Ten Terminus!

Jen herci, jeviště a text. Světlo! Žádné zbytečnosti, na jevišti točna, na ní dvě tyče. A ano, pak na konci ještě lano. Drsný Dublin. Poetický taky.

Hra Terminus od Marka O’Rowa v Celetné, co ji chci vidět ještě jednou. Jak říkám, příběhy ze současného Dublinu, rvačky, vraždy, přebraný chlap, bylo by to možná ohrané, kdyby to celé nebylo ve verších! V angličtině to prý zní, alespoň místy, o dost rapověji, do tak jiné, neúderné češtiny výborně převedla Ester Žantovská. Text sám sebe shazuje a je v něm spousta vtipných okamžiků, toť druhá věc, co – zdánlivě - nejde k oné drsnotě. Magický realismus, fakt. Střídající se dlouhé, naléhavé, intenzivní monology tří postav, souvislosti mezi nimi postupně vyplouvají. Ticho i řvaní. Ač jen tři herci, mnoho postav, které vidíte jen díky tomu, že je vidí oni, mluví k nim, hrají s nimi. Barbora Lukešová neuvěřitelná v tolika podobách. Závěr možná moc protažený, nebo moc naléhavý, ale asi tak má být. Pozor ovšem, zážitek je to náročný, dvě hodiny (a ještě o kousíček víc) bez přestávky. 

My stuff - Mý věci - Kolik věcí k životu?

Psát o dokumentárním filmu, který jsem vůbec neviděla, je dost absurdní, uznávám. Jenže mně už o něm tolik lidí vyprávělo, že mám pocit, jako bych na něj koukala s nimi. Navíc myslím, že se spolu v rámci nějakého Jednoho světa na školách či něčeho podobného stejně jednou nemineme.

Režisér - Fin Petri Luukkainen - se z rozchodu s přítelkyní vzpamatovával nakupováním dalších a dalších věcí. Celkem pochopitelně to nebylo ono, pořád měl pocit, že to chce nějakou radikální změnu. I tak se rozhodl odvést všechno, skutečně úplně celý svůj majetek, do helsinského skladu. Zůstal mu holobyt a pravidlo experimentu, o kterém zároveň natáčel dokument: po celý rok si smí každý den dojít jen pro jednu věc, koupit nesmí nic. Začíná nahý u topení, během první noci, chráněn tmou a novinami vytaženými z popelnice, si doběhne …. No schválně, zkuste hádat… Kamarádka Lenka tipovala spodky, ale chyba lávky. Kabát totiž nejen zakryje daleko víc, ale dá se jím i přikrýt!

Nejzajímavější podle mého na tom celém je sledovat, kdy se „to“ zastaví, tedy odkdy člověk přestane další věc akutně potřebovat. Luukakainen (v rozhovoru v Respektu) říká, že „asi po dvou nebo třech týdnech, kdy už nemusel spát na zemi, ale na matraci, a měl dost oblečení“ se cítil docela dobře. K úplnému komfortu bych prý potřeboval dalších přibližně 100 věcí, to už by byly ale i sportovní potřeby nebo třeba kávovar. Ve filmu je zásadnějších okamžiků prý víc, včetně pochyb režiséra, jestli právě tohle zbavení se věcí je změna, která má smysl a kterou chtěl.

Dokument podle „očitých svědků“ zároveň vtipný i k zamyšlení vedoucí. Porůznu teď čtu docela často, jak lidem přemíra věcí vadí, deptá je, jak vyhazují, nekupují, recyklují, vyměňují, do života staré navracejí. Pro mě možná silnější než převyprávěný dokument je zážitek (také ho znám jen z vyprávění) známých mých rodičů, kteří se, jak už to tak bývá, stěhovali. Pohled na neuvěřitelný počet krabic je děsil, vůbec si nedokázali představit, co by v nich tak mohli mít. Dospěli tedy k rozhodnutí, že každou desátou prostě vyhodí, aniž by ji otevřeli! A tak udělali. Pointa je v tom, že později nikdy nezjistili, co v oněch bednách bylo (tedy až na jednu s ručníky pro děti do výbavy).

