Říkat studentům, koho volím?

Neměla jsem to úplně rozmyšlené. Respektive měla jsem nějak podvědomě zafixováno, že ne, že se to neříká, že politika do školy nepatří. A pak  na to, těsně před 1. kolem, stalo. Vešla jsem do třídy k malé skupince studentů, která se o volbách očividně právě bavila. „A paní profesorko, koho budete volit vy? Jestli to tedy není tajemství, “ zaznělo, jen co usedli na místa. Pokud by tazatelka nedodala druhou větu, dost možná bych se zasekla. Takhle mi pár sekund běželo v hlavě, proč by to tajemství být mělo, a řekla jsem to. Určitě hrálo roli, že jsem se právě ten den definitivně rozhodla. Že jsem si hlas pro ZR sama pro sebe vyhodnotila jako jakýsi  alibismus - totiž že bych se držela svého a nechala rozhodnutí o postupujících na ostatních.  Studenty jsem potěšila, protože většina z nich volila stejně. Zachovala bych se stejně, i kdybych dopředu věděla, že se budou divit „jak můžu být tak blbá?“? J Chce se mi věřit, že ano, ale jistojistě to nevím. I když i kolega volící protikandidáta jim na stejný dotaz položený na chodbě odpověděl.

Nedebatovali jsme o tom s kolegy a kamarády–učiteli nijak vášnivě, zažila jsem všeho všudy dvě diskuse, z nichž jednu jsem (už po volbách) sama vyvolala. A názory se různí. Někdo je zásadně proti, někdo neví, někteří říkají „v jiných volbách bych to nedělal/a, ale teď jsem to považoval/a za důležité“.  Jde skutečně o sdělení názoru, samozřejmě o žádnou agitaci. Prozradit volbu … a doplnit důvody? Tvářit se tajuplně? Nechat rozběhnout diskusi a zdůrazňovat slušnost? Ovlivňovat jen nepřímo, tedy rozvíjet například schopnost analyzovat sdělení médií nebo vést k citlivosti nad literárními texty?

Prý byli středoškoláci zmanipulovaní. Někteří určitě davovým názorům podlehli, mohu jen tušit, že pro ty, kdo volili jinak, mohlo být těžké názor projevit. V tom je co dohánět, to souhlasím. Mnozí měli ale argumenty po ruce, na tom taky trvám. Navíc, možnost „rozhodování se jen podle sebe“ právě v této situaci, tedy u voleb, připadá mi do velké míry diskutabilní. Všichni jsme přeci závislí na médiích, všichni známe kandidáty jen jejich prostřednictvím. Svobodný úsudek vidím jen v tom, že se rozhodnu, co budu z mediálních zpráv považovat za podstatné a co pro mne bude hrát menší roli. O „zmanipulovaných dětech“ mluvilo se už za revoluce. Tehdy to neříkal jen pan Štěpán, ale také třeba náš tehdejší pan ředitel. K mým nejsilnějším revolučním zážitkům patří okamžik, když se na naši obranu tehdy ozval jeden profesor češtinář s tím, že i děti si ze svého středu vybírají ty nejlepší jako „vůdce party“.

Jedni říkají, že bychom jako učitelé tuhle svoji volbu prozrazovat neměli, protože jsme k dětem či ke studentům blíže než například herci. Jiní tvrdí, že právě tihle naši posluchači potřebují/mají slyšet. Že nejhorší je nijakost. Vůbec si nemyslím, že mě z mých žáků někdo adoruje J natolik, aby podle mne házel lístek do urny. A zároveň jsem přesvědčena, že své „opinion leaders“ (snažím se, ale nemůžu najít hezký a výstižný český výraz) máme všichni. U sebe je nevidím v hercích, ale třeba v některých ekonomech. Ne že bych se řídila podle Tomáše Sedláčka, ale když podpořil KS, v názoru jsem se taky utvrdila. A vlastně jsem se utvrdila v přesvědčení, že je správné a důležité říkat, koho volím.

