Maturitní dojezd snový

Noc po skončených maturitách maturovala jsem ve snu i já! To už se mi teda hodně dlouho nestalo. V poslední otázce ptala se mě komise na naše úspěšné sportovce z minulých OH :). Horko těžko jsem je dávala dohromady, dost trapné to bylo, z reakcí zkoušejících bylo zcela jasné, že jde o trestuhodnou neznalost. Ukázalo se pak, že mezi úspěšné patřil i tým českých hasičů! Tak to bych nedala, ani kdybych se bývala učila.

            Proč ne, člověk by si měl občas připomenout, jaké to je být studentem. Horší je, že pořád nevím výsledky. Doufám v dnešní noc, půjdu asi spát brzy. A jestli ne, jestli to Cermat bude protahovat, tak já to asi fakt nevydržím, to čekání je vážně nesnesitelný. Kromě toho reálně hrozí, že jsem vylítla a jdu v září znovu. To bych pak vážně měla zkažený prázdniny.

            To má za to, že bavím okolí blízké i vzdálenější maturitními brepty. Teď se na mě zlobí vládce klidného spánku, bůh zkouškový i ti olympští :).

Pomaturitní, plný závorek

Ne, u maturit není nejtěžší udržet pozornost či dokonce stav bdělosti, nešílet („dyť jsem to s nimi tolikrát dělala“), předčasně se neradovat z dobře tažené otázky (platí pro studenty i vyučující), projet si opravdu všechny otázky (platí předchozí závorka), nepropuknout v nehorázný smích, nerozplakat se (rozhodněte sami, pro koho platí)! U maturit je nejtěžší neuždibovat v občerstvovně! My už jsme letos konečně odbourali ten zvláštní zvyk, kdy něco k zakousnutí - pro sebe i zkoušející - nosí studenti, ale v Horních Počernicích, kam já teď pět dní dojížděla, pěstují ho vesele dál  (jako ostatně mnohde jinde, ostatně není jisté, že k nám se zase nenavrátí). Nic proti Počernicím, neměla jsem bohužel čas na poznávání, ale cestou tam i zpět člověk alespoň něco přečte (byť někdy neví, jestli se mu to vše ještě nezdá, to když se první otázka tahá už v 7.20). Nic proti škole, pronikla jsem mimo jiné do problematiky různých diplomatických misí a nejednou si vyposlechla i geopolitický rozbor situace v Jižní a Severní Korei (nebo Koreích?) Jen zkrátka ta zatrolená občerstvovna. To si člověk říká, že si opravdu jen odskočí, že neotevře ony dveře. A najednou tam je, no tak dobře, tak se jen napije a trošku kávy (a hodně mlíka do ní, aby se to tak moc nepočítalo). Vůbec neví, jak se to stane, že začne ochutnávat. Co byste si tak tipli, že studenti k maturitám nosí? Něco, aby to bylo co nejrychleji hotové a bylo toho hodně. Takže sto různých variací slaných štrůdlů a jednohubek plus nespočet koláčů. Áááá, já bych tak chtěla mít silnou vůli. Nebo dostat místo kytky několik předplacených hodin cvičení. Nebo aby mě někdo, kdo tu silnou vůli má, nutil chodit běhat.

            Ne, není to tak, u maturity je samozřejmě nejtěžší neudělat chybu (opět platí pro obě výše zmíněné kategorii přítomných). Jenomže to nejde, ony se tam mrchy vždycky nějak protlačí. Baví mě vtipné. Takové, co možná vznikly i z neznalosti a blbosti, ale dost možná jen ze stresu. Jako tahle, neaktuálně neletošní, v Počernicích tradovaná už nějaký ten rok: „Hra Maryša, to je příběh mladé ženy, na jejíž jméno si zaboha nemůžu vzpomenout!“ U maturit je nejtěžší smát se v ten pravý okamžik.

 

Třikrát v divadle

Netřeba vždycky chodit na zásadní psychologické velekusy, říkám si, a taky se tím řídím. Co už mi jde o poznání méně, je o veledílech i drobnějších hříčkách psát. Ne že bych neměla čas, sama sebe obviňuji z vymlouvání, já jsem jen nebetyčný odkladač. A často, když už se přesvědčím, chce se mi psát jen stručně. Jako teď. Viděla jsem nedávno tři inscenace, z nichž žádná nebyla delší než hodinová, za vidění stály všechny.

