pátek 19. prosince 2014

Domýšlím ... nebo radši ne


Hrají to prý děti. A někdy já. Dívám se lidem do košíků a říkám si, co oni asi s tím… a jak stráví večer …a koho si pozvou ...a jestli mají děti …a fakt se to dá sníst za víkend?…a na co tolik oleje? J. Ne že by mi to toho něco bylo, ale fronta je fronta. Krabičák pro bezdomovce, smetanu, kysaný zelí a klobásu má paní asi na zelňačku, pětadvacet Tatranek pro starého pána (pro vnoučata určitě, nebo až mu bude smutno). A támhleta dvojice má ten rum nejspíš do cukroví (nebo ne?).  
Výborně hratelné také v knihkupectví. Jedna starší dáma procházela dneska malým prostorem krámku s knihami, na prodavače od polic a z koutů každou chvilku cosi zahalekala a vlastně ani nevadilo, že on mezitím obsluhuje jiné. Pro sebe chtěla Ladislava Klímu a taky něco o pražských kavárnách, když už je „Praha avantgardní“ vyprodaná.  Intelektuálka. A pak ještě „Dějiny pražských nevěstinců“! Pro syna. Inu, některé rodiny si snad raději ani nepředstavovat. :)
Chtěla jsem doporučit knížku, když už jsem v tom knihkupectví také byla. Tak bych to ráda dělala, úlomky dnů, zamyšlení a něco k užitku. Jenže! Další vyprodaná. Tedy spíš vyprodaný – „Kvítek karmínový a bílý“ od Michela Fabera. Tisícistránkový tlustoromán, podle všeho výborný, viktoriánská Anglie, hlavní hrdinka prostitutka, překladatel překládal deset let. Vada jen jediná, kniha není. Tak kdybyste ji ještě někde potkali, nebo až zase bude. V dnešní příloze Hospodářských novin kraťoučký, ale moc pěkný rozhovor s autorem. Dlouho jsem si říkala, že přehánějí ti, kdo tvrdí, že z denního tisku má už smysl číst jen HN. Ne že bych to stíhala, ale pomaličku měním názor.

pondělí 1. prosince 2014

Generace...a můj letošní adventní blešák

A nechcete spíš doporučit nějaký jiný seriál, když je tak sledujete?“ snažím se opatrně lehce pozměnit obsah článku pro časopis, který studenti povinně vydávají v mém mediálním semináři. Váhá. Kýve hlavou, jako že možná, že si to prý tedy ještě rozmyslí. Přemýšlí a druhý den přijde sama. „Paní profesorko...,“ moc neví, jak do toho. Ale vždyť to byl z mé strany jen návrh! „…Víte, neberte si to nějak špatně, ale…vy už jste taky jiná generace než my…Od nás Přátele skoro nikdo nezná…a já na ně taky koukám jen díky mámě.“ Bavím se náramně. Ha, takhle to tedy je! A já si doteď myslela, že jsme prakticky vrstevníci J.  Kamarádka Lenka má ten šok už za sebou. Maličcí a mladičcí nechápavě zírali, když před nimi vyslovila slovo „xerox“. Jana zase tuhle poznamenala, že něco chřestí jako antiperle. „Jako cóóó?“ slyšela vzápětí. Na každého jednou dojde…V pátek se jdu podívat na studentský „blešák“, tomu slovu naštěstí rozumíme všichni stejně. I když…je otázka, co jsem si třeba já představovala, že tam budu nakupovat. „Prodáváme tady, z čeho už jsme vyrostly,“ sdělují mi studentky hned ve dveřích. Budu žít dlouho, další můj smích. „Tak to tady nic nepořídím, dám si alespoň koláček,“ zní můj komentář, vlastně taky o generacích. „Tak jo, dejte si koláček. Pak možná do něčeho dorostete!“ Kdyby nebyly tak vtipné, člověk by řekl, že jsou strašně drzé! 


Střípky všehomožna, adventně posbírané. Hudba, texty, přemýšlení. Sbírat barvy.

sobota 22. listopadu 2014

Ježíšku, prosím, vezmi si ho!

Když mi byly dva roky a kus,  odnesl mi Ježíšek sáňky! Ano, takové já jsem měla kruté dětství.  On mě jimi tedy samozřejmě nejdřív obdaroval, v dalších dnech se ale holčička vztekala tak moc (dodnes to nechápu, já, takové hodné dítě), že si je zase musel vzít zpět. Nepamatuji si z toho nic. Nevím tedy ani, jak to přišlo, že se celý darovací proces ještě jednou opakoval, jednoho krásného, nevztekavého, dne asi se z nebes snesly zpátky na balkon. Napadlo mne ale nedávno, že bychom téhle Ježíškovy dovednosti nejen dávat, ale i odebírat, mohli letos využít.

U nás doma si vzájemně píšeme, co by nám tak k Vánocům udělalo radost. „Aby už nebyl tenhle prezident,“ doplnila jsem před pár dny na konec svého nedlouhého seznamu nápadů. A libovala si, jak jsem to pěkně vymyslela, já holka šikovná. Kdo tohle zajistí, bude mít dárek nejen pro všechny příbuzné naráz, ale potěší i spoustu jiných lidí a navíc nás ani nenapadne, něco od něj po několik následujících Vánoc či narozenin očekávat.  „To musíš ale napsat opravdickému Ježíškovi,“ vrátila mne na zem sestra.  Že prý u nás v rodině nikdo takovéhle možnosti a páky nemá. Ubránila jsem se hrozícímu návratu pubertálních stesků, že jsem se narodila „tak nemožným, neschopným rodičům,“ a rozhodla se zaměřit na praktické řešení. Ano, to bude jistější, napíšu přímo jemu.

„Milý Ježíšku,“ psala jsem rukou. Možná jsem naivní, ale představuju si, že bude staromil a elektronická forma komunikace by mu nemusela vyhovovat. Původně jsem sice uvedla i odkazy na webové stránky a videonahrávky se záznamy slov a činů toho muže, abych svoji prosbu podpořila pádnými důkazy, pak jsem to ale zase přeškrtala. On přeci všechno ví, kromě jiného i to, jak moc se pořád vztekám. Podepsala jsem se, určitě nesnáší anonymy, a dala dopis za okno. Poprvé od dětství usínala jsem s takovou nervozitou a probudila se tak brzo. Stačil jediný pohled: Nebyl tam! Ježíšku, ty jsi! Strašně se mi ulevilo. Přiznávám, že v posledních letech jsem jisté pochybnosti měla. Chtělo se mi smát, několikrát jsem během dalších dnů s radostí a nadějí zdvihla oči k nebi. Jak on to asi udělá, napadlo mne občas.

