neděle 30. března 2014

My stuff - Mý věci - Kolik věcí k životu?



Psát o dokumentárním filmu, který jsem vůbec neviděla, je dost absurdní, uznávám. Jenže mně už o něm tolik lidí vyprávělo, že mám pocit, jako bych na něj koukala s nimi. Navíc myslím, že se spolu v rámci nějakého Jednoho světa na školách či něčeho podobného stejně jednou nemineme.

Režisér - Fin Petri Luukkainen - se z rozchodu s přítelkyní vzpamatovával nakupováním dalších a dalších věcí. Celkem pochopitelně to nebylo ono, pořád měl pocit, že to chce nějakou radikální změnu. I tak se rozhodl odvést všechno, skutečně úplně celý svůj majetek, do helsinského skladu. Zůstal mu holobyt a pravidlo experimentu, o kterém zároveň natáčel dokument: po celý rok si smí každý den dojít jen pro jednu věc, koupit nesmí nic. Začíná nahý u topení, během první noci, chráněn tmou a novinami vytaženými z popelnice, si doběhne …. No schválně, zkuste hádat… Kamarádka Lenka tipovala spodky, ale chyba lávky. Kabát totiž nejen zakryje daleko víc, ale dá se jím i přikrýt!

Nejzajímavější podle mého na tom celém je sledovat, kdy se „to“ zastaví, tedy odkdy člověk přestane další věc akutně potřebovat. Luukakainen (v rozhovoru v Respektu) říká, že „asi po dvou nebo třech týdnech, kdy už nemusel spát na zemi, ale na matraci, a měl dost oblečení“ se cítil docela dobře. K úplnému komfortu bych prý potřeboval dalších přibližně 100 věcí, to už by byly ale i sportovní potřeby nebo třeba kávovar. Ve filmu je zásadnějších okamžiků prý víc, včetně pochyb režiséra, jestli právě tohle zbavení se věcí je změna, která má smysl a kterou chtěl.

Dokument podle „očitých svědků“ zároveň vtipný i k zamyšlení vedoucí. Porůznu teď čtu docela často, jak lidem přemíra věcí vadí, deptá je, jak vyhazují, nekupují, recyklují, vyměňují, do života staré navracejí. Pro mě možná silnější než převyprávěný dokument je zážitek (také ho znám jen z vyprávění) známých mých rodičů, kteří se, jak už to tak bývá, stěhovali. Pohled na neuvěřitelný počet krabic je děsil, vůbec si nedokázali představit, co by v nich tak mohli mít. Dospěli tedy k rozhodnutí, že každou desátou prostě vyhodí, aniž by ji otevřeli! A tak udělali. Pointa je v tom, že později nikdy nezjistili, co v oněch bednách bylo (tedy až na jednu s ručníky pro děti do výbavy).


Všechno to zbavování se nepotřebných věcí, ať už tomu někdo říká dobrovolná skromnost nebo minimalismus, působí nadějně. Když se ale ještě vrátím k dokumentu-experimentu, nemůžu se zbavit pocitu, jaký je to strašný luxus mít možnost tuhle hru hrát (a chodit se na ni dívat a besedovat o ní a tak dále). Dobrovolně bydlet v prázdném bytě může jen člověk bohatý, ať už tu hranici bohatství máme kdekoli. Nabízí se tedy otázka, jestli to celé není trošku pokrytecké. Největší radost mi proto možná udělala informace, že režisér si ani po roce, po který točil a pro potřebné si chodil, většinu svých věcí nevyzvedl (až snad na nějaké srdcové výjimky) a žije si dál s málem. 

Žádné komentáře:

Okomentovat