Z kolika jar
skládá se prý tahle zima, ptal se dneska jeden dramatik. Nevím a nechci vědět,
chci sníh! Letmý pohled na biatlonisty a zastýskalo se mi moc, ne po střelbě,
po běhu, po skluzu, po bruslení…
Nestěžovat si! V úterý proběhla naše přeslavná megakonference, přes všechny nervy a adrenalin úspěšně. Přišli skoro všichni – hosté i studenti – ač jsem tomu nevěřila vůbec, vzbudila se včas a dorazila i legenda undegroundu Vratislav Brabenec a po výborném povídání rozplýval se nad penálkem s naším logem, který studenti vymysleli jak dárek. To mě překvapilo, od drsňáka. Jen ty články pro média budeme si muset příště napsat sami a profíky novináře k ničemu nepustit. Snad se takový Petr Pithart po přečtení jednoho podivného nenaštve. Na to, jak dlouhou jsem všechno připravovali, všechno uteklo neuvěřitelně rychle. A to jsem si ještě v pondělí v noci přála, aby už bylo úterních půl třetí odpoledních… a ono najednou bylo, nechápu, co se s časem v tu dobu dělo, a já s hrůzou zjišťovala, že až na několik střípků neviděla a neslyšela jsem téměř nic, do poslední chvíle kopírovala, telefonovala, ujišťovala se a nejistěla. Vyplatilo se to!
Do té míry, že jsem
dneska i podlahu umyla, jak jsem
najednou nevěděla, co s nezvyklým volnem. A poslouchala Yvonne Sanchez.
Žádné komentáře:
Okomentovat