Pak jsem šla u nás na sídlišti nakoupit. Na chodníku vyhloubená jáma, pršelo, bylo třeba jít kus travou, pak vyšlapanou cestičkou mezi keři. Pohled jsem tentokrát měla upřený k zemi. Proto jsem ho taky spatřila. Svůj dopis! Trochu schovaný pod spadaným listím, promáčený, od bláta. Ale byl to on, podpis zůstal. „Ježíšku!“ měla jsem chuť zaklonit hlavu a strašně zařvat, z úst mi ale vyšlo jen lítostí, chápavé zasténání. „Ježíšku.“ Stárneš, dodala jsem v duchu, před očima klouby na rukou postižené artritidou, prsty neschopné pevného úchopu. Protože jiné vysvětlení, než že mu můj list vyklouzl, jsem si stále nepřipouštěla. Za pár okamžiků jsem si toho ale všimla. Obálka byla rozlepená, ten dopis si někdo přečetl. Přečetl a usoudil, že s tím nechce mít nic společného. „Ježíšku,“ běželo mi hlavou a najednou jsem nevěděla, kam se dívat teď, „ty z toho máš strach?“

  A tak to píšu znovu. Píšu to na internet, protože tady jak víme, tady se nic neztratí, i když by člověk kolikrát chtěl. „Ježíšku, vezmi si ho,“ vyslovuju opět své přání a možná vás napadá, proč se radši neobrátím na ty, co chodí se svatým Mikulášem o pár týdnů dříve. Na ty černé. Jenomže dobře víte, jak to s nimi dneska je. Vyvádí v ulicích, pak se opijí, on s nimi a ještě to dopadne tak, že si neodnesou oni jeho do pekla, ale on je na Hrad, jako bych ji tam už neměl dost, a bude to moje vina. Navíc, pořád ještě si přeju, aby ten pán nezmizel nějakým zlem, ale kouzlem. Tak, aby si ho děti nepamatovaly. „Vezmi si ho a neměj strach, já vím, že to umíš. Protože já, já jsem to zažila. Pamatuješ? Tenkrát s těmi sáňkami přeci,“ snažím se mu dodat odvahy. Nebo sobě?



čtvrtek 20. listopadu 2014

Do divadla s očkovacím průkazem :)

Takhle nějak se to opravdu stalo, takhle nějak se to může stát i vám. Přistoupíte k okýnku, nahlásíte paní pokladní datum vybraného představení, počet vstupenek a také to, že jednu byste rádi pořídili pro osmiletého diváka, ostatně ta hra je hlavně pro děti. „Očkovací průkaz dítěte,“ zazní zpoza skla strohý příkaz. Žijete v posledních měsících hekticky, splést jste mohli cokoli. Rychlým pohledem na název instituce ale zjistíte, že jste tu správně, alergologii jste zvládli dopoledne a teď byste rádi dítku dopřáli trochu kulturního povyražení. A to lze zažít tady. „Prosím?“ Ještě pořád doufáte, že se vše hned vyjasní, paní určitě běhá z práce do práce, celý úvazek aby člověk dnes pohledal, v pondělí, středu a pátek je na poliklinice a dneska, v divadelní čtvrtek, už se jí z toho trochu motá hlava.  Ale ne, konec nadějím, nekompromisním požadavkem znovu rozdrnčí sklo mezi vámi.
            
       Motor mozku běží naplno. K čemu by ho mohli potřebovat?  Nahlodáni nejrůznějšími konspiračními teoriemi nemáte problém nabídnout sami sobě množství vysvětlení. Nechtějí oni dětem novodobých rebelantů, odpůrců očkování, dopředu zamezit ve vstupu do hlediště? Existuje přeci určité nebezpečí, že děti z takových rodin jsou všeobecně nepřizpůsobivé, nebudou tleskat, kdy mají, budou odcházet, kdy nemají, a vůbec si budou dělat, co chtějí. Nebo nebude na jevišti těžko ovladatelné živé zvíře, tudíž čerstvá protitetanovka nezbytně nutná? Nedělají si oni naději, že když jste nebyli schopni ohlídat poslední přeočkování, propásnete i datum představení a na vaše místa prodají lístky podruhé? Nemají klienti určitých pojišťoven nárok jen na sedadla za sloupem? Nic z toho vás ale jako zdůvodnění neuspokojuje, za tím musí být ještě něco jiného. Otázka se očividně nějak dostala do éteru,  neboť paní (teď už věříte, že zaměstnání zase tolik mít nebude) podává jasnou odpověď: „Přeci kvůli věku! Jak jinak si můžeme ověřit, že tomu dítěti ještě nebylo čtrnáct.“ Namítáte, navrhujete, ještě si myslíte, že můžete argumentovat. Nabízíte zdravý rozum uvaděčky, která by přeci mohla uvěřit, že stodvaceticentimetrovému člověku tolik nebude. Jste ochotni ukázat i ten průkaz, ale až na místě v den představení.  Co kdybyste chtěli pozvat bratrancovi děti z Ostravy? Pak není jiná cesta než doporučené putování dokladů tam a zpět? Rezignujete. Dobře, nejste z Ostravy, přijdete ještě jednou.

            Až cestou domů vám to docvakne. Ne, oni po vás nechtějí nic absurdního navíc, je to přesně naopak. Chtějí toho po vás překvapivě málo. Tohle jim vážně stačí? Měli by přeci požadovat: Kopii rodného listu, aby nevznikly pochybnosti, že dítě vůbec existuje a vy se jen nesnažíte ušetřit za lístek pro kamarádku. Souhlas obou rodičů, člověk dneska nikdy neví, ty vztahy v rodinách, tu se jeden z partnerů pokusí unést dítě do zahraničí, tu bez vědomí otce či matky zavléci do divadla. Také adresa trvalého bydliště je důležitá, aby bylo jasné, že je dané divadlo pro dítě spádové. Dále pas dítěte, pochopitelně s aktuální fotografií podle předpisů – záběr zpředu, ostatně z hlediště bude vše také sledovat pěkně zpříma. Zároveň tím potvrdíte, že dítě není mezinárodně hledanou osobou, taková akce zásahové jednotky během představení, to nebývá pro herce nic příjemného. Potvrzení školy, že vybraná inscenace je v souladu se vzdělávacím plánem a nenadělá žáčkovi v hlavě zmatek. Na tom není nic divného, dneska si každý může učit, co chce, tak ať je alespoň něco pod kontrolou. Pro jistotu ještě souhlas sousedů, budete se přeci vracet pozdě a dítě rozjařené komedií by mohlo ve společných prostorách domu rušit podvečerní klid. Ba co víc, mohlo by své nadšení z představení přenést i na své vrstevníky a ti by pak po rodičích požadovali tentýž zážitek. Před tím je třeba je chránit, oni už další společenský tlak rozhodně nepotřebují. Jestli to s těmi uličními výbory nebylo snazší, takhle abyste obcházeli každého zvlášť. A ještě permanentně platná potvrzená bezinfekčnost, nasbírané bonusové body s věrnostní kartičkou, doklad o zajištění ubytování, pokud vám po představení už domů nic nejede…To by snad mohlo i stačit.


