To si tak koupíte v pokladně
divadla lístek a hned vám k němu ještě dají jeden menší lísteček s instrukcemi:
sraz deset minut před představením tam a tam (čti: ve Vodičkově před bývalým
KFC), nestihnete-li, volejte číslo to a to (čti: tajné). Nestihla jsem, volala
jsem.
Divadlo V Celetné začalo
hrát i v bytovém divadle – Havlovu Audienci. Přišli si pro mne dolů,
nasměrovali do prvního patra, pak „do šatny“, tedy jednoho z pokojů neobývaného
dvojpokojáku. Divákům nabízejí pivo v láhvi. Poslední židle rozloží se,
až když už většina sedí. Pět řad po šesti. Sládek – Špalek, Ferdinand Vaněk –
Potměšil. Obnoveně, hráli to tak i na své klasické scéně. Principál Kašparu tady i v roli inspektora hlediště, hasiče,
záchranné služby a inspicienta. Taky hlásí povel k vypnutí mobilů a šoupnutí
pípacích hodinek do kapsy vždy v celou, jak to bývá v Celetné zbytkem,
od celé do celé však ani hra netrvá. Proto mám chuť spíš říkat hříčka či črta,
byť je vlastně přes všechen smích dost smutná.
Začínají a já si
uvědomím, jak mám v hlavě a před očima Abrháma s Landovským (a autora
– mimo jiné i v jedné neoficiální verzi). A jak je nefér srovnávat.
Neubráním se, připadá mi, že Potměšil by mohl být civilnější, intelektuálně
stydlivější, Špalek v závěru ve své frustraci přesvědčivější. Ale zážitek
je to i tak výborný. „Krásné,“ říká jedna z divaček po potlesku, „úplně se
mi po něm začalo stýskat.“ To mně taky!
Scházíme zpátky do
lucernovské pasáže. Je úplně jiný čas a
divný pocit k tomu… .
Žádné komentáře:
Okomentovat