Zklamání z Tučkové, zatím malé :)

Tedy z　její knihy Vyhnání Gerty Schnirch. Žítkovské bohyně mám nejen „na čtecím seznamu“, ale i jsem si je z knihovny přinesla, jen mám pocit, že si budu muset dát pauzu, abych je rovnou neotvírala zaujatá.

Ne, není to takové zklamání, pro které bych nedoporučovala knížku dál, to ne. Tuším taky, že v mnohých vzbudila nadšení. A problém rozhodně z mé strany není v　tématu, tedy příběhu ženy z česko-německé rodiny, která v předválečném Brně prožívá dětství, za války dospívání, na konci května 1945 (byť se sama ničeho nedopustila) s malinkou dcerou pochod smrti… Přežije, přežívá. Vrátí se do Brna, společnost ji nikdy mezi sebe nepřijme, vztah s dcerou složitý… Život zbytečný? Rozhodně osud krutý. S tématem je to u mne přímo naopak - myslím si, že o vyhnání Němců je třeba psát. Kamarádka včera dospěla k následujícímu názoru: výsledky voleb je třeba číst i pozitivně a brát to tak, že se dva miliony lidí podepsalo pod tvrzení, že tzv. „odsun“ nebyl v pořádku. Nejsem si jistá, zdali o tom všichni voliči KS takhle přemýšleli. A i kdyby, pořád tu je ještě hodně dalších.

Podle mého názoru je problematická forma díla. Zdánlivě jde o román, já se ale pořád nemůžu ubránit pocitu, že autorka prostě není dobrá prozaička. Dílo je plné faktických údajů, určitě má všechno vyhledáno v archivech, vystavěno na vzpomínkách pamětníků. Spousty jsem toho nevěděla a z knížky se dozvěděla, pro toho, kdo v Brně žil či žije, bude navíc všechno ještě daleko zajímavější (místní jména, zbourané a spadlé domy, přestavby, změny názvů ulic...). Tohle všechno jsou ale podle mého právě znaky dokumentu či populárně-naučné literatury. Jasně, je zde fiktivní příběh (pospojovaný z různých příběhů? nevim, přiznávám, že jsem nikde informace nehledala), ale je to strašně nezajímavé jazykově! Převyprávěný příběh, sem tam nějaká metafora, hlavně v druhé půlce nepřesvědčivé dialogy. A i stavba románu není nijak objevná - vše v er-formě, neustále zaměřeno na hlavní hrdinku, jen občas se pozornost přesune na nějakou jinou postavu (ale to mi vždy připadalo, jako kdyby autorce někdo poradil, že je dobré občas popisovat děj z pohledu někoho jiného, nemyslím, že by tyhle přesuny byly nějak promyšlené). Navíc: po popisu válečného období, pochodu a prvních let v Perné autorce došly síly (alespoň se mi to tak zdálo), ale byla odhodlaná „dotáhnout to“ až do devadesátých let. Méně by snad bylo více, říkala jsem si. Od poloviny události už opravdu „mělké“, nenapadá mě lepší slovo.

Ale znovu - neodrazuji, rozhodně ne! Když jsem říkala, jak mi připadá podstatné, aby se fakta a osudy lidí těsně po válce dostaly k co možná největšímu počtu čtenářů, tak musím oznat, že v beletrizované podobě si je rozhodně přečte víc lidí než v nějaké faktografické publikaci. Sama jsem měla několikrát slzy v očích, stejně jako je mám při čtení o holokaustu a jiných zvěrstvech.

A na Žítkovské bohyně se těším :).

Na Brdy!

To jsou pořád spousty sněhu, ale než se nadějeme, bude po něm a z běžkování po Praze či kousek za ní zase nebude nic. Tedy rychle! Vlakem přes Zadní Třebáň do Osova a odtud nahoru, přes Stožec do Mníšku. Tak jo, byly občas kořeny i kameny, ale většinou krása sama. I hospodu jsme stihli (i autobus) a po třetí už jsme zase byli doma. Zkrátka když není čas odjet na víkend na hory a je třeba vzít do zkrátka.  

Koním jsme radili, ať vyrazí po značce,...

 

 

...a sněhuláků se ptali na cestu.