            Podívejte, neklaďme si hloupé otázky. Třeba jestli to všechno není přitažené za vlasy, jestli je opravdu dobrou prevencí (na rozdíl od očkování) automaticky předpokládat podvod, jestli by nám spíš neměli být vděční, že učíme děti chodit do divadla. Předložme bez reptání u divadelního okýnka svůj život ke kontrole, vyřeší se tím spousta problémů. Paní pokladní nebude muset nic vysvětlovat, zájemci o věčně vyprodaná představení se protřídí, spiklenecké teorie už nikomu nebudou připadat podivné a vy…vy si ušetříte zbytečnou cestu domů pro zapomenutý očkovák. :) 

středa 19. listopadu 2014

Kdo kdy kde byl?

Ve všem tom designovském, tvůrčím a foto světě …je na mě někdy moc obrazů. Někdy skoro pořád. A hledám slova. Čtená, psaná, pomíjivá. Třeba v rádiu. Každé ráno na Vltavě, chvilku před sedmou, kraťoučká ranní úvaha, tři minuty, šmytec. Cha, prý že úvaha! Někdy fejeton, jindy mravoučno, někdy ne moc chytré, někdy pointa uniká, občas dojemné, tutam geniální. A teď v posledních dnech Jana Šrámková a já nadšená.

K nalezení, k poslechu tady http://www.rozhlas.cz/vltava/porady/_porad/834 - vpravo v okně. Poslechněte si tu z 18. listopadu. Schválně, jestli vám taky přijde na mysli neplánovaná souvislost. S někým jiným, kdo tvrdí, že on, on, on „tam“ tehdy byl. Výborné i dneska ráno - když mě někdo štve, zapřít se, odříkávat si potichu jména apoštolů. 

Ale jak říkám, za pár dní budou tam už úvahy úplně jiné. Pomíjivá.

úterý 18. listopadu 2014

Létací



Malé s velkým. Dějiny a převratné objevy, k tomu detaily, každodennost. Jak se to napojuje. Krásně i proklatě.

Jdeme silnicí a máme to těžké. Šestiletý si cosi myslí, hádáme, tápeme, hádáme, smějeme se, nevíme, nevěříme, smějeme se, hádáme. Může to létat, v továrně můžou si s tím hrát. Jsme ztraceni, dožadujeme se nápovědy. On to prý každý den píše nebo kreslí, „teď, teď to tady bylo, teď jste to řekli oba najednou“. Všechno opakujeme, tápeme, jdeme do kolen. Máme se krásně. Bylo to písmeno „J“ z jeho jména. Když se napíše na papír a hodí, kousek letí. A v továrně prý mohli by ho vyrobit ze železa a přidělat k němu  kolečka. A písmenko jsme řekli, jen když jsme na kluka volali. Protože „j“ z ježibaby, to se nepočítá. Smějeme se. Máme to lehké.

Nedávno vědci přišli s „chytrou“ pilulkou. Potlačí v mozku protein LilrB2. Mozek bude pružnější a učit se bude tak, jak to dokáží děti. Naučíme se tři další jazyky, pochopíme nové sociální sítě a porazíme Alzheimera. Co nebudeme chtít, to si ale nezapamatujeme. Lítací písmenka stejně už neuvidíme. 

neděle 21. září 2014

Zažít vesnici a dát si přestávku!


 Z pocitu, že město jinak i mnohokrát stejně zažila jsem už mockrát, vstala jsem v sobotu v pět a odjela za maminkou na venkov. A pak seděla pod stromem a sbírala, sbírala, sbírala…protože když už měl člověk pocit, že výskyt dalšího ořechu na jednom a totéž místě by odporoval všem biologickým i fyzikálním zákonům, rozhrnul jen listí a byl jich tam další mrak či dva. Kromě ořechobraní jsem ještě úspěšně přesvědčila tříletého, že se asi přeslechl a „páni hráči“ fotbalisti při běhu za míčem opravdu nekřičeli cosi, co v jeho podání při téže činnosti znělo jako „Alkohol! Alkohol!“, ale že to určitě bylo „Do toho! Do toho!“. Překecat se nechal snadno, co páni hráči křičeli doopravdy (zejména v kabině) a kde je vůbec viděl a slyšel, po tom jsme raději nepátrali.

         V pátek nádherná výstavy Markéty Luskačové, do těch fotek bych chtěla na návštěvu, dneska vernisáž výstavy Jiřího Koláře v Muzeu Kampa – on nikdy nemůže být špatný, jasně, ale z tohohle … z toho  já bych  vám málem byla schopná radostí se rozesmát uprostřed davu a nebylo to vínem, pak rozplakat a pak jít třikrát znovu (načež cestou noční Kampou zakopnout a rozbít si koleno jako batole).

A to toho všeho konečně mi ráno definitivně došlo, že se příští tři měsíce potřebuji soustředit na překládání a na psaní, že si musím dát přestávku od psaní blogu a čtení dalších, zahnat tu lehkou závislost a načerpat část, že to ten čtvrt rok přeci snadno vydržím a svět o nic nepřijde a já (snad!) také ne! Už teď se těším na potom! 


čtvrtek 18. září 2014

O přenastavování, roztříděných dětech a jednom kolečku

„Nějak si to nastavit“ je určitě floskule z nejfloskulovatějších J, ale že půjde přímo o ni, nevím, jak ji nahradit.

            Situace č.1: Dvojčata kamarádky Ivany jsou letos ve školce „roztříděna“. Tímhle vlastním slovem popisují děti fakt, že paní učitelky je daleko lépe zvládají každé zvlášť, robátka to často tvrdohlavá, navíc když hlavně chlapeček organizovanou činnost zrovna nemiluje. Ze strany školy to nebylo unáhlené rozhodnutí, rozdělení dětí do různých tříd probíraly kromě maminky i s psycholožkou. Ivana své potomky dobře zná a v podstatě neměla nic proti, ač za místo ve třídě, kam si s dětmi chodí hrát i rodilý mluvčí, platila ještě v době, kdy dětem nebyly tři, a odkud teď „vyhodily“ zrovna Alexe, i když zrovna on si na rozdíl od Sofinky sám anglicky zpívá s rodinnými kamarády – cizinci pak doma „komunikuje“. Skousla, nenamítala. Jenomže jak dvojčata rostou, je s nimi tak nějak přirozeně snazší pořízení a maminka, co taky jiného by mohla. Je chválí. A děti se diví – „Proč tedy nemůžeme být zase spolu, když nezlobíme?“ (Pravda, neplatí to pořád, nejhodnější na místě potichu sedící děti to zkrátka nikdy nebudou). A to je vysvětlit těžké. Když tohle nadhodila Ivana před paní učitelkou, bez nějakého tlaku na jejich opětovné „setřídění“ J, dostalo se jí téměř pokárání se zdviženým prstem: „Ale pozor, takhle jim to nenastavujte, to jim doma nastavte jinak!“ Ale jak? Vysvětlovat školkáčkům nutnost dvojčecí separace? Kde hledat výhody rozdělení spřízněných dušiček?  To už paní učitelka neposkytla.

