dokud to jde!!!
OdpovědětVymazat:)