 

Vykoumali jsme tu trasu krásně na skvělých webových stránkách pro Brdy.

A vykoumali jsme ještě něco. Už večer se kamarádka obávala, jak to prý uděláme s obaly na lyže. Vyčetla z webu, že právě v téhle oblasti často autobusáci nezabalené lyže neberou (a spolu s nimi i ty lyžaře, sakra J ). Jenže tahejte velký baťoh na neforemný lyžařský vak, když vyrážíte na pár hodin. Variant jsme měli mnoho, od potupného návratu někam na vlak po odhodlání nechat ubohé lyže v hospodě a přijet si pro ně až druhý den. Dana volala ještě ráno : „Beru staré punčocháče.  A nebo mě napadla potravinová folie.“ Tak tu jsem zase zabalila já. A fakt že jo, když jsme čekali na zastávce, dorazil chlapec s dívkou, že prý je zrovna kus odtud na jiné trase řidič vzít odmítl. Ten náš je nakonec vzal bez problémů, my si ale alternativní formy balení vyzkoušeli. Takže odteď na výlet už jedině s folií. (A Dana díky tomu zjistila, kolik má doma punčocháčů velmi kvalitních a že tedy může s klidem začít nosit sukně J. A pak že běžkování není prospěšné!)

Střípky volební

Naše paní vrátná pouští ze svého okénka přicházejícím i odcházejícím voličům na YouTube „Kdož sú boží bojovníci“ ... prý aby věděli, kde jsou. :)

Cestou do své volební školy procházím potemnělým parkohřištěm. Vyslechnu rozhovor dvou starších žen: „Oni zastřelili svázanýho strážníka“ – „No to jsem četla v novinách. Takže jsou to vrazi.“ Říkám si, jestli se to nestalo někde tady... než pochopím, že se baví o Mašínových. A že rozhodně nesouhlasí s jejich oceňováním.

Paní, co si mne v komisi odškrtává, se láduje takovými těmi socialistickými arašídovými křupkami!!!! To se dá ještě někde koupit??? A k tomu si pročítá brožurku „Minutový manažer“.

Před školou starý pán o holi v doprovodu příbuzné, která do něj hustí: „Říkali, že v tomhle počasí se vůbec nemá vycházet.“ Že by poslední pokus zabránit jeho volbě? :)

A zpátky oním parčíkem. Starší muž v protisměru už na mne zdálky volá: „Tudy k volbám?“. Přikyvuji, míjíme se. „A koho jste volila?“ Otáčím se, on ne, odpověď očividně nečeká. Já ji za ním volám, užívám si tu absurdní situaci. „A vy?“ – „Tak k tomu já mám daleko,“ zase on, „to je doba předminulá! Vy byste chtěla asi krále, že jo?“ – „Ano!“ směju se. Ale toho sotva mít budeme. :).

Vlastně dost smutné. Ale zase mně nikdo nemůže obvinit, že mám z voleb málo zážitků!

Argumenty

Nedávno jsem si posteskla nad frázemi a klišé, říkám si ale někdy (teď v posledních dnech třebas), že bych se s nimi třeba i smířila, jen kdyby se v řečech lidí neobjevovaly ty různé nacionální, nacionalistické argumenty. Z těch mám někdy až strach, nahánějí mi hrůzu.

 

Snažím se nezapojovat do různých, hlavně vášnivých a hádavých prezidentských debat, znám svoji impulsivnost. Ale někdy... někdy je to fakt těžký. To když slyšíte paní v našem bufetu, že KS volit nemůže, neboť není Čech ... Původně chtěla volit Tomia Okamuru. Směšné či k pláči?

 

Zrovna to tak vyšlo, že čtu právě Vyhnání Gerty Schnirch od Kateřiny Tučkové. A myslím občas na svoje prarodiče, že byli tak silní a že já jsem si to uvědomovala postupně až příliš pozdě. Před válkou pracovali na poště a na dráze v Sudetech. Nekolaborovali, přežili. Vždycky potom byli schopni říkat, že mezi Němci znali hodně slušných lidí. V tom vidím tu sílu.

