Pozdní objev

Jana Buriana znám samozřejmě dlouhatánsky dlouho, mám jeho texty ráda, sdílím s ním (ač on to neví) jeho lásku k severu a ostrovům. O tom, že zhudebnil texty dánského básníka Benny Andersena, jsem tak nějak věděla, dost možná i někdy nějaký zaslechla, určitě ale nikdy záměrně neposlouchala. Až teď! Nadšená jsem obrovsky. Vyšla dvě CD (kdo to tedy jako já donedávna taky ještě nevíte) - Unavený válečník a Drtivé jistoty. Na netu z nich - snad je to tak dobře - moc není, budete-li ale mít někdy někde příležitost, určitě „je zkuste“. Začala jsem sem přepisovat text jedné písně, ale bez toho výborného klavíru, bez Burianova zpěvu, to prostě není ono. Ale některé by se obzvláště hodily, třeba ta s názvem „Toť vše“, která začíná „Takhle v zimě se často přistihnu, jak myslím na léto…“. Nebo „Tvář na tváři“, kde zpívá „Ledaco si dovedu představit jinak, jiné dánské léto, jiné ceny knížek a piva, jinou vládu třeba zrzavou…“. Já si tedy dost intenzivně kromě jiného června dovedu představit jiného prezidenta! Tak radši jednu jinou.

 

Když píše kamarádka,

těžko se to hodnotí. I když já bývám k psaní známých a blízkých někdy asi přísná až moc. Možná proto jsem i Lenčiných osm povídek (neznám „nablízko“ nikoho jiného, komu by knížku vydalo tak prestižní nakladatelství jako je Argo) začínala číst s lehkou nedůvěrou. Brzy vymizela.

Vypadalo by ošklivě klišovitě, kdybych prohlásila, že jsou to „ze života“. No jo, ale ony jsou. Rodinné a partnerské vztahy, rozchody, zamilovanost přešlá do rutiny, rozdílnost sourozenců pokročilého věku, sousedství před papundeklové stěny, těhotenství s nešťastným koncem, maminky pobývající s dětmi v ozdravovně, vysokoškolačky na brigádě v klášteře, kam přicházejí i propuštění vězni. Zdánlivě příběhy mnohokrát přeříkané, ale Lenka podle mého dokázala vytvořit trošinku jinak, překvapivě. A vyprávět ne tak, že se potrháte smíchy, ale s mírnou ironií, kterou zato drží docela stabilně. Navíc je to způsob psaní, který mám hodně ráda: zdánlivě jde o určité téma, skrytě však ještě o nějaké jiné! Výborný přesný popis detailů, to bych chtěla umět, udržet napětí, zvědavost, byť se zdánlivě odehrávají jen drobounké (ale často zásadní) události. Právě pro toto napětí a momenty, kdy si hrdinové povídek něco zásadního uvědomí, nechci prozradit víc.

            Já jsem se neubránila přemýšlení, co z toho Lenka zažila přímo takhle, co možná trošičku jinak, ale do povídek promítla. Rozhodně využila své překladatelské zkušenosti - to nejen vtipně v povídce poslední (ve které se překladatelka důchodového věku rozhodne vrátit k svému dívčímu příjmení a překládání komentuje), ale v hříčkách, přirovnáních, popisech, dialozích celé knížky.

Doporučuji, i když si myslím, že ne každému se zalíbí - právě pro ty někdy „droboulinké“ události, na první pohled neviditelná témata a tak. Já ale budu rozhodně dávat jako dárek těm, u kterých si tipnu, že by se líbit mohlo.

Pro sebe knížku pro děti

 

Z čirého nadšení a jen tak pro sebe koupila jsem si na knižním veletrhu knížku. O smutné továrně se jmenuje. Vydal ji Meander, napsal Radovan Lipus, ano to je ten, co s Davidem Vávrou psal scénář k dokumentárnímu cyklu Šumná města. Ostatně Vávra je i spoluautorem knížky – do koláží zpracoval ilustrace Veroniky Podzimkové (často jsou ilustrace „vlepeny“ do fotografií skutečné továrny). A podle mého si při čtení na Šumná města vzpomenete; snad je to dáno skládáním vět, snad příběhem budovy. Tedy rodiny a budovy.

            Shodly jsme se dneska s kamarádkou, která si knížku koupila ze stejných pohnutek na stejném veletrhu, že nás Smutná továrna dostala a dojala. A že asi není pro děti. Že tu možná platí ten častý argument kritiků Meandru a Baobabu: „Ty knížky jsou vhodné spíš jako vkusná dárková publikace pro dospělé“. (To jsem si půjčila větu z článku v Respektu od Jany Šrámkové, která se ale jmenovaných nakladatelství zastává - dostanu se ještě k tomu). Ale třeba to tak není, třeba by ji mohly děti zvládnout dobře. Docela by mě to zajímalo.

            Problémem tady není spletitý a nejasný příběh, jako u některých jiných knížek, ale spíš nutnost (?) znát některá historická fakta (nebo stačí dozvědět se je z knížky?). Vypráví se tu příběh tkalce Jakuba Steinera z podhůří Jizerských hor, který se od tkalcovského stavu v chalupě dopracuje až k vlastní továrně a stane se velmi úspěšným a uznávaným obchodníkem. Textilní továrnu po něm převezmou jeho synové. Přijde však krize, po ní válka, komunisté, porevoluční doba. Domýšlejte sami, dobře to nedopadá. V závěru opuštěná, nevyužitá fabrika chátrá. Všechno ale začíná tak nadějně - první stránky a hlavně ilustrace a koláže k vidění na stránkách nakladatelství.

            Znovu se vrátím k Janině článku, kde říká: „…pokud chceme dítě motivovat ke čtenářství a očekáváme, že se bude v četbě rozvíjet a časem zvládne i náročnější texty, je rozhodně nosnější strávit s ním trochu času nad podobně náročným titulem než ho naučit, že čtení nic nestojí.“ A taky: „Náročnější beletrie zkrátka vyžaduje plnou pozornost a aktivní čtenářský přístup a občas se v textu ztratit je běžné, mnohdy i žádoucí.“ Já s ní souhlasím, i přesto, že o některých titulech z Baobabu a Meandru si myslím, že je víc ocení dospělí. A znovu říkám, tady vlastně nevím. Koláže jsou podle mého dětem přístupné, linie příběhu jasná. Kdy jim ale říkat, kdo to byl Hitler, co udělali s továrnami komunisté, jak to, že se o továrnu dneska nikdo nestará? Nejde asi o to, že by nevydržely jedno přečtení, spíš zda-li  si něco (a co) ze čtení vezmou.

            Nemám moc ráda nějaké rozsáhlé ofocování částí knih, trošku to tu ale poruším – zkrátka pro ilustraci. Koláže se totiž strašně špatně popisují. Na dvou následujících jsou vyjádřeny hrůzné situace - zabrání továrny nacistickými vojáky a zděšení majitelů při návratu po skončení války.

   

 

 

             Úvahy o tom, pro koho ale vlastně knížka je, mi nebrání v radosti z jejího vydání, z toho, že ji vůbec někdo tímhle způsobem vytvořil. Klidně si ji nechám navždy.A smutné továrně budu držet palce. Zjevně jde totiž o příběh zcela konkrétní, příběh z rodiny výtvarnice paní Podzimkové.