Rozhovory Aleny Plavcové

A některé situace není ani potřeba zapisovat, zůstávají si samy v kolečkách paměti. Třeba když americký lektor obdrží v kytici i pivoňku, k ní se mu dostane vysvětlení a českých názvů, zapamatuje si ale jen, že má jakousi „pívo – kytku“.

Chtělo to na pár dní nějakou nenáročnou literaturu na těch pár dní – a ejhle, byla tu. Sebrané rozhovory Aleny Plavcové (znáte z pátečních „Lidovek“) vyšly už před Vánoci, ale byly prý hned pryč, proto teď dotisk. Ta paní se prostě umí ptát! Má to něco do sebe, číst si je takhle jeden za druhým, sledovat, jak se některé otázky opakují a vrací (třeba ty na změnu pohledu ve srovnání s mládím, na to, co bude po smrti …). Režiséři, pěvkyně, příslušníci šlechty, výtvarníci, vědci, architekti, spisovatelé (téměř vše platí i v ženském rodě), také jeden lékař, žádný sportovec a nakonec Jana Kánská, dcera Milady Horákové. Mezi rodiči všech těch slavných a schopných nápadně často vyskytují se švadleny, krejčí a ševci J. Kromě toho – což je určitě podstatnější a zajímavější – osobnosti několikrát prozrazují zájem o zen-buddhismus a přímo nebo nepřímo mluví o tom, jak moc je jejich práce baví! (Čím to asi bude, ta úspěšnost?)  Pak také často opakovaná věta: „Domov je tam, kde jste pochovali rodiče.“

Náhoda a máta chtěly, aby jména vidět nebyla, ale jsou tam J:

Abyste věřili, tři kousíčky tady:

Nikdy jste nezatoužil po pohodlné posteli a vaně plné horké vody?

Můžu vám říct, že když jsem třeba v Anglii v zimě v noci chodil po městě a hledat místo, kam si dám spacák, a viděl výkladní skříně s postelema, tak jsem si říkal: Sakra, to by bylo krásný si tam tak lehnout… Ale jsem si ustlal někde před tím obchodem, kde nepršelo.

(Josef Koudelka, fotograf).

Těšíte se ráno do práce?

Většinou ano. Nejvíc na to, že přijde pacient s něčím zajímavým. Na zajímavý nádor, zvláštně uložené aneuryzma čili výduť tepny. Na nějakou pěknou operaci.

Je nějaký typ pacienta, který nemáte rád?

Jsou dva druhy pacientů: Jeden je zvědavý a na všechno se ptá. Nejhorší je absolvent ČVUT. Ten svoji nemoc nastuduje na internetu a má pocit, že o ni ví víc než já. Jenomže má tu nevýhodu, že neví, co čte. A taky si myslí, že je to jako v technice, kde jde A k B – to v medicíně neplatí. ON mě z té své choroby začne zkoušet. „Vy jste nečet’, co o tom včera psali ve Rwanda Daily?“ A když se přiznám, že ne, tak je zle. Svízelný je i druhý extrém: Na kontrolu přijde pacient a já se ptám: Co jsme vám dělali? – „Operovali jste mě.“ – No tak co jiného bychom vám taky dělali, že. Co jsme vám operovali? – „Hlavu.“ – Co jsme vám v té hlavě operovali? – „No tady.“ (Ukazuje si na pravý spánek). To je náš nejčastější přístup do hlavy. Tomu člověku je to prostě jedno. Tady mě máte a lečte si mě.

(Vladimír Beneš, neurochirurg)

Jak vám zdůvodňovali, že vás na medicínu zase nevezmou?

Vždycky si našli nějaký důvod. Skutečný byl ale ten, že se mě zeptali, jak se dívám na proces s mou matkou. A když jsem jim řekla, že jim na to nebudu odpovídat, tak mi poděkovali. A já věděla, že je konec.

(Jana Kánská)