Mně nevykejte,

já jsem ještě dítě! Bránila se prý holčička u přijímaček, když ji kolegyně oslovila tak, jak jsme zvyklí. Pláč na krajíčku - na straně holčičky tedy, být tam ale místo kolegyně já, možná bych polykala dojetím.

Nejsou to ti nejmenší, jací by mohli být, nejsou ale ani velcí. Sama jsem taky z vykání nedokázala na dva dny přepnout, i když před lety, když jsem se konečně dokopala přepnout opačným směrem – z přesvědčení, že se to tak má – překvapilo mě, jak je to snadné. Chtělo by se i napsat, jak mám pocit, že vztahy se studenty jsou s vykáním dokonce lepší, přátelštější. Ale takhle jednoduché to nebude. Daleko spíš je důvodem můj vývoj, dospění do stavu, kdy nepotřebuji (tolik J) bojovat, dokazovat (si), spíš víc plynout, vtipkovat, krotit svoji chaotičnost, přisvědčovat a ukazovat nenápadně. A víc si počkat.

A přijímací zkoušky? Někdy náhoda. Člověk se domnívá, jak je to zadání jasné, jednoznačné, jakákoli jiná odpověď špatná. A oni vymyslí něco… co prostě musíte uznat. Někdy se smíchem a úžasem, jak to, že vás to nenapadlo, někdy s povzdechnutím „no tak radši jo“, protože víte, že ač odpověď není ideálním, její zamítnutí byste těžko obhajovali. A někdy bojujete s kolegy, diskutujete, hádáte se, vyhrajete či prohrajete (a pak si několik dní šíleně moc přejete, ať se nikdo nezeptá „proč?“). Je to zapeklitě těžké, nabourat urputnou představu – ať už vlastní nebo někoho jiného - o tom, jak to má být. „Věc s dlouhým držátkem a kulatým koncem, kterou používáme při jídle.“ Je to fakt tak jednoznačné? Někdy by se mi chtělo vykřiknout „Mně nevykejte!“, hodit rozhodování na někoho jiného a vymýšlet si vlastní, bláznivé odpovědi.

A k tématu minutová hra Jindřicha Šídla – jméno dcery je reálné, jinak doufám nic J. Od téhož autora doporučuju ještě hru „Chutnalo ti to?“.