Žhavým kandidátem na
nejabsurdnější zážitek mého roku je maturitní zkoušení nevidomé studentky z popisu
obrázku J.
Ještě než k tomu došlo, seděla jsem s ní u písemných testů, předčítala,
vracela se, zapisovala a nesměla ani náznakem, ani tónkem hlasu prozradit, jestli
je odpověď správně nebo ne. (Zvednuté obočí nevadilo.) A měla na sebe vztek, že
jsem si to takhle pořádně nezažila dřív, hned jak k nám přišla, hned jak
jsem ji začala učit. Bylo to neuvěřitelné nahlédnutí do způsobu uvažování, do
paměti, do propojování jazyka a mysli. Je třeba sakra rozdíl, myslím si, psát
slohovou práci, když text pořád vidíte před sebou a třeba jen podvědomě
kontrolujete, co už jste napsali, jak všechno drží pohromadě, navazuje, někam
vede, nebo se neustále vracet kurzorem v textu, přehrávat, hledat a snažit
se udržet v paměti. A to jsem si ty čtyři roky myslela, že tuchy mám. Fakt
mě štve, že jsem ji neučila líp.
Zase jsem si na to
vzpomněla, když mě dneska ze světluščí kavárny Po tmě vedl ven nevidomý Honza a
instrukce vydával v téměř dokonalé angličtině, aby hosta zapojeného „do
vláčku“ za mnou v té tmě někde neztratil. Úder světla do očí, když uděláte
krok ven, to je velká síla, neboť tma uvnitř je absolutní. Já čekala bůhvíproč i
ticho, asi jak má člověk smysly prapodivně propojené. Útržky hovorů, lidi mluví
víc nahlas, jak se nevidí. „Máš oči otevřené, nebo zavřené?“ ptala se jedna žena
druhé. Pohybovala jsem víčky a vůbec nic se nedělo J.
Před vchodem měli by ale postavit lavor s vodou, protože konzumace
zmrzliny bez zrakové kontroly … ehm ... prostě na ruce, na puse.
 |
Že kavárna zase
funguje, zjistili jsme v sobotu. Šli jsme kolem Českého rozhlasu a ono
bylo otevřeno, což by tak člověk na Den otevřených dveří i očekával, kdyby tedy
tušil, že nějaký je. Uvnitř zrovna
koncert Doroty Barové (nejen) z Tara Fuki, prokládaný pokusy moderátora a
posluchačů přeložit si texty z polštiny do češtiny. Tak už třeba vím, že „zastanów
sie“ vůbec neznamená „zastav se“.
A jedna jiná její/jejich tady:
Žádné komentáře:
Okomentovat