Simulante Bande v Arše. Tanec a něco málo slov. Tanečník a tři tanečnice, dvě z nich s fyzickým handicapem. Rozehrávají příběhy, které se týkají vztahu zdánlivě „zdravých“ a těch „jiných“ (zpočátku vůbec netušíte, kdo je kdo), ale i kamarádství a partnerství. Příběhy jsou však jen jednou složkou, tou druhou - alespoň podle mého - jsou těla a jejich možnosti, jejich krása a jejich vtipnost. Ano, tak to je, témata vážná podaná dojemně, hravě, krásně. To vše i díky přítomnosti muzikantů dua zvaného Dva na jevišti. Pro mě integrace tak nějak neprvoplánová, protože „schovaná“ za skutečné umění. Archa letos uváděla naposledy, snad ale bude ještě příležitost vidět příští sezonu. Klidně bych šla znovu.

 

V A studiu Rubín Med od Petra Svobody. Seznámí se slečna (Bára Poláková), budoucí snad herečka, s chlapcem (Lukáš Příkazský), co už trochu hraje. Vztah na jednu noc nebo potrvá déle? Snad by platila druhá varianta, kdyby se jí po usnutí „nenaboural“ do snu, ve kterém by se ona ráda setkala s někým úplně jiným. S Ondřejem Pavelkou. Ten přijde taky (hraje ho Ondřej Pavelka) a víc neprozradím. Humorné jsou parodie plytkých a klišovitých dialogů, narážky na aktuální společenské dění, legraci si herci dělají sami ze sebe, ze svých skutečných životů, z herectví. Ve snu je absurdita normální. Bára Poláková zpívá variace svých známých písniček (Kráva, Jsme sami - i když to možná nejsou správné názvy). Něco vulgarismů, ale já dost rozlišuji, kde mi vadí a kde ne. Tady ne, nebo téměř ne, neb byly většinou předmětem ironie.

A Duende v Divadle Na zábradlí. Gabriela Míčová a Martin Pechlát z rozpadlé Komedie, s nimi ještě Lucie Roznětínská. Ladislav Karpianus přímo pro ně napsal hru, kterou teď hrají v podkroví divadla, prostoru překvapivých možností. Děj? Dvě herečky a režisér, jedna jeho bývalá žena, se kterou má dítě, druhá současná partnerka, obě spolu teď mají hrát. Duende je prý stav, kdy jsme v předtuše nebezpečí či v nějaké vyhrocené situaci nebývale upřímní. Ženy střídavě vymýšlejí novou hru, střídavě si vyříkávají věci z minula i současna. A v tom je podle mne vtip celé inscenace, že není jasné, kde je ta hranice. Plus problém a přehrávání situací, které si každý pamatuje jinak. Komedie i vztahové napětí v jednom, herci na metr od diváků, někdy blíž. Doporučuju sednout si na polštářky na zemi.

 

Věci v noci

Říkám si, jestli to za chvilku nebude obráceně, jestli se spoustu zajímavých věcí nebude konat během noci a spát budeme přes den. Tedy, ne že by se toho po nocích zajímavého neodehrávalo spoustu, já ale měla na mysli takové ty institucionální „pořady“. Takové muzejní noci v různých obměnách.

O muzeích ví každý. Připadá mi hloupé stěžovat si, jakou se tahle akce stala masovkou, když skutečným důvodem k naříkání by bylo sobecké přání mít víc místa pro sebe a netísnit se v davu :). Navíc, když člověk není líný a zajede si někam mimo centrum a hlavní trasy autobusů, potká fronty lehce vystátelné a objeví netušené (tedy alespoň loni to ještě platilo). Kromě toho, jedno muzeum se trhlo a vyhlásilo si noční prohlídky na dřívější datum, tedy na tento týden. Od devíti do jedenácti a světla prý s sebou. Víc ale neprozradím, aby nám tam nepřišly ty davy, že. Protože tenhle blog davy čtou :).

            Včera v kavárně Fra četli od dvou odpoledne do dvou v noci svá díla básníci, akce to pro opravdové fajnšmekry. To středeční Noc literatury bude myslím mít už na masovou akci náběh. Zažila jsem ji někdy předpředloni na Malé Straně a výborné to bylo! Letos tedy na Letné a v Holešovicích. Tápu, podle čeho vybírat… podle prostor, do kterých se člověk jen tak nedostane, podle anotací děl, které mohou být zrádná, interpretů… Stejně to myslím zůstane na momentální náladě a silách.

            A pak je tu 24. 5 Noc kostelů - otevřené chrámy, kostely a modlitebny a v nich prohlídky, koncerty, besedy, představení… Nic bližšího říct nedokážu. Ne snad že by mě ta akce nezajímala, ale člověk nemůže mít všechno. Možná letos, až najedeme na noční modus, stihneme i ji.