Taková povídka krátká

( črta spíš)

 

 Motýlci

 

Vůně kávy, co o ní všichni básněj, mně teda nějak zázračná rozhodně nepřipadá, z dortů se mi dělá špatně. A Plzeň je zapadákov. Jó, kdybysme tak měli kavárnu v Paříži, konec konců i ta Praha by stačila, pro začátek! Chtěla jsem aspoň fotku Eifelovky naproti velkýmu zrcadlu, ale prý, na co bysme si tu hráli Pavlínko, buď spokojená s tim, co máš.

A tak si představuju. Když je tu lidí jen pár a já třeba utírám lžičky, tak vůbec nemyslim na ty lžičky, ale snažim se zaslechnout, co si kdo povídá. Stačí věta, půlka věty a já pak už vim, vymejšlim si, co je to za člověka, s kym bydlí, jakej je, jestli se každou chvíli hádá nebo trošku pije, kam půjde potom a jestli si bude vyčítat, že u nás tolik utratil, co se mu přihodilo minulej tejden a proč si nejdřív objednal ke kafi koňáček a pak to zase zrušil. Někdy je to docela legrace a někdy se málem rozbrečim, jak dojemně to vymyslim.

Bože, ať si to ta paní s holčičkou v kytičkovaných šatičkách rozmyslí, ať jim to připadá moc drahý, ať se holčička začne vztekat, že přeci měly jít na zmrzlinu. Děti bych do kaváren nepouštěla, Židi mi nevaděj, kolikrát to na nich ani nepoznáte, ale děti strašně. Přijdou načančaný a vodcházej ublemcaný. Když se nikdo nedívá, házej si drobky do čaje a pozorujou, co se s nima stane. Já pak vymejvam ty kašičky na dně. O dětech si radši nepředstavuju nic. Ale tyhle už si to nerozmyslej, ty už maj svoje místečko vyhlídnutý, mohla bych se přetrhnout a stejně je neodradim. A ještě se mi usaděj hned tady u pultu.

I když možná to zas tak strašný nebude, možná si přeci jenom trošku užiju. Paní právě dorazila kamarádka, pusy se jim rozjíždějí a holčičko, ty se budeš muset nějak zabavit sama. Maminka se nám totiž nějak zamilovala. Er ist so nett a ona prý vůbec neví, co má dělat, Tyldo poraď. Viděli se s Oskarem jen třikrát, ale tak krásně ho popisuje, že by se rovnou dal malovat portrét. Chtěla by s ním žít, tím si je jistá. Jenomže. Je tu to dítě, z ničeho ještě nemá rozum, může mu to udělat?

Dítě asi rozum opravu nemá, víc než větrník ho zaujal ubrousek a neodbytně se dožaduje nůžtiček. Ano, miláčku, maminka ti půjčí z manikúry a dávej pozor na ubrus. Vystřihni nějakou hezkou dečku, můžeme ji tu pak nechat na stole, slečna kavárníková bude mít radost. Obrovskou, paninko.

Nepředstavuju si vůbec nic. Holčička si za chvilku přendává ubrousek ze stolu na klín, líp se jí takhle stříhá, špičku jazyka mezi zuby. Na ubrus měla dávat pozor, teď už nemusí na nic. Nůžky zajíždějí do látky, jde to nějak hůř, ale papírová dečka vypadá moc pěkně. Kousíček kytičky padá na zem, za ní další, snášejí se na podlahu jako mrtví motýlci. Dítě ví, že ho pozoruju, a usměje se. Mně vyjde na oplátku jen škleb. Jen pokračuj, začatou práci je třeba dodělat. Snad je zvuk stříhané látky nakonec přeci jen silnější než zmatek v hlavě. Maminka vykřikne nad tou pohromou a ještě než začne spílat dcerce, obrací se vyčítavě na mě, jako bych to byla já, kdo měl dítě líp hlídat. Urputně se věnuju lžičkám. To máš za to! O mym tátovi se tady tahle mluvit nebude!!