            Situace č. 2: Procházela jsem tuhle kromě našeho papírnictví tady na kopci, když z něho právě vyšla maminka s brečícím klukem. On, odhadem šestiletý, možná o trochu víc, měl na čele nalepené žluté kolečko. „Ty máš pocit, že se ti smáli,“ snažila se ho uklidnit maminka. „Oni se ale nesmáli tobě, ale té nálepce…že takovou mají mimozemšťané.“ Pochopila jsem, že „oni“ byli asi prodavačka a jiní zákazníci a že to snad opravdu mysleli mile, že měli důvod usmát se. Jenže kluk natahoval dál a pak šel samolepku smutně, naštvaně, zklamaně hodit do koše. Kdo ví, odkud ji vzal, jakou z ní asi měl radost… Blbost, já vím, za chvíli už nevěděl. To jen já jsem přemýšlela o tom, jak chceme po dětech těžké věci, takové, se kterými mají problém dospělí. Pochopit, že se nesmějí/nepohrdají/nekritizují celého člověka, ale jen konkrétní názor/čin/rozhodnutí. A i pak jde to jen na chvíli, jen trošku, rozhodně jen po kousíčkách. To jen v „psychologických radících“ knížkách se to dá vyřešit ráz na ráz. Přenastavit si to.


            Jak já o tom tolik vím, i ze třídy mimo jiné. Jak já ještě pořád, ač už ne tak moc jako někdy dřív, jako dávno, mám kolikrát pocit, že s nimi musím bojovat. Že veškeré reakce jsou reakce na mě. Ale to přenastavování, mám pocit, nejde udělat jedním trhem, spíš pomalu jako na otáčeném kolečku, zoubek po zoubku. Navíc musí být promazané J

středa 17. září 2014

Jak to bude dál ...

Můj americký kolega – žádný hejsek na cestách, naopak, celkem vzdělaný starší muž, co tu pěkných pár let už učí – přibližně před čtrnácti dny zaznamenal, že by se Velká Británie mohla rozpadnout. (Prozradila mu to studentka). A jeho největší starost v tu chvíli byla, co prý bude s maturitními otázkami, protože když zazní odpověď „ano“ („jdeme pryč“), budeme je muset lehce pozměnit. Ha! To je panečku argument proti skotské nezávislosti. Co si asi s případným odtržením má počít český/americký učitel zvyklý deset (dvacet, třicet…) let učit a zkoušet podle jednoho mustru? Aha? Na to Alex Salmond nepomyslel, že? J Pět minut před dvanáctou vezmou tuhle hrozbu všichni hlasující vážně a budou myslet na to, že někde někdo z jejich životů zkouší studenty! …A teď úplně bez legrace: trošku se bojím (a nemyslím maturity). Tak jsem si alespoň včera koupila jednu optimistickou: 


čtvrtek 11. září 2014

O Padajícím Pánovi a dvou jiných "pé"

Šel tuhle školní chodbou z ředitelny neznámý pán, sympatický, s culíkem. Kdo to byl, netuším, snad rodič, snad se přišel ptát na místo, snad jen ujistit, že nám nezatýká střechou (případně neteče do bot kudykoli jinudy). Šel, a že měl semišové boty s podrážkou velekluzkou, jak vybíral zatáčku v prvním patře ke schodům, přišel nečekaný skluz a on chytal ne stébla, ale stěny. Prý to ustál, to doslova, já znám tuhle část jeho cesty jen z vyprávění, já byla až u pokračování. Protože pod schody čekala další zrádná zatáčka do chodby a pak bylo ještě třeba vybrat oblouček kolem hloučku slečen. Co byste neřekli, přišel skluz č. 2…stěna daleko a studentek se nešlo chytit, tedy ono by i šlo, ale co potom, co ty důsledky. Vidina soudní žaloby mu zřejmě prolétla hlavou a pán skončil po lehce akrobatickém kousku na kolenou. Holky se začaly smát. Jen trošku, ale smát. A on? On taky! Elegantně se zvedl, podíval se na ně, zakroutil hlavou a pobaveně prohlásil: „Teda vy tu ale máte napastováno!“ Jak mohou být školní chodby ve skutečnosti napastované či ne, to si jistě dokážete představit sami. „Jste v pořádku?“ volaly za ním slečny a on, že je. Pobavilo nás to všechny.


Jasně, nesmát se cizímu neštěstí… Ale když tohle bylo takové decentní a „trpitel“ ho vzal s humorem, tak jsem si to povolila. A usmívám se ještě teď, když si na to vzpomenu. Pro ten nadhled a schopnost smát se sám sobě. A taky proto, že na můj vkus je ve škole takový přebytek ješitnosti a „jáství“, že bych ho kydala okny ven. Chybí mi tu dvě „pé“, chybí mi pokora a pochybnosti. Ale možná se špatně dívám, špatně vnímám, možná je ostatní prožívají, jen nedávají najevo. Nebo je to tak, že moc ješitná jsem já sama a jak se to stává, vlastnost, kterou nemáme rádi sami u sebe, nás potom štve u okolí. 

Štěstí tedy, že občas někdo pokorně klekne na kolena před zrádnou školní  chodbou! J

neděle 7. září 2014

Má minutová...hra

Až pozdě jsem si uvědomila, že ona „hra“ bez kontextu sotva dává smysl J. Nevím, jestli bude takhle dávat větší, ale že se mi moc líbí, tak ještě jedna od kamarádky, tentokrát ve skutečně nahrané podobě: 
http://www.rozhlas.cz/minutovehry/hry/_zprava/letni-podvecer--1390825 

A pak ona moje:  
Žádost o grant

(zaklepání na dveře)
Člen grantové komise: Dále!

Žadatel (pokorně): Dobrý den, já jsem…

Č: (po celou dobu nadřazeně žoviální): Dobrý den, dobrý den, pojďte dál!

Ž: Já jsem…

Č. Já vim, já vim. Dostali jsme vaši žádost o grant a vy se jdete zeptat, jakou máte šanci.

Ž: Přesně tak. … Víte, nemám s tím dosud žádné zkušenosti.

Č: Tak to je, abych vám pravdu řekl, vidět. Ale heleďte se, to pude, to pude. Koukneme na to….Osobní údaje jsou myslím v pořádku… učíte v Rakousku na střední škole a rád byste se stal na pražské univerzitě asistentem.

Ž: To je pravda.

Č: Ale člověče, ty vaše formulace!

Ž: Budu vám vděčný, když mi je trochu vylepšíte.

Č: Chcete říct „přepíšete“, že? Podívejte třeba tady: Výzkumný záměr: propočítávání oběžných drah planet na základě přesných pozorování. Tam je potřeba něco silnějšího, něco jako „plánované rozšíření evropského trhu s optickými přístroji sestavenými pomocí revolučních technologií“, chápete?