I když, právě zjišťuji, asi ne. Kamarádi pořádají v ten samý den noční výlet na Okoř. Ach jo, ty noci by měly mít čtyřiadvacet hodin!

Je na světě přefoceno?

 

Ne, já si to nové Bel Mondo fakt kupovat nechtěla. Těch tiskovin a knížek a všeho dalšího ke čtení je na stole a po taškách a bůhví kde prostě moc. Já totiž, když si něco koupím, mám pocit, že to musím přečíst do poslední tečky. Tak třeba Respekt si koupím tak třikrát po sobě a další čtyři týdny mám přestávku, abych dočítala. Jenomže… jenomže to by na obálce nesměla být upoutávka ve znění „Fotografování ničí naši pamět“. Něco, co už mám dlouho v hlavě, co se mi občas vynoří.

Ale teď pozor. Teď se musím setsakra snažit, aby to nevyznělo jako kyselé hrozny. Mé fotografické (ne)umění je ne na nule, ale v mínusu. Přiznávám, že trošku, alespoň trošilinku obstojně bych se fotit naučit chtěla a snad s tím v brzké době i něco provedu. Přiznávám, že obdivuji fotografy umělce, fotografy kamarády i fotografy neznámé, zejména pak zachycovatele nearanžovaných momentech, takových, kdy objekt opravdu netuší … A přesto mám často pocit, že na světě je přefoceno, že focení s naším vnímáním dělá něco zvláštního.

V dobách pradávných, na fakultě, nám jeden profesor říkal, že když jede někam poprvé, nikdy si nebere foťák. Pamatuji si to doteď, protože je to podle mého přesně ono - na cestě s foťákem nutně uvažuji, odkud a jak to bude vypadat nejlépe, co stojí za vyfocení a... raději dvakrát, protože co kdyby to náhodou nevyšlo. A kolik zbývá času na vnímáni toho, jak to je doopravdy?

Přesně o tom je rozhovor s Douwe Draaismaou (či jak se jméno holandského psychologa správně skloňuje). On tedy mluví hlavně o paměti a zapomínání, ale k focení se dostává. Ten rozhovor je krátký sice, leč plný zajímavých myšlenek.

Říká třeba: „Udělejte si experiment. Vybavte si fotku z vašeho fotoalba. Pak si položte otázku: Co jsem dělala hodinu před tím, než ten snímek vznikl? A co den potom?“ … Nebo: „Fotografování není zcela upřímné. Na dovolené fotíme vždy jen za sluníčka, ne za deště. A své děti fotíme, jen když si hrají, ne když se hádají.“

Navíc mám s tím pánem velmi podobný zážitek. On si vybavuje chvilku, když „fotil“ manželku, později ale zjistil, že ve foťáku nebyl film. Doteď ví přesně, co si tenkrát říkal, co cítil. Věřím mu to. Ve zmiňovaném pradávnu jsme se ségrou vyrazily na ostrov Jersey, do takové Anglie v malém. Půjčila si tehdy foťák od svého přítele. Nevím, jak to bylo možné, ale celou dobu jsme věřily, že na film zaznamenáváme jeden okamžik za druhým. to bylo obrazů. Nebylo, nezaznamenávaly, film se vůbec nenavíjel. Pravdu jsme zjistily brzy po návratu. Ségra to tehdy obrečela, taky mi z toho bylo smutno. Začala jsem si ale všechno v hlavě projíždět znovu, i to, co jsme vlastně fotily a co jsme v tom okamžiku dělaly, zažívaly, o čem mluvily. Troufám si tvrdit, že tuhle dovolenou si pamatuju velmi dobře, vic než mnoho jiných cest.

Takže tak. Od touhy alespoň malinko se fotit naučit mě to asi neodradí. Nevím ale, jestli člověk může fotit dobře a zároveň tomu nepropadnou, nenechat se fotografickým koukáním ovládnout. Zatím jsem to dost fikaně řešila tak, že jsem sice putovala bez foťáku, ale pak jsem ráda řekla o pár fotek někomu jinému.

A ještě něco. Loni jsem si v Cambridge koupila knížku na téma různých záhad a triků lidské paměti, vyšla i česky - „Proč život ubíhá rychleji, jak stárneme“. Při čtení rozhovoru jsem na ni myslela. Pak jsem se podívala na jméno autora. A přišlo prozření - jasně, je to on, Douwe Draaisma. Od léta mi knížka leží na poličce. Ne, nezapomněla jsem na ni, to by byla pěkná pointa, ale ani nevzala do ruky. Tak teď se na ni těším.