O Sofii a otomismu

Pobavila mě věta FB „přítele“ a známého ze světa nevirtuálního, který prohlásil, že „už se fakt naštve, přečtete-li si ještě někde, že někoho v rámci výběru prezidenta čeká Sofiina volba“. Líbil se mi i navrhovaný trest - dotyčnému autorovi stokrát dal by napsat: „Nebudu tupě používat metafory a fráze, kterým nerozumím.“ Prý se tohle spojení objevilo v létě i na Novinkach.cz v článku o tom, jak těžké je rozhodnout se, jestli jet na dovolenou do Chorvatska nebo Itálie. Jestli už to není na žalobu za totální zprznění původního významu J.

Do komentářů přidávali ostatní oblíbené klišé fráze. Mojí „srdcovkou“ je výraz „režie se ujal“. Vždycky si ji představím, chudinečku režii, sirotečka jednoho. Ještě že se pokaždé najde nějaký hodný strejda režisér či teta režisérka, kteří ji přijmou za vlastní.

Je to těžké ale někdy. Sama se přistihuji při nejrůznějších frázích na jazyku i na klávesnici. Včera jsem se v textu chtěla vyhnout „odborníkům, kteří patří ve svém oboru mezi skutečnou špičku“… no, nepovedlo se L.

 A vícekrát jsem zažila, jak se někdo rozčiloval nad stavem současné češtiny, přičemž třeba i opakovaně používal frázi „o tom to je“ a její různé varianty - „to je o něčem jinym“, „to je o ničem“ a tak. Pan Just nazývá to OTOMISMEM, to mi přijde výborné. (PŘIJDE MI TO je nešvar můj!, ten mám Vladimír Just ve svém Slovníku floskulí také J). Mám pocit, že rozšíření tohohle anglicismu dává za vinu Václavu Klausovi. No, nevím, myslím, že by se ujal i bez jeho přičinění.  A hlavně - kdyby tohle byl jediný kritizovatelný čin p.p, to by bylo!

Uplakaní učitelé

Dávno dávno za socialismu bydleli jsme v paneláku, my tři holky s rodiči. Tři patra pod námi tříčlenná rodina mé kamarádky Petry. Naše maminka odcházela ráno po šesté, cesta do práce (byla tehdy vědeckou pracovnicí na technické vysoké škole) jí trvala skoro hodinu, tak aby mohla být kolem čtvrté zase s námi doma. Teta Marta, Petřina maminka, pracovala na nedaleké základce. Často mámě vyprávěla jakou má namáhavou práci, co všechno musí a tak. Maminku to štvalo asi dost. Někdy si nad tím posteskla. Tehdy jsem si myslela, že je k tetě Martě nespravedlivá. Už si to nemyslím.

A jiný zážitek: V kurzu psaní dostali studenti úkol co nejstručněji vystihnout různé typizované postavy, mezi nimi i učitelku. Jedna paní ji charakterizovala takhle: „Bylo toho na ni moc.“ Ano, připadalo mi to výstižné.

Nemám to ráda. Nemám ráda „hurá náladu“ za každou cenu, ale neustálé hořekování mi na nervy leze asi víc. Myslím, že na problémy by si měl člověk stěžovat hlavně na místech, kde je lze řešit. Jasně, potřebu postesknout si má občas každý, někdy se to tak sejde, že na člověka padne i delší stýskací období. Hodně mě ale štve to stěžování si věčné, ta zatrpklost, pocit zneuznání, přesvědčení, že já mám práci náročnější a tak podobně, jak kolem sebe někteří (a bohužel je jich docela hodně, mám pocit) učitelé šíří. Vadí mi to hlavně u učitelů z gymplů, protože mezi nimi se relativně dlouhou dobu, v různých dobých svých větších či menších úvazků, pohybuji. Protože tahle práce prostě na neustálé stěžování si není.