Všechno to zbavování se nepotřebných věcí, ať už tomu někdo říká dobrovolná skromnost nebo minimalismus, působí nadějně. Když se ale ještě vrátím k dokumentu-experimentu, nemůžu se zbavit pocitu, jaký je to strašný luxus mít možnost tuhle hru hrát (a chodit se na ni dívat a besedovat o ní a tak dále). Dobrovolně bydlet v prázdném bytě může jen člověk bohatý, ať už tu hranici bohatství máme kdekoli. Nabízí se tedy otázka, jestli to celé není trošku pokrytecké. Největší radost mi proto možná udělala informace, že režisér si ani po roce, po který točil a pro potřebné si chodil, většinu svých věcí nevyzvedl (až snad na nějaké srdcové výjimky) a žije si dál s málem. 

Myšlení rychlejší řeči a René Marie

Přišel za mnou tuhle náš pan zástupce s větou:  „Ty jsi suplovala a oni postoupili!“ Vytřeštila jsem na něj oči. Ve skutečnosti chtěl říct: „Ty jsi včera suplovala za Hanku, která byla se studenty na volejbalovém turnaji, odkud postoupili dál, tudíž půjde i další čtvrtek. Mohla bys příští týden zase suplovat?“ (Ptal se, protože to znamená přijít o dvě hodiny dřív – takhle my se máme, klidně bych mohla říct, že ne). Ach tak! A já jsem se rychle snažila přijít na to, kam tak mohli z té mé jedné odsuplované hodiny asi tak postoupit … Do vyššího ročníku? Pedagogický majstrštyk, kdo umí, ten umí, že? J. O hodinu později volal kolegyni manžel: „Prosím tě, jsem v Mělníku a mají tady toho „kombíka“, já ho koupim, jo?“ A teď zase ona nestačila zírat, že budou mít třetí auto. Až po chvíli se ukázalo, že jde o kombinovanou koupelnovou baterii. Někdy zkrátka řeč myšlení nestíhá.

A mně se dneska ráno nějak pozastavil či zasnil mozek. V rádiu výborná hudba a on se – naštěstí – probral tak minutu před koncem pořadu, kdy ho napadlo, že by nebylo špatné zavnímat, kdo že to tak zpívá. René Marie! Ehm… ona je dlouho známá (byť začala kariéru prý nějakých dvaačtyřiceti… ale ročník 1955, takže…) to jen já ji neznám. Tedy teď už ano. Trochu. A jsem nadšená. Nedokázala jsem se rozhodnout, co sem dát, tedy tři J. Druhá skladba je propojením Ravelova Bolera a Cohenovy Suzanne. S výbornými muzikanty!

Zahrada Jane Austenové

Divadlo a víno, zase Viola. Nepotřebuju vždycky sílu z pódia, co s člověkem zatřese, jeho otřese a myšlení mu změní nebo alespoň zásadně posune. Tohle je spíš „jen“  čerstvá hříčka, dobře napsaná. Výborně zahraná. Ovdovělá Paní Austenová s neprovdanými dcerami Jane a Cassandrou přemýšlejí, co s každoroční přeúrodou jablek. Matka by ráda zase zavařovala, džem s medem, levandulemi a zázvorem je jejím snem, ač ho v životě nespotřebují, Jane vehementně bojuje za punč, jablečné víno, prý si ho už jako staré panny mohou dovolit, podle Cass by se daleko více slušelo sušit křížaly, přeci jen, jsou dcerami reverenda. A že je to umění, nejde tu jen o zahradu, ale víc o život, plody a plody. Muži. Ti hlavně. Začínají smrdět a ženy plesnivějí. Metafory. Spisovatelka, co se nezaprodá, co se nevdá. Její sestra, osud podobný, jejich krásné rozhovory. Kdo co říkal a co si řeknou o nás. Ta hraje je jemná, jízlivá, veselá, soucitná a vtipná. Stejně jako Austenové dílo, i když se někdy vyzdvihuje jen „zobrazení doby“ a „postavení ženy“. (Ale ano, i tady se mihne pan Darcy J). Ze života autorky jen střípeček, jen takové nahlédnutí, za vidění ale stojí.

Fotky ze stránek Violy, nahoře Marie Málková (matka), Apolena Veldová (Cassandra) a Lucie Štěpánková (Jane). Lenky Lagronové hru režíroval Radovan Lipus. 