Ž: Ech… ano, myslím, že vám rozumím.

Č: Jste bystrá hlava, pane Kepler, bystrá hlava. Vidim to dobře. Císař Rudolf musí vaši žádost posoudit, sejde se grantová komise, ale podle mě máte velké šance, velké šance.

Ž: Opravdu?

Č: Pane Kepler, říkáte, že z Rakous chcete odejít kvůli náboženským problémům a pohrdání vědou ve vaší zemi? Tak to se u nás nemáte čeho bát. Náboženství časem ztratí na významu … a věda? Chlape, vždyť my vám za tu práci i zaplatíme!


Ž: Tak to jste mě uklidnil. I když… říkali, že u vás se z grantů člověk nikdy nemá radovat předčasně. 

čtvrtek 4. září 2014

Čtenář se musí umazat



Čtu 20 let nového Polska v reportážích podle Mariusze Szczygiela. Čtu a mám tu knížku pořád v hlavě. Název, obávám se, moc lákavý není. To už spíš jméno autora, který tak často výstižně, překvapivě píše o nás, o Češích. Tentokrát sebral reportáže své a svých kolegů, sestavil z nich knížku… a ta je neskutečně silná. Alespoň pro mě tedy. Ještě jsem sice nepřečetla všechny, zatím nadšená. Objevuji nečekané. V Polsku existuje, to jsem netušila, významná reportážní škola a navíc silná tradice, podle které reportáže často psali a píší výborní spisovatelé, Sinkiewicz například. Žurnalistické texty literárních kvalit. Polské reportáže jsou vystavěny na neskutečně jemných detailech a obrazech, fakticky v nich nenajdete téměř žádný komentář nebo názor autora vyřčený přímo, všechno je to meziřádkové, zatextové, zároveň tohle zdánlivě skryté nejde necítit, hrne se na vás obraz za obrazem, málo času na oddych, zůstávají, vracejí se, to nadechnutí, to musíte sami, já občas knížku odkládám, dávkuji...

Szczygiel cituje Wojciecha Tochmana (nebudu předstírat, to jméno jsem neznala, prý jeden z nejznámějších reportérů střední generace): „Musíme se snažit psát tak, aby čtenáře přešla chuť.  Aby ho to zabolelo, aby pocítil strach, mráz nebo smrad. Aby se ušpinil, pozvracel nebo rozplakal bezradností. Bylo by dobře, kdyby se čtenář aspoň na chvíli vcítil do kůže hrdiny. Aby se zachvěl a přitom ho napadlo: tohle se může stát i mně.“ (A přesně tak to dělají. Až na to zvracení zažila jsem snad vše.)

            A ten text nahoře? To autor (v tomto případě editor sbírky) potřeboval ukázat, nakolik je polská společnost ovlivněna americkými seriály, konkrétně (pro mě jakousi) Dynastií – odtud Krystal, v reportáži o tom, jak se lidé nechají zlákat firmou Amway. Obraz! 

úterý 2. září 2014

Stát se dárkem!

Dávat jako dárky zážitky, to je dobrý nápad, souhlasím. Ale dát jako dárek zážitek se mnou? To už dobře dopadnout nemusím, souhlasili by mnozí. Leč stalo se. Nebo spíš stane se. A ještě lépe: Stala jsem se – narozeninovým dárkem pro sedmdesátiletého herce! J Prosím vás, nepředstavujte si hned nic nemravného, nebudu za poněkud přestárlou múzu. Ostatně celé to vymyslela a domluvila jeho žena.

            Říkám si, jestli to nezakřiknu, jestli nemám počkat s vyzrazením, až bude dárkový poukaz hotov, ale tak mě to dneska pobavilo, že nevydržím. Paní produkční mi v pátek psala, že by chtěla dát manželovi k narozeninám „hodiny“ anglické konverzace, spíš takové povídání u kávy, aby se trošku rozmluvil, když je celý život samoukem z knížek. A jestli prý bych o někom nevěděla. Den jsem přemýšlela, jestli vím ještě o někom jiném než o sobě, jestli to časově zvládnu a jestli je hodně drzé napsat, že bych tuhle „práci“ chtěla pro sebe. Druhý jsem si odpověděla „ne“, „ano“, „ne“ a dneska jsme se domluvily. A ona tvoří – poukázku na hodiny s mojí fotkou a žákovskou knížku. Narozeniny oslaví ve stejný den jako moje maminka. Směju se, bavím příhodou ostatní, těším se, zvědavá jsem. A ne, není to nikdo přeslavný, zajímavý člověk ale rozhodně.

            Snad si budeme mít o čem povídat. Ono normálně hodiny zadané jako „Já bych chtěl hlavně mluvit, to se ani nebudete muset moc připravovat“ patří často k nejtěžším. Témata dojdou, vyprávění zážitků z víkendu omrzí, hudební nadšenci zjistí, že vyjmenováváním oblíbených kapel se úplně konverzovat nenaučí. A pak? Babo raď, inspirace přijď, zajímavé články k diskusím choďte mi pod ruku! Malinko tedy i strach a malinko svírání palců, aby se to povedlo.
            A vzpomínku na anglickou snídani na kuráž J



pondělí 1. září 2014

(Ne) poetické překládání

Nebyla to pevnina, která mě v Řecku přivítala, žádná „země na obzoru“, jen to jediné řecké slunce, v ten večer před přistáním. Žhnulo, bez mraků, už nehořící, jen doutnající uhle padající do schránky pod mořem. Ráno jej mořské větry opět rozfoukaly, rozžehly, aby spálilo další den…

Krásný text, ne? Takhle básnicky zpracoval dojmy z cesty jeden student… Krásný text, do chvíle, než zjistíte, že je ho třeba rychle, myslím tím neskutečně rychle přeložit do angličtiny. Cesta  se totiž uskutečnila v rámci grantového programu, ten je třeba zakončit monumentálně výstavou v muzeu a jeho hlavní organizátorka všehoschopně neschopná. Takové praktické věci jdou mimo ni, že si jedna kolegyně ruší dovolenou, aby se  všechno stihlo, nevnímá, neřeší, škoda slov…

A na koho asi tak zrovna tenhle text padl? Aha? Shodou náhodou, dodávám na vysvětlenou, nebyla to ničí víra v mé básnické schopnosti. Které nemám. Mám prý napsat „Sluníčko svítilo a bylo to velmi romantické,“ radili mi kolegové v hospodě. Jim se to smálo! A mě nejvíc mě mrzelo, že kdyby býval dotyčný student k sehnání, anglicky by byl sám schopen napsat skvostný text.  

Pán pracující ve skladu piva, viděl jsem ho jen jednou, mi potřásl rukou, rychle si ulízl vlasy do strany, účes se nepřestal bouřit, ale to je jedno, zažít to znovu – šel bych světa kraj.

