Mám ráda sobotní Lidové noviny a
přílohu Orientace. Snad právě pro tu sobotnost, i když je pak celý týden tahám
po taškách a podvědomě vím, že nikdy nedočtu. Ostatně o svém neustálém zápasu s tiskem
jsem už psala. Přiznávám, že do sobotních i pátečních novin v obchodě nakoukávám
a „velmi zodpovědně“ zvažuji, jestli koupit. Včera jsem nepřemýšlela, bylo dost
jasné, že je toho v nich spousta.
Nádherný rozhovor s jazykovědcem
Dušanem Šlosarem. O tom, že zatímco dřív se bojovalo mečem, dnes se tak děje
slovem. O jazykových tricích, obecných výrazech, které když se použijí pro
hrůzné činy, ztrácí činy na hrůznosti („odklonění peněz“ místo okradení a
podvedení, „řešení otázky“ místo vyvraždění). O tom, výroky a nadávky vypovídají o mluvčím, ne to tom, komu jsou určeny. Dušan Šlosar tvrdí, že současný boj o moc
prostřednictvím jazyka má počátky v rozvoji žurnalismu a příklady ze
současnosti srovnává s jazykem nacistů, Goebbelse vidí jako zakladatele
politického jazyka.
V období humanismu, když spolu diskutovali humanisté a katolíci,
se takovéto fígle tolik nevyužívaly. Možná i proto, že to byla doba, kdy se o
moc soupeřilo nejen slovem, nýbrž také zbraněmi. Takže kdyby někdo použil
přespříliš jazykových lstí a vytáček, sáhl by jeho soupeř po kordu a bylo by to
vyřízené.
Pro rozvíjení imunity proti
politické jazykové manipulaci doporučuje číst jazykově náročnější beletrii s jazykovými
hříčkami a kudrlinkami. „Poslouchejte pozorně, co a jak kdo říká,“ končí
rozhovor. Musím si od něj přečíst nějakou knihu.
Kromě tohohle další dobré texty:
o Suzanne Renaud, manželce Bohuslava Reynka (jako předzvěst monografie o ní, má
padesáté výročí úmrtí ), Klusákům výborný (hodně kritický) rozbor nejnovějších
textů Michala Horáčka (konečně jsem si pořádně uvědomila, proč a co mi na nich
tak vadí), článek o latině na školách … a to jsem jich spoustu ještě nečetla. Asi
si zítra vezmu dovolenou!
Žádné komentáře:
Okomentovat