Potěšil mne dneska
článek pana Feřteka o tom, že se urážení (nejen) náctiletých stává či stalo se společenskou
normou. Mluví o generaci padesátníků (tedy generaci své), z níž si mnozí
odmítají připustit, jak velká je jejich nevzdělanost v různých směrech,
současné studenty a jejich (ne)znalosti však kritizují velmi rádi a rádi se nad
ně vyvyšují. Tedy ne že bych měla radost
z nevědomosti padesátníků a nevědomosti generací starších i mladších, taky
nesouhlasím úplně se vším v článku, jen mi pokaždé udělá radost, když
tohle někdo řekne nahlas. Když poukáže na to, že ona střední generace, i když
si to tak ráda myslívá, nějak extra vzdělaná není. (Je potřeba věta o tom, že
výjimkou jsou?)
Co ale potěšilo ještě
víc, byla většina komentářů pod textem. Málokdy je čtu, důvodu k tomu mám
sebezáchovné, tady jsem ale neodolala a dobře tak: „Já si myslím,“ psala jedna
paní, snad právě ve zmiňovaném věku, „že mlaďoši jsou lepší, moudřejší než
my. A i kdyby tomu tak nebylo, lépe se
mi s tou představou žije.“ Přesně tak, lépe se mi žije.
Vypozorovala, možná
spíš vyposlouchala jsem na gymplu, kolikrát řeknete pochvalnou větu o
studentovi a někdo po ní dodá „Ano, ale… .“ Myšleno ano, jsou chytří, ale
zároveň se jim nepovedlo tohle, neumí támhleto a po… to a ono. (A nečtou a ještě
si o sobě moc myslí. J) Asi někdo potřebuje neustálá ALE ke
šťastnějšího životu, já si však říkám, bez tolikerých „ale“ žilo by se lépe
(čímž vůbec nemyslím, že by se o negativech mluvit vůbec nemělo.)
A fotka z chodníku
před domem? Ne, nemyslím že ty hrající si děti rostou pro kriminál:
Žádné komentáře:
Okomentovat