(Takže jsem nakonec překládala i Nezvala L, Hlavně si neklást malé cíle, že.)


A ilustrační foto neřecké, ale ještě jedno naše anglické. Poezie stejná, myslím. 


neděle 31. srpna 2014

Šťastný nový rok!



Musela jsem se smát. Vylovila jsem minulý týden z bytových zákoutí nejrůznější kupy a kupičky jednostranně potištěných papírů – dary to od kamarádů redaktorů, knižních a televizních, oni by je vyhodili, my je ve škole ještě rádi zužitkujeme – že je postupně odnosím, a pobavil mě velmi první list:




Hodlám docházet (obzvláště) ve dne a pořád doufám, že už jen nedoutnám. A na letošních třinácti hodinách snad taky neuhořím. Ani malý úvazek člověka ale neuchrání, aby se kdykoli, kdy někdo někde zmíní, že cosi musí být hotové do konce roku, nezeptal: „A to myslíš školního nebo kalendářního?“ Vyvolá úsměv/posměch a má ji, deformaci jednu.

           Tak jsme si v pátek připili na šťastný nový rok. Ze všeho nejvíc si přeju, ač se to může zdát divné, aby neutíkal. (Studentům bez problémů popřeji opak.) Ne, to není bezmezná láska k práci, to jen má touha tak nějak obecně zpomalit čas. Mít tak přesýpací hodiny… a přetáčet si je podle libosti, až budu mít pocit, že dost bylo dne, že už se začíná přežívat, že hotovo, co mělo být. … Ale ony prý, potvory přesýpací, fungují opačně. Když je člověk používá hrozně hrozně dlouho a intenzivně, „předcházejí se“, šedesát minut podle nich netrvá šedesát minut, zrníčka si nepovšimnutě vymílají úzký střed, rozšiřují pole působnosti, kloužou rychleji. …Tak nic, takhle to taky nepůjde. Nějaké jiné řešení by to chtělo.

Paul Tillich, filosof a teolog, o čase a spěchu říká tohle: Ztráta času pro věčnost, pro skutečnou přítomnost vlastní naší je době je důsledkem nutkavé touhy neustále se hnát vpřed. Tento úprk může mít různé podoby. Tragickou tvář získal v komunismu v podobě „světlých zítřků“, banální charakter má v současnosti – v neustálém očekávání technologických či módních novinek, které mají spasit svět. Komickou podobu má nakonec tento spěch v našich každodenních životech – v pondělí se těšíme na pátek, v horku na zimu a naopak, na vysněném zájezdě kape kohoutek, Němci ve vedlejším pokoji řvou, to moře je strašně daleko…Ale utěšujeme se, že za ro to určitě vyjde… A já se stejně těším, ale doufám, že to vyjde letos. 
    
P.S: Na Vltavě včera reprízovali silvestrovský program, tak si najednou nejsem jistá, jestli jsme to školní dělení nakonec nějak celostátně nepřijali J


sobota 30. srpna 2014

Mýval a jeho stíny

Včera učila jsem se od Markéty vyřezávat razítko z gumy. Vynadala bych si do bláznivých nápadů, já, výtvarně tak nezdatná, ještě před nějakou dobou, kdybych v létě nezačala tak nutně razítko mývala potřebovat jako dárek. Kdyby se na poslední chvíli neuvolnilo místo, možná bych se stejně ale nedokopala. Nakonec krásné to bylo a Myyna má pravdu, že barva a otisk skryjí mnohé nedostatky (ba průsery J ) samotného razítka a někdy ještě obrázek získá. Můj mýval je na padesát způsobů nedokonalý a jako dárek (možná!) vznikne ještě jiný, ale kdybyste viděli, jak jsem různými pokusy o záchranu a vylepšení razítko zpotvořila, věřte, taky byste užasli. 


          Kromě toho, zážitek nevýtvarný: Vedle mě sympatická paní „kreslí si“ do gumy nádherné věci, ač tvrdí, že její klienti s ní vždycky strašně rádi dělali arteterapii, protože dílka měli hezčí než ona. Dělá snad arteterapii na AMU, říkám si v duchu? A ona začíná mluvit o své práci víc. V minulosti nejspíš působila leckde, teď doprovází umírající. „Mám strašnou radost,“ prohlásí nečekaně, „že všichni, se kterými jsem do posledních chvíli byla, zemřeli v okamžiku, kdy jsem byla v práci.“ První reakcí je obrovský otazník uvnitř mé hlavy. Neříkám nic. „Ta důvěra, že se rozhodli počkat, ta mě strašně těší,“ dodává. Otazník odfouknut. Největším strach prý skoro každý má z toho, kam po posledním nádechu výdechu odejde. Nesouvisí to nutně s náboženstvím. Ona jim říká, ať si to místo vyberou, ať si ho v duchu vykreslí, soustředí se na něj. Vůbec nevím, jak se jmenovala, ale to setkání na pár hodin, to setkání s rydlem v ruce, to si – myslím – zapamatuju. 

čtvrtek 21. srpna 2014

Lehké výtvarno





14. 8. 1974 hořel Veletržní palác a narodila se moje sestra. Když někdo z naší rodiny zaslechne vyprávění o oné první události, vždycky se strašně diví, z nějakého důvodu si ji nikdo nepamatuje J. V paláci je k výročí neštěstí výstava, Janka si k výročí štěstí přála poukaz na kulinářský kurz zaměřený na přípravu ryb. Tak jsme to dětmi dotáhli, byť tematicky jen částečně, a dar doplnili: k vaření třeba zástěru, místo ryb bylo ptactvo. Podmínkou výtvarného daru bylo, abych ho zvládla koordinovat hlavně já, naštěstí jsou to potvoráčci šikovní. Otisky dlaní a přimalovaná očička, zobáčky, nožičky. Koupelna jako místo tvorby má své nesporné výhody, zvlášť nejsou-li jednomu z umělců ještě ani dva roky. Inspirace u Pondělí a u Rosy, od které jsem převzala zásadní informaci, že barvy se na ručičky dobře patlají houbičkami na nádobí. Díky. 











úterý 19. srpna 2014

Vždycky vtipně



Tak dobře, musela jsem sice své heslo „MNĚ v Anglii nikdy neprší“ změnit na „MNĚ v Anglii zase TAK MOC neprší“, ale asi bylo načase, stará hesla jsou podezřelá. Vím, generalizovat se nemá, nemá, nemá, ale ti Angličané jsou tak vtipní. Ona hrozí ex-Bertha, jak tam „dojezd“ hurikánu z Ameriky pojmenovali, ve zprávách sice varování, ale zároveň máte pocit, že bude (i) krásně, že to sluníčko zasvítí, a když ho ten den nespatříte, tak jste se prostě jen špatně dívali a zítra to máte šanci napravit, protože „if you are lucky“, nějaké to „sunny spell“ vás rozhodně nemine. Takhle plyne předpověď za předpovědí a vám se zdá, že je dobře, úsměvně na světě.  Že se v té zemi dost bavím – na ulici, v rozhovorech s prodavači, s neznámými lidmi … - to bude doufám platit ještě dlouho, hesla nehesla.