Ptal se mě na Silvestra někdo, s kým jsem se viděla poprvé a kdo právě zjistil, kde pracuji, jestli to s těmi středoškoláky nějak jde. Jde to s nimi úplně normálně, s „těmi“ gympláky. Naprostá většina z nich jsou lidé příjemní, vtipní a chytří, naprostá většina z nich se o něco zajímá, chce se něco dovídat. Někteří čtou víc než jejich učitelé (včetně češtinářů), někteří mají větší přehled než jejich učitelé. Celkem pochopitelně se občas musíte u někoho „držet“, ostatně jako mezi dospělými. Některé fakt „neutáhnete“ ničím. Někdy se to tak sejde, že k nesnesení je celá třída. Pořád ještě mi to nepřipadá důvod k tomu, abych kontinuálně brečela. (A kdybych nebyla takový chaot a odkládačka povinností a bordelářka a tak dále, bylo by to s nimi ještě snazší J). Ten každodenní kontakt s nimi zároveň vyčerpává, ale zároveň i nabíjí.

Protiřečím si? Ano! Říkám, že nesnáším ukňouranost a dělám to samé. Ale já uznala, že občas je to potřeba, ne? J Tak snad na dlouhou dobu naposledy, muselo to prostě ven.

I když budu přemýšlet o platu, snad jediném obecněji pochopitelném důvodu k nespokojenosti (i když i v tomhle případě to není vždycky tak jednoznačné, jak se tvrdí - ale o tom až jindy, až za tu dlouhou dobu), nemyslím si, že se mi nějak zvýší, když to budu neustále omílat před svým okolím. A respekt, po kterém někteří tak volají, ten už si tím vůbec nezískám. Ještě jednou, vůbec nehájím myšlenku, že je třeba „držet hubu a krok“, budu ale vždycky tvrdit, že si má člověk dávat pozor na to, před kým si stěžuje a jak často. Učitelé často říkají, že si ostatní neumí představit, jaká ta jejich práce vlastně doopravdy je. To je pravda, někdy si představují, že je těžší (mluvím o gymplu, třeba práci na v první třídě nebo na učňáku považuji vlastně za tak trochu jinou profesi). Jenomže učitelé si mnozí sami jinou práci nikdy nevyzkoušeli. To není kritika, to je konstatování. Setkávám se s názory, že u ostatních, na které „toho taky může být hodně“, to je něčím kompenzováno - platem, volnými večery… Mnohdy ano, ale mnohdy není vůbec ničím - například (abych vyšla zase ze svého okolí) v různých profesích pomáhacích či vědeckých.

Dost už! Jsem vděčná za všechny blízké, milé kamarády, které mezi učiteli mám, takže vlastně - proč bych kňourala. Neustále stěžující si si svoji práci ztěžují, mám pocit.

Co říkát o knihách dopředu?

Jak přesvědčit blízké (i ty vzdálenější J),že tak která kniha stojí za přečtení? Nejlepší by snad bylo jen „to je skvělý, to si přečti“. Jenomže to někdy nestačí. A víc? Co říct víc, abych nezkazila zážitek? Nejde jen o pointu, ale taky o to, jak se vše postupně otvírá přeci.

 

Ostrovu Sukkwan od Davida Vanna četla jsem se poprvé u Soni Malinové. Prý (tedy mimo jiné, jasně): Přesně v půlce dojde ke zvratu a vy si říkáte: Bože můj, to snad ne! Bylo to tak šílené, že jsem musela na chvíli knihu zavřít.

A tak jsem se do ní pustila - tedy do knihy, ne do Soni (a to výše nepíšu jako výtku, to jen si tak sama přemítám, co prozrazovat). Bylo to zvláštní,číst s tím vědomím. Kdy přesně je ta půlka? Otec a malý syn v aljašské divočině, to napětí ale nebylo podlé mého dáno jen mýmčekáním na zvrat, ale zvraty v chování toho muže, jeho místy nebetyčnou neschopností, místy velmi odhodlaným chováním i činy. A pak se to stalo. Druhá polovina měhrůzostrašně fascinovala, víc neřeknu!