Kabelky z aut

Seděla takhle s kamarádem u piva. S tím, co vlastní vrakoviště. Povídali, vyzvídala. Co se pak s těmi všemi auty stane? Spálí se? I s pásy? I s těmi skoro novými, nepoškozenými pásy? - I s nimi. - A tak to je trošku škoda ne?

Divila se, litovala, zamyslela. Architektka. A začala z nich šít tašky. Kabelky, taštičky a baťůžky. Některé mají i původní přezky, buď jako zapínání, nebo jen na ozdobu - takové kabelkové brože. To všechno zaspas - zkrátka "zase pás" :).

Odpolední

Zjednodušovat! Všechno, nebo skoro všechno. Jít si Prahou, mít pocit zahlcení, chuť si sednout, pít, snít, vědět, že pak ještě víc zahlcenost zahltí. …. A pak: Jít Jungmannovou ulicí, zajít do paláce, vyběhnout mramorové schody.  

Velbloudi Tomáše Kobolky tu stojí spořádaně v zástupu, aby zjistili, kdo z nich dokáže nejelegantněji proskočit uchem jehly. Vedle ptáci zrozeni z letadla. Vedle továrna, co podobá se varhanům, komíny a napjaté obecenstvo. … Jak jednoduché, radost uprostřed dne, výstava k nakouknutí.  (Palác Adria, Galerie kritiků, Krásnější svět). 

Takhle k ránu, takhle k jaru

Vím, vypadá to trošku pohřebně, ale není. Takhle dorazili/y v sobotu ráno domů - tulipáni. Krásné to bylo, četli jsme si, pospávali… inu, kdo ulehl do polštářů, nebylo mu pomoci… do Brazílie zavolali. A kdo že to chvíli tak chrápal?

Jaro. Zprávy z hor? V půlce března: „Na parkovišti už za letní ceny.“ K jeho konci: „V dnešních nočních hodinách vyjede rolba a skútr a upraví následující části magistrály.“ Áááááá. Do víkendu nenaděje. Studenti měli si tuhle vzájemně vysvětlovat slovíčko MELT (tát) a vybírali si za příklad tu sníh, tu čokoládu. Nu co se dá dělat, budu se muset spokojit s tou čokoládou!

Poslední trik Georgese Mélièse

Budete-li mít možnost vidět  tuhle inscenaci hradeckého Divadla Drak, rozhodně běžte. Klidně s dětmi, klidně bez nich. Jeden anglický kritik ji prý popsal jako „hodinu totálního divadla“.

Hradečtí se inspirovali tvorbou a životem Georgese Mélièse, jednoho z průkopníků kinematografie. Sama až teď postupně zjišťuju, kdo to vlastně byl, vydatně pomáhá youtube. Nadchl se pro umění kouzelníků a eskamotérů, propadl filmu. „Otec filmových triků“ je jedna z přezdívek muže, který už na konci 19. století kouzlil na plátně. Střihy, prolínaní záběrů… nedokážu techniky popsat, o co tehdy šlo, ale je to půvabné a vtipné. Tady třeba. Nebo tu: 

Celá inscenace je pojata v duchu němých grotesek. Námět ve své podstatě smutný: Méliès v pokročilém věku a nepříliš dobrém zdravotním stavu v péči nerudné ošetřovatelky (a jí neustále komandován) píše paměti a snaží se oddálit blížící se smrt. Troufnu si ale říct, že pro děti není představení nijak traumatické, pro dospělé zase nudné, ani klišovité. Fascinovalo mě propojení jeviště a starých záběrů, grotesky, stínového divadla, hudby! (skupina, či spíše dvojice DVA) a kouzelnických triků. Ty jsou někdy pravda průhledné (daleko lepší z nějaké vzdálenější řady), někdy záměrně přiznané, ale nesmírně poetické, výtvarné, překvapivé a vtipné. Nepopsatelné, jak říkám, běžte. - Tedy pokud zrovna nejste Matyáš, syn kamarádky Lenky aktuálně se potýkající s pubertou (chtěla jsem opravit dvojsmyslnost, ale potýkají se s ní oba), který se už doma rozhodl, že představení bude pitomé, jelikož a protože ho navrhla maminka. Pak pochopitelně bylo, už nešlo přiznat nic jiného :), nebavil se, netleskal. - Videoukázka z představení tady, ale sama nevím, jestli zrovna ta by mě přesvědčila. 

