Psát o dokumentárním filmu, který
jsem vůbec neviděla, je dost absurdní, uznávám. Jenže mně už o něm tolik lidí
vyprávělo, že mám pocit, jako bych na něj koukala s nimi. Navíc myslím, že se
spolu v rámci nějakého Jednoho světa na školách či něčeho podobného stejně
jednou nemineme.
Režisér - Fin Petri Luukkainen - se
z rozchodu s přítelkyní vzpamatovával nakupováním dalších a dalších
věcí. Celkem pochopitelně to nebylo ono, pořád měl pocit, že to chce nějakou
radikální změnu. I tak se rozhodl odvést všechno, skutečně úplně celý svůj
majetek, do helsinského skladu. Zůstal mu holobyt a pravidlo experimentu, o
kterém zároveň natáčel dokument: po celý rok si smí každý den dojít jen pro
jednu věc, koupit nesmí nic. Začíná nahý u topení, během první noci, chráněn tmou a novinami vytaženými z popelnice, si doběhne …. No schválně, zkuste
hádat… Kamarádka Lenka tipovala spodky, ale chyba lávky. Kabát totiž nejen
zakryje daleko víc, ale dá se jím i přikrýt!
Nejzajímavější podle mého na tom
celém je sledovat, kdy se „to“ zastaví, tedy odkdy člověk přestane další věc
akutně potřebovat. Luukakainen (v rozhovoru v Respektu) říká, že „asi po
dvou nebo třech týdnech, kdy už nemusel spát na zemi, ale na matraci, a měl
dost oblečení“ se cítil docela dobře. K úplnému komfortu bych prý
potřeboval dalších přibližně 100 věcí, to už by byly ale i sportovní potřeby
nebo třeba kávovar. Ve filmu je zásadnějších okamžiků prý víc, včetně pochyb
režiséra, jestli právě tohle zbavení se věcí je změna, která má smysl a kterou
chtěl.
Dokument podle „očitých svědků“ zároveň
vtipný i k zamyšlení vedoucí. Porůznu teď čtu docela často, jak lidem
přemíra věcí vadí, deptá je, jak vyhazují, nekupují, recyklují, vyměňují, do
života staré navracejí. Pro mě možná silnější než převyprávěný dokument je
zážitek (také ho znám jen z vyprávění) známých mých rodičů, kteří se, jak
už to tak bývá, stěhovali. Pohled na neuvěřitelný počet krabic je děsil, vůbec
si nedokázali představit, co by v nich tak mohli mít. Dospěli tedy k rozhodnutí,
že každou desátou prostě vyhodí, aniž by ji otevřeli! A tak udělali. Pointa je
v tom, že později nikdy nezjistili, co v oněch bednách bylo (tedy až
na jednu s ručníky pro děti do výbavy).
Všechno to zbavování se
nepotřebných věcí, ať už tomu někdo říká dobrovolná skromnost nebo
minimalismus, působí nadějně. Když se ale ještě vrátím k dokumentu-experimentu,
nemůžu se zbavit pocitu, jaký je to strašný luxus mít možnost tuhle hru hrát (a
chodit se na ni dívat a besedovat o ní a tak dále). Dobrovolně bydlet v prázdném
bytě může jen člověk bohatý, ať už tu hranici bohatství máme kdekoli. Nabízí se
tedy otázka, jestli to celé není trošku pokrytecké. Největší radost mi proto
možná udělala informace, že režisér si ani po roce, po který točil a pro potřebné
si chodil, většinu svých věcí nevyzvedl (až snad na nějaké srdcové výjimky) a
žije si dál s málem.
Žádné komentáře:
Okomentovat