Vann bývá někdy přirovnáván k Cormacu McCarthymu. Od něj jsem četla jen Cestu a musímříct, že mnou, na rozdíl od jiných, úplně neotřásla. Snad nejsem takovou cynickou. Byla na mě moc vykonstruovaná, připadalo mi, že moc vidím autorovi do hlavy, že příliš dobře chápu, co chce ukázat… a to na mě zkrátka tolik nezabírá. Ostrov byl pro mne silnější, silnější ve své uvěřitelnosti a -navzdory polovičnímu prozrazení - i ve své neodhadnutelnosti.

A ještě jedna knížka. Právě dočítám Stalinovy krávy od Sofi Oksanen. Hodí se mít kamarády korektory a redaktory v různých nakladatelstvích, kteří občas naznačí, co by se mi líbit mohlo. Tenhle román líbil se mi moc.

 

Z velké míry autobiografický (ale beletristicky zpracovaný) příběh finsko-estonské autorky. Dvě velká témata: život dívky trpící poruchou příjmu potravy, tedy anorexie i bulimie prožité, „zevnitř“popsané, žádné, a vztahy mezi obyvateli tří zemí - Finska, Estonska a Ruska, nejprve tedy Estonska uvnitř Sovětského svazu. Estonky jako lehké děvy pro Finy, ti pak pro Estonce jako bohatí „příbuzní“, kteří samozřejmě dovezou cokoli. Navíc se v románu propojuje v krátkých kapitolách několik časových rovin: sovětský teror 40. a 50. let v Estonsku, léta 70., léta 90. Transporty na Sibiř, prázdné obchody. V kraťoučkých kapitolách mezi obdobími skáčeme, ale zmatené to není; nejkratší kapitola má dvě slova: „Umřel Stalin.“ Postupné odhalování souvislostí, skládání obrázku. Dívka, která nepatří nikam, i proto chce být v něčem dokonalá. Rozpolcená osobnost, čtení neveselé, ale pohlcující.

Bramborové koláčky aneb audiokniha poprvé

Mám ve svém životě takový (naprosto zásadní J) rozpor teorie a praxe. Ač chovám sympatie k audioknihám, moc jsem si jich v životě neposlechla. Ne že bych nechtěla, prostě to neumím. Pustím si ji a za chvíli se přistihnu, že myslím na něco úplně jiného a že mi tu cosi mluví. Zkrátka a dobře, ještě je nevnímám jako knihy, jako něco, na co se člověk musí dost soustředit. Ale to by v tom byl čert, abych to nedala.

Minimálně jednou, minulý víkend, už jsem to zvládla. M. A. Shafferová – Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčků. Spoustu důvodů měla jsem, abych si tuhle nahrávku poslechla:

Příběh se odehrává na Guernsey, jednom z Normanských ostrovů, těch, co je na ně sice blíž z Francie, ale patří Británii (byť jsou částečně autonomní). Fascinují mě ostrovy, miluji majáky. A vedlejší Jersey jsme kdysi procestovaly se ségrou.

Román je poskládán z dopisů, které si krátce po 2. světové válce vyměňují obyvatelé ostrova se spisovatelkou Juliet. Ta hledá námět pro svoji novou knihu a dozvídá se o Spolku přátel krásné literatury a bramborových koláčků, který několik lidí z Guernsey založilo během okupace ostrova v jakési „sebeobraně“. Spisovatelka s jeho členy koresponduje, navštíví je a najde na ostrově víc než pouhé téma knihy. Jak se zrcadlí život a literatura, je třeba vysvětlit, že tuhle knihu nenačetli profesionální herci, ale Veselé poutnice, skupina kamarádek z dětství, které se později rozhodly scházet se pravidelně nad knihami (a také vyrážet na výlety, proto poutnice, jméno mají podle obrazu od Zrzavého). Jsou mi blízké, hodně blízké, tyhle čtenářské spolky, už proto, že jeden takový taky máme  - více o něm třeba jindy.

Veselé poutnice knihu načetly pro hospicové sdružení Cesta domů. Další důvod koupit si a pustit si. A protože se na ostrov v létě i vydaly, nafotily kalendář, který taky hospic prodává.

Takže důvodů spousty. A kniha sama? Ač nejde o literární skvost, potěšila mne. Malinko jsem se na začátku bála zdlouhavosti a nudy