Čerstvě jsme si oblíbili jednu z ostrovanek. Pravda, moc dlouhou už asi závodit nebude, ale nevadí, teď skvěle. Jo Pavey, čtyřicátnice (vlastně už skoro o rok starší), maminka dvou malých dětí, přičemž mladší holčičce není ani rok, v Curychu na ME vyhrála závod na deset kilometrů. Kamarádka Ivana, co jí nevadí, jestli řídí nalevo či napravo, psala, že se rozbrečela u záznamu, ač výsledek znala J


sobota 16. srpna 2014

Dárky z cest?



Klobouček jsem nikomu nedovezla :(.  Když jsme byly malé, kladla nám maminka na srdce, abychom na školách v přírodě a jiných „výpravách za dobrodružstvím“ nekupovaly dárky, rozhodně tedy ne žádné blbinky. V matné paměti mi zůstává, že jsme občas snad i něco dovezly, ale v podstatě jsme tenhle výchovný příkaz jako jeden z mála dodržovaly. A tak nějak si i odnesly do života. Jiný kraj, pardon, jiná rodina… Vyprávěla mi nedávno Lucka, jak je ráda, že jí synek z každého výletu něco doveze, byť by to byla totální kravina.

            Nemyslím si dneska, že by jeden přístup byl lepší než druhý. Dárky si moc nevozíme, troufnu si ale tvrdit, že to o vztazích mezi námi nic neříká. Sledovala jsem teď svoje kamarádky v Anglii, jak po dárkách pátraly, shromažďovaly, v koncích byly, v koncích úplných už šílely (to když pro dvojčecí dvojici oboupohlavního složení pořád se do cesty stavěly jen věci vhodné pro chlapečka - včetně zástěrky na vaření s obrázky dvoupatrových autobusů). Ne, nejsou to bytosti okouzlené materiálními statky, právě naopak, ženy citlivé a chytré, zkrátka mají jen přivážení dárků pod kůží. A já v jejich očích dost možná necitlivá či sobecká či kdovíjaká ještě.

            Myslím, že to nezmění. Navíc, dobře vím, že vždycky můžu všechno vyřešit jídlem J. A to tedy jo, to – přiznávám – děláme. Jenomže globalizující se svět nám to vůbec neusnadňuje. Kde jsou ty časy, když jsme ze Švýcarska vozili (ano, všichni) čokoládu a odjinud pomerančové marmelády! A když se k tomu přičtou ještě různé zrádné překážky, jako třeba že jogurty bizarních příchutí v baťohu letadlem opravdu nedovezete, záchrana může se lehko proměnit v problém. Naše „tradice“ mi ale připadá docela osvobozující. Vidíš něco, co asi udělá radost, koupíš, nevidíš, vrátíš se sám. A já viděla, na poslední chvíli, malé čokolády sestavené do obrázku britské vlajky (ano, dobře chápu, právě tohle by pro mnohé blbost byla J) a přivezla je dětem, které momentálně propadly objevování vlajek různých států.

Sentimentální struna ve mně: ono taky jestli to nebyla poslední příležitost koupit si britskou vlajku v současné podobě. UNITED or UNTIED zní heslo skotského referenda. Ach jo, jak já bych si přála to první. To už se ale dárků opravdu vůbec netýká. 


čtvrtek 7. srpna 2014

Odjéééézd!




Vždycky mě fascinuje, co všechno stihnu před odjezdy strašně rychle udělat. Když už to nejde jinak, když musím. I nemusím, třeba dávat sem tuhle fotku z před let. Ale některé věci pořád ještě ne. Něco smysluplného napsat. Tak potom J. Chodili jsme, zase budem, jinde a jinak, sotva vodou. Cesty. 

neděle 3. srpna 2014

Agatha Christie jako průvodce

Jakmile jsou hotové rozvrhy na nový rok, říká jeden můj kolega, tak to už je blbý, to znamená, že už to brzy začne. Proč zrovna my musíme mít tak schopného a pilného člověka mezi sebou, co už je má hotové posledního července? J. Občas mi někdo z jiné školy vypráví, jak do začátku září ještě čekají, co a koho budou vlastně učit, a prvních čtrnáct dní se rozvrhem čachruje na všechny strany, trošičku váhám, jestli nakonec nemám závidět. Daleko podstatněji ale váhám, jak hodně mám být rozmrzelá, že mi jindy tak skvělý tvůrce rozvrhů rozepsal těch málo hodin do pěti dnů. Hledám v tom výhodu, najít (moc) nemůžu. Pravda je, že jsem si žádné požadavky na rozvrh nedávala, stejná pravda, že jsme se o tom bavili a rozuměla se to tak nějak samo sebou, pravda č. tří, že je to při tom všech těch seminářích a dělení studentů do XY skupin hrozně těžké… a pravda poslední, co trošku „bolí“ (eufemismus) nejvíc, že bohužel vím, jaké požadavky si někteří kolegové dávají – pro ilustraci: „v pondělí nechci učit od osmi“ (protože si vždycky myji hlavu, což oficiálně nesděluji, ale klidně mezi řečí prohodím a dost tím naštvu). Jasně, jsou i požadavky oprávněné (typu péče o blízké, ale o těch nemluvím) a vstřícnost vedení veliká, někdy až moc. Uvidíme, přebolíme  J - snad.


            Rozvrhy hotové, ale ještě je tu Anglie – ve čtvrtek Leeds, York, Scarborough, pobřeží, vřesoviště, chození, těšíme se. Z průvodců nenačetla jsem nic, ale jak to tak bývá, když na něco myslíte, objevuje se vám to všude. Třeba Yorkshire u Agathy Christie:

            „… Opustil mne v nejnevhodnější chvíli. Mně nezbylo nic jiného než se přestěhovat do Yorkshiru k jedné staré tetě.“ Celá se otřásla. „Určitě mě pochopíte, když vám řeknu, že to znamenalo smrt pro dívku, jako jsem byla já. Omezenost, umrtvující monotónnost, to mne přivedlo téměř do blázince.“ Na chvilku se odmlčela a pak dodala jiným tónem: „A pak jsem potkala Johna Cavendishe.“ (Záhada na zámku Styles)


Optimistické, ne? Ještě pořád se těšíme, blázincům hodláme se vyhnout. 

sobota 2. srpna 2014

Minoří poklady a nevykoukané zásoby

Kdyby někdo náhodou potřeboval dostat děti na výlet či aspoň delší procházku, doporučujeme letní pokladové hledání Divadla Minor. Netřeba GPSku, i když krabičky v cíli velké „kešky“ někdy připomínají, v krabičkách tajné deníky a zašifrované indicie. A kdo by obešel pokladů všech dvanáct, dostane se třeba i k tomu velkému Josefa Minora. Pro někoho možná některá místa moc městsky špinavá, ale najdou se tam i hodně přírodní. Tenhle je od Vltavy, ze samého centra Prahy. 