Philomena

Philomena Lee v sedmnácti otěhotní, otec ji vydědí, donutí odejít do kláštera a v širší rodině rozhlásí její úmrtí. Irsko, 50. a 60. léta minulého století, rozhodně není jediná s takovým osudem. Péči jeptišek splácí prací pro klášter, ona i ostatní „padlé“ dívky vídají své děti hodinu denně. Philomena až do chvíle, kdy malého Anthonyho – ve třech a půl letech – adoptuje americký pár. Dalších padesát let o synovi nemluví, má rodinu, další děti. Právě přes dceru se už téměř jako sedmdesátiletá seznámí s novinářem a s jeho pomocí (a jak už to tak bývá, kdo komu pomáhá víc, je otázka) začne po Anthonym pátrat. Víc se prozradit nedá, nesmí. Archivy klášterů, paměť lidí, chápání hříchu, selhání a odpuštění. Občas odlehčující smích.

Filmy, o kterých se dozvídáte, že byly natočeny podle reality, inspirovány životem, nejsou žádnou výjimkou. „Philomena“ se snad trochu vymyká tím, že jména hrdinů zůstala, to nebývá. A právě proto mám příběh asi pořád v hlavě, jako „pouhý“ vykonstruovaný film bych ho – obávám se – prohlásila za moc sladkobolný, vypočítaný a vypočítavý, zkrátka moc témat, o kterých se dneska „musí mluvit“. „No ale není život taky sladkobolný?“ nadnesl kamarád, se kterým jsem film viděla. Právě že je!, právě proto nedá se psát přímo to, co se skutečně stalo, nikdo by tomu neuvěřil J.

Dost mudrování, Philomenu jsem se rozhodla přijmout a oblíbit si tak, jak je, a už nepátrat po tom, jestli opravdu nebylo něco jinak. Kvůli výbornému herectví. Judy Dench a Steve Coogan! A právě onomu odpuštění, které naštěstí nijak sladkobolně pojato není. „Byla jiná doba,“ říká paní Lee, „my jsem skutečně věřily tomu, že jsme spáchaly neskutečný hřích.“ Přes svoji tragédii je schopná pochopit, proč jeptišky jednaly tak, jak jednaly. Ne, ten film není namířený proti církvi, jak prý někde někdo napsal. A není ani vyloženou komedií, ač suchého humoru něco tu najdete. Napsaný a zfilmovaný příběh Philomeny Lee prý také inspiroval a dodal odvahu dalším ženám k pátrání po ztracených, zcizených dětech. Dobře že tak.

Drtikol, Němec a melodie lidí

Tvrdím, že každý člověk má určitou tělesnou melodii, někdo v mollové tónině, někdo v durové. Mezi lidmi samozřejmě naleznete daleko jemnější rozdíly: jeden je adagio, druhý, allegro, jiný furioso, další lento, ještě jiný moderato… A věřím, že někdo talentovanější než já by každého člověka dokázal přehrát na klavír. 

Dějiny světla od Jana Němce, dějiny – tedy život – Františka Drtikola. Knížka nádherně pomalá a já ji čtu snad ještě pomaleji. „K čertu s první osobou,“ cituje autor Samuela Becketta na předsádce a řídí se tou větou, ve většině knihy ke slavnému fotografovi zdánlivě promlouvá. Jsem v půlce. Obvykle mívám problémy s tím, když se někdo snaží zrekonstruovat život skutečné osoby, vytváří scény, u kterých nemohl být. Tohle jsem – zatím – přijala. Jan Němec má Drtikolův život neskutečně nastudovaný. (úryvek nahoře je z knížky, z mého dneška, ne fotografův citát.)