 

Zbývá tedy přidat fotku z cambridgeského pobytu, co jsem ji efotila. A jestli si pamatuju, co jsem v tu chvíli zažívala? Budu přemýšlet. :)

 

Obdiv ze dvou soudků

Ještě pár dní před porodem si napsala dva maturitní testy. Akorát prý ztrácela čas, jak musela odbíhat na záchod. Minimálně o rok starší než její spolumaturanti, rozhodně ne proto, že by propadla. Naopak, vždycky byla skvělá studentka. A sympatická taky. V sobotu porodila, v úterý šli s chlapečkem domů, ve čtvrtek a pátek si už zase odskočila do školy napsat státní část. Jen usedět to byl trošku problém, kdyby prý tak šlo psát ve stoje u nějakého pultíku. Asi jí něco zbyde na září, přesto poklona obrovská.

A teď skok úplně jinam: až včera jsem si přečetla v několik měsíců starém Respektu o Ladislavu Matějkovi. To je ten, jak se o něm několikrát mluví ve filmu Adéla ještě nevečeřela: „A kdybyste v Americe potkal Ladislava Matějku, tak jej pozdravujte.“ Slavista, novinář, emigrant. A taky editor třídílné korespondence Voskovce a Wericha, co jsem se k ní ještě nedostala. Bylo mu skoro devadesát a do bostonského archivu ji chodil přepisovat ručně (doma pak znovu do počítače), protože ofotografovat stránky mu dovolili až na samém konci práce. To tedy poklona podruhé.

Vůbec to spolu nesouvisí, ale říkám si, co ti lidé všechno nedokáží. A doufám, že si to budu říkat, až si zase budu chtít naříkat, že nestíhám a nemůžu :).

Veronika Bendová: Nonstop Eufrat

Číst jsem začala s lehkou nedůvěrou, ale nebyla tak docela na místě. Dostavilo se ne snad nebetyčné nadšení a výkřiky, jakou že „bombou“  ta kniha je, ale rozhodně radost, potěšení ze čtení, snad i trošku napětí. Netrvaly ale dlouho, novela je novela, tak na jeden večer či dva dny cesty do práce a zpět (záleží, jak rychle na knihou usínáte a jak daleko dojíždíte).

Příběh kněze Tomáše, který své povolání ve všech smyslech toho slova „vymění“ za lásku k ženě, vlastní dítě, rodinu. Téma možná na první pohled až trošku kýčovité, v téhle knížce ale určitě ne. Nemyslím si, že jde o psychologický portrét muže - hlavního hrdiny, autorka víc píše o pozici kněze, o církvi a víře v dnešní společnosti. Nedělá to ale v nějakých popisných a filozofujících pasážích, ale ve velmi dobře zachycených krátkých scénách, detailních obrazech, rozhovorech (vystudovaná scénáristka se nezapře). Živé, čtivé, uvěřitelné. Posmutnělé. Posmutnělé ve všech tématech - Tomášovo dětství, vztah k matce i otci, vztahy s věřícími, moderní metody výchovy dětí, dávná přátelství, manželství po narození dítěte. Smutek, co není snad depresí. Štvalo mě místy, že ve svém debutu nejde Veronika Bendová víc do hloubky, hlavně když se snaží zachytit krizi kněžské identity, která u Tomáše nesouvisí jen se setkáním s bývalou spolužačkou, ale kterou prochází už dřív. Postupně jsem ale došla k přesvědčení, že je to možná dobře. Psát o tom, musel by to autor buď prožít, nebo být géniem. Cokoli jiného působilo by zřejmě vykonstruovaně.

            Nonstop Eufrat za přečtení stojí. Pro drama na malé ploše, pro silné detaily mnoha scén, pro časové (nematoucí) skákání mezi časovými rovinami, pro nakukování do duší postav, pro nečernobílost, pro některá témata (třeba těžkosti dnešních kněží způsobené tím, že jsou často předkládáni z místa na místo a nemají tak možnost navázat normální vztahy), pro jiná, co vám třeba zůstanou v hlavě. I pro prvek záhady: Tomáš začne dostávat zprávy z potlačeného čísla (což teoreticky nejde) a v nich jen odkazy na verše z Bible, které se až děsuplně týkají toho, čím prochází nebo co právě dělá.
           
           Jasně, že mám i výhrady, ale nebudu o nich psát!

Dirigenti, řezbáři a La Fabrika

Hrozně ráda sleduju dirigenty při práci. Taky řezbáře, ale u těch prvních se mi to poštěstí častěji. Užila jsem si dneska Simona Rattla na Hradě, byť při sledování přenosu na notebooku. Asi ale víc, než kdybych tam za šílené vstupné byla, takhle jsem mu krásně viděla do obličeje a pod ruce J. Člověku, který nejvíc obdivuje improvizaci jazzových muzikantů a má rád třeba Jannis Joplin.

