čtvrtek 2. ledna 2014

Žít či číst?

Dělám si tu kupičky knih, které dneska do knihovny už konečně opravdu vrátím, a jiných, těm pobyt u sebe ještě prodloužím. Po dlouhé době je ta první větší (o trošku J). Snažím se ze všech sil dokázat, že pod všemi těmi věcmi je opravdu stůl! Má chudák taky právo občas si užít denního světla. Raduj se, chlapče, nebude to nadlouho. A jak tak třídím, pročítám, vyhazuju, ukládám, štosuju a nesmyslně překládám z místa na místo, vykoukne na mě dlouho vytržený rozhovor s jazzmanem Waynem Shorterem. „Mám jedinou poučku pro skládání,“ říká: „Člověk musí zobrazovat svět takový, jaký si ho přeje mít.“

A já si říkám, jaké je to krásné, a zároveň se něco ve mně bouří. Není to žádné moudro, ale kolikrát mne napadá, jak chceme číst něco úplně jiného než žít (já vím, že on mluví o hudbě, ale stejně…) Kliďánka s happyendem a k tomu v knížkách dramata, výborně napsané deprese, zvraty, tragédie a neuzavřené konce. Jó, to by se to žilo a četlo. Zároveň ale kolik máme nebo slyšíme vyprávět životních zážitků, nad kterými člověk vykřikuje „to bys nevymyslel, to se může jenom stát“. A pro literaturu je třeba mnohdy skutečnost upravit, aby byla uvěřitelná, aby autor nebyl obviněn z nesmyslných, přebujelých fabulací.

Myslela jsem na to i včera u rozhlasového dokumentu Petera Mulryana „Message in a bottle“ ( k nalezení tady). Na Boží hod roku 1945 napsal americký voják Frank krátkou zprávu, vsunul ji do láhve a z paluby vojenské lodi hodil do moře. V dopise slíbil nálezci „jen“ přátelství, psal o touze zažít si svoji pohádku. O pár měsíců později láhev našla osmnáctiletá irská dívka Breda. Šest let si dopisovali, pak se Frank do Irska vydal. Novináři nadšení, stále jim byli v patách, čekali dojemné rozuzlení, vyptávali se na svatbu. … Nestalo se, Frank se vrátil domů. Po strašně dlouhé době pátral autor dokumentu po osudech Franka a Bredy, hledal jejich děti a další příbuzné. Dostala se mu do ruky polovina dopisů – ty, které psala ona jemu. Z nich také pochopil, že vztah nepřekazili tehdejší paparazzi, ani přehnaná „očekávání veřejnosti“, ale skutečnost, kterou Frank Bredě dlouho tajil. Byl už kdysi ženatý s nekatoličkou, což Breda přijmout nedokázala. Strašně mi citované dopisy připomínaly knížku Spolek krásné literatury a bramborovýchkoláčků. Jenže tyhle byly skutečné. … Říkala jsem si, že kdyby se tenkrát opravdu rozhodli spolu žít, asi by to dneska téma pro dokument nebylo.
 
Pravda, knihy s názvy Čokoláda a Mrkev zase tak těžké přečíst nebylo :)
 

Žádné komentáře:

Okomentovat