při startu rakety jsme
si připadali v úterý v 16.16, kdy jsme spustili přihlašování našich
studentů na přednášky a dílny a sledovali online, co se bude dít. Má noční můra, že dílen nebudeme
mít dost, měla v tu chvíli už zcela jinou podobu: nikdo se na žádnou
nepřihlásí! … Během tří minut byly některé přednášky i dílny úplně plné –
euforický pocit za ty nervy v uplynulých dnech.
Například kvůli té
zakleté sebeobraně: každý, koho jsem oslovila, nějakého instruktora znal, téměř
konkurz jsme mohli pořádat. Jen se začalo postupně ukazovat, že ten si zranil
páteř a už netrénuje, ten je pracovně mimo Prahu, onen si říká o nehorázné
částky, jiný se neozývá… . V pátek večer se mi z hlubin mysli vynořila
vzpomínka, jak se někdy v srpnu při masáži bavím s masérkou právě o
tréninku sebeobrany pro děti a ženy. Vůbec jsem si nebyla jistá, jestli jsem si
to nevymyslela. V neděli odpoledne odpověděla, že je to pravda, že pro
takovou organizaci pracuje a dala mi kontakt. Za pět minut jsem pak všechno
dohodla, navíc zjistila, že ono tréninkové centrum se nachází kousek od školy a
ledasco prý už u nás i pořádali!! A to mi nikdo nemohl říct? J.
Nervy se vrací. Ještě
je toho tolik potřeba zařídit, navíc přihlašovací systém nefunguje ideálně
(vytvářela ho ale studentka, což jsme chtěli, takže ani moc nebrbláme.). Držte
palce – letíme, tak ať i hladce přistaneme.
Žádné komentáře:
Okomentovat