... a jen tak asociativně, pro ten klavír, pro tu představu, jaký asi člověk by šel takhle přehrát :): 

Telemost Vyšehrad - Brazílie

V pátek budou naši studenti už zase celou noc číst. (A že jsou mnozí maturanty, možná je takových nocí čeká v blízké době víc, ty už ale tak příjemné nebudou). Noc s povídkou, od pěti odpoledne do pěti do rána… knížky, bramboračka, Woody Allen a Jaroslav Rudiš v jednom prostoru… Občas klimbnout, probudit se, nechápat, co dělám po půlnoci ještě ve škole, zaposlouchat se, ztrácet se, chytat se.  A že se loni vydařilo čtení Jany Šrámkové, přemýšleli jsme, koho letos. Někteří říkali, že by moc rádi, ale zrovna jsou pryč – zmiňovaný Rudiš třeba, Hůlová stejně tak.  Psala jsem Markétě Pilátové. Vysvětlila jí, jak je to výhodné, že máme školu zrovna u metra, přijde, přečte, odjede, jaký lepší, v součtu tak půlhodinový program, by si na páteční večer mohla přát J. Odepsala hned. Že přijde a že prý ráda. Akorát že dostaví se virtuálně, neboť bude (zase)(zpátky) v Brazílii! Přes Skype, je prý zvyklá, nedávno měla takhle dokonce křest knížky. Domluveno! Ono pro skypové spojení je vždycky dobré, když je někde poblíž metro :). V pátek propojíme večerně-noční Vyšehrad s odpolední Brazílií, snad to klapne. Já jen musím vybrat, co z její tvorby budu případně číst já, když nám intelektuálně nenaladění bozi nad oceánem nebudou přát. Z její Víly Vivivíly pro děti (obrázek výše) to asi nebude. Ale já věřím, že se s bohy shodneme! 

A jeden kraťoučký rozhovor třeba tady. 

Anglie, Skotsko, double-decker ...

V pátek ráno jsem byla na snídani! Tak dobře, na tom by zase nic tak neobvyklého nebylo, kdyby nešlo o snídani v hotelu Movënpick a společně se mnou neseděl u stolu ředitel divadla  a režisér v jedné osobě, představitelé hlavní mužské i ženské role, pár dalších lidí „od kumštu“ a Daniel C. Jackson, autor hry Můj romantický příběh, který je aktuálně k vidění nejen u Bezručů v Ostravě, ale také na Palmovce (tedy tam, kde „Palmovka“ – ještě nevzpamatovaná  z povodní – právě hraje). Nevím jak vy, ale takhle já tedy běžně nesnídám!

A nesnídala bych ani nyní, kdyby si skvělá paní produkční nevzpomněla, že jsem pro ni kdysi překdysi strašně dávno tlumočila při studentských projektech, a neozvala se. Po pravdě řečeno, pracovní ta snídaně z mé strany byla pramálo, zajímavá moc. Snídaně anglická, autor Skot. Došlo tedy i na referendum. Ač žije v Anglii, v září se prý chystá „domů“, aby hlasoval. „No a …?“ odvážila jsem se drze nadhodit. Smál se. Prý jestli se takhle ptám, jak to vidí. Spousta lidí by mi prý dala jednoznačnou odpověď, on prý zatím váhám, ale nejspíš tedy … ANO. Ano ve smyslu odtržení.

Asi mi v tu chvíli poprvé došlo, že se ta má zamilovaná země skutečně rozdvojí. Ne že by referendum ovlivnil jeden mladý dramatik, ale když i tenhle člověk, neradikál usazený v Anglii, určitě vnímavý, váhající, zvažující, dospěje k takovému rozhodnutí… pak je to asi reálné.  Netragické, ale podivně smutné.

Večer na představení jsem bohužel nemohla. K Vánocům jsem dala kamarádce lístek do Dlouhé na kainarovský Kabaret a k tomu hlídání dětí. Tak… někdy si člověk přeje, aby býval vybíral a daroval jinak, ale zase tak moc to nebolelo. Dvojčata navíc rychle usnula a já se mohla pokochat jiným vánočním dárkem, tímhle krásným double-deckerem, co jsem ho v létě vezla v baťohu, protože Alexově mamince se už opravdu nikam nevešel. 

K dovršení nostalgie dneska výstava Miloně Novotného „Londýn 60. let“ v Leica Gallery. Jak vidno, mění se autobusy, reklamy na nich, mění se Británie. 

A jiná fotka z výstavy (a srovnání s krásnými ilustracemi) tady.