A kdyby někdo potřeboval zase od dětí pryč do města, pak v kinech Evald a Atlas celý srpen vždycky v pět hodin projekce za padesát korun pouhých. Akce s názvem „Do vykoukání zásob“. No nekup to, i když filmy to nejsou úplně nej, nej, nejnovější, pro nás ale, co z nějakých ne zcela zřejmých důvodů chodíme do kina hlavně v létě, naprosto ideální. Včera viděli jsme Le Havre a já nemůžu se v hlavě zbavit toho závěru. Kaurismäkiho film o čističi bot Marcelovi, který má ženu v nemocnici a který potkává třináctiletého kluka – běžence z Afriky – a rozhodne se mu pomáhat, film přesně na hraně mezi dojemnou, ba i kýčovitou pohádkou, a vaší vírou, že takhle by to přeci mohlo být, takhle by si sousedé a další mohli pomáhat, vtip, atmosféra, úžasná postava policejního vyšetřovatele, co některým „zločincům“ fandí. Znejištující, pořád čekáte, že něco se stát musí. Kluk úspěšně odvážen tajně na lodi do Londýna za maminkou a… pak ten konec. Marcel přichází do nemocnice a zároveň je jasné, že žena zemřela, a zároveň si ji – zázračně uzdravenou – odvádí domů, on v ruce balíček s jejími žlutými šaty, co po nich toužila a on jí je poslal, a ona, „živá“, je má na sobě. Tak tohle je jeho sen, přání, říkáte si, tedy říkala jsem si já, to je tak krásně přitažené za vlasy, dojemné, jasně nereálné, jenomže… co všechno se tím teď zpochybňuje?!? I všechno to, co bylo před tím? I příběh toho kluka, i jeho optimistický závěr? Bez odpovědi. Nedrásavé, ale tázavé. A dost možná taky, že v tom hledám moc. 


pátek 1. srpna 2014

Samorosti v dešti

Seděla jsem v Roxy, skleničku vína před sebou, déšť za okny. Co déšť, slejvák!, schylovalo se k němu už pěknou chvíli, i tak překvapeně, zaskočeně, bláznivě mnozí běželi. A občas, to mě vždycky nadchlo, nějaký muž – fakt to byl pokaždé chlap – šel tak, jako by se vůbec, ale absolutně vůbec nic nedělo, bez deštníku, bez tašky nad hlavou, klidně, vyrovnaně, pomalu. Bych i řekla, že vypadali nějak sušší z té výšky tihle pánové, ale to jsem si asi už vsugerovala. Různou měrou alternativní psychologové by možná mluvili o síle osobnosti, mně to bylo jen tak nějak hrozně sympatické. Ale v zájmu zachování genderové vyrovnanosti: do škály sympatií vešla se mi i jedna pohotová žena, co vběhla do „sekáče“, v mžiku zakoupila deštník a dál vybírala zatáčky mezi kalužemi.

                    


V Roxy kvůli Samorostům, výstavě, na kterou mohl přinést své dílo naprosto kdokoli, kdejaký amatér.  Má myšlenka první: moc mě toho nezaujalo, jen tu a tam nějaká kresba, koláž a ti dva pankáči tady na fotce a samo sebou, že dílo kamarádky Lenky. Myšlenka druhá: vždyť přeci mnohé z toho neliší se vůbec od děl na výstavách „skutečných“ umělců. Zkrátka si ti autoři tady neříkali „tohle bych zvládl taky“, ale udělali to, navíc abstrakce pomálu a počin to celý pěkný, hlavně takhle se skleničkou, když za oknem ten déšť. 


úterý 29. července 2014

V bytě, z knihy, na nádraží ... o překládání


Pro letní cesty vlakem ze Žižkova 

Přemítám a mnohé zamítám, přerovnávám a vyhazuji, srovnávám a přemisťuji. Nacházím poklady. Tolik věcí jako za poslední dva tři dny, nikdy dřív jsem z bytu neodnesla. Jestli doopravdy platí, že stav bytu a duše spolu souvisí a vzájemně se zrcadlí, pak …zase ale, abych to nezakřikla, hotovo není. A není ani vedrům konec, což z tohohle pohledu asi třikrát sláva a dvakrát hurá, protože já v nich dokážu pobývat tak akorát v metru, doma za okny západním směrem a po deváté večerní i venku, lákadla nejsou, nezbývá než uklízet J. Pravda, ve studené chalupě, to by se psalo, ale tam zase bez internetu překládá se špatně a já ten překlad aktuální asi s láskou a vděčnosti věnuji tvůrcům Wikpedie a jí podobných stránek, neb bez nich nehnula bych se z místa.  

Jen mi jde trochu na nervy, jak je spousta dalších činností spojených zase s počítačem, třeba koukání na filmy, o kterých se v překládané knížce píše a které prostě vidět je občas nutné. I když … jestli by někdy lépe nebylo nevidět. To si tak přemýšlíte, jak lépe přeložit výraz „cow’s pat” než jako „kravské lejno“ (jedna z postav do něj zrovna šlápla a určitě, určitě se tomu říká nějak normálněji, ba i jemněji) a když už vás konečně napadne ten běžný výraz „kravinec“, který by vám asi každý hned poradil, jen se nestydět zeptat, pustíte si konečně film, abyste z hrůzou sledovali, jak si postava vesele kráčí mezi ovcemi. Ááááá, proč se jen nedá šlápnout do ovčince.


A tak z občasného zoufalství a za neobčasného vedra může si člověk zajet třeba na Žižkov, kde na nákladovém nádraží je k vidění až do září výstava o různých podobách městské krajiny. Velkoformátové fotografie různých míst na světě, popisky, přednášky, „alegorické vozy“. Oživování zničených, zpustlých míst. Více tady.

Odvážejí hlavy, sedí se jim pěkně, měkce

neděle 20. července 2014

Z vedra podivné


Dějí se v tom vedru věci. Některé kolotoče odcházejí odpočinout si do stínu a u řeky na náplavce můžete si načepovat víno z prastarých zdí.






I ryby připluly podívat se na ten podivuhodný úkaz, najdete je však i zakleté i v kamenech. Vidíte? Stačí se dobře podívat. Jen jestli to nejsou  siluety. ženských tváří. 
Pak zpiti prapodivně získaným vínem chytáme se fiktivních zábradlí a stoupáme zpátky do kopců.



A když vám pěti a půl letý, zvyklý hrát „Hádej, co si myslím“ (odpovědí může být jen ano/ne) s lidmi, zvířaty a věcmi, řekne, že tentokrát je to těžší, protože si myslí „slovo“, opravdu není lehké to uhodnout. Ale povedlo se – byla to „Tour de France“.