Dirigentským hrdinou je ale pro mě pan Bělohlávek. Jasně, stejně jako pro miliardy jiných a „všechny“ Brity. Dostávám se k podstatě tohohle článku - k svému závazku psát spíš o věcech, co budou, než těch co byly. Já to nejspíš nestihnu, ale kdyby někdo… tak v neděli v La Fabrice večer, kdy budou za přítomnosti pana dirigenta promítat záznam z jeho posledního koncertu s orchestrem BBC, kdy se s nimi loni v závěru londýnských Proms loučil. Kousky z toho jsou na YouTube a je to to krásné a dojemné a britsky patriotické a taky patetické, ale to nevadí… . Třeba tady, když Bělohlávkovi nečekaně začne přeplněná Albert Hall (i lidi v Hyde Parku asi) zpívat „For he is a jolly good fellow“.

 

No a při té příležitosti jsem narazila i na rozhovor s Richardem Balousem, šéfem La Fabriky. Skoro nic jsem nevěděla o tom, z čeho vlastně provoz financují, že v podstatě bez grantů a že je ani zase moc nechtějí:

Akorát ten můj přístup k věci je, že jestliže dělám něco, co se mi strašně líbí, tak abych ještě chtěl od někoho, aby mi na to přidával, to mi přijde skoro blbé.

Kritický je samozřejmě taky, ale tak nějak neubrečeně. A ke koncertu z Proms říká, že to co dělají oni, měla už dávno udělat Česká televize. Taky si myslím.

Celý rozhovor tady.

Opožděná Litera a výborná Brabcová

Magnesia Litera tedy se zpožděním jen tady u mne, jinak vše proběhlo jak má. Nebo ne? Jitka Neradová reagovala na mé hudrování na Hájíčka komentářem o tom, jak je to oceňování nepochopitelné. To je pravda asi. Schválně jsem si pustila udílení „liter“ ze záznamu, líbilo se mi  moc, mám slabost :) pro režiséra Jiřího Havelku a tady byl tradičně k vidění na jevišti. Jen jsem měla v hlavě, že při nějakém slavnostním udílení vysvětlují, proč a za co se toho kterého rozhodla porota ocenit… což mám očividně spojeno s nesprávnou cenou - autory nechali promluvit hezky, ale zdůvodnění veškeré žádné.

Ona by nepochopitelnost možná tak nevadila, kdyby se pak čtenáři (celkem pochopitelně) nechtěli oceněními řídit. Ale musím přiznat, že já jsem letos nechápala dvakrát – jednou negativně (to v případě zmiňované Rybí krve) a jednou pozitivně (dá se to?). Stropy Zuzany Brabcové jsem četla ještě před oním večerem a nikdy bych netipla, že „jí to fakt dají“. Slyšela jsem z různých stran, že ta kniha je výborná, přesto se mi do ní trošku nechtělo. „Celé se to odehrává na detoxu,“ říkali mi. Pravdu měli, ale když jsem ji konečně otevřela, nepůsobila na mě ani trochu depresivně (… tak dobře, možná chvílemi trošku, ale po většinu času platilo to před závorkou). Ne děj, ten je vlastně velmi jednoduchý, pobyt v Bohnicích od přijetí do propuštění, ale jazyk, toť čirá radost! Radost se třemi, i čtyřmi vykřičníky!!!! Jazyk a způsob proplétání reality, snů skutečně nočních i těch, co je vytvoří pošramocená mysl, vzpomínek. Těch obrazů, těch metafor… nedá se vyprávět. Za nějakou dobu, tuším, přečtu si znovu. A nebo jinou autorčinu knihu. Ona to všechno prožívá, o čem píše, jednak „se to ví“, jednak bez skutečného prožitku by takhle asi málokdo dokázal psát. Prostředí by mohlo mást, Zuzana Brabcová není dvacetiletá slečna popisující své alkoholové či drogové úlety. Ročník 1959. A teď, na Liteře, říkali, že jí dobře není. Občas si na ni vzpomenu.

Ale! Já jsem asi mnohdy dost divný čtenář. Vůbec ne intelektuálka za každou cenu, divili byste se, co někdy čtu za oddechovky, jen zase jindy nadchnu se jazykem, způsobem vidění, způsobem vyprávění. Dokážu si moc dobře představit, že sáhne-li někdo pod dojmem ocenění právě po Stropech, může být zklamán, asi i nedočíst. Ty ceny zřejmě budou nepochopitelné vždycky.

Přesto, kdyby někoho zajímala první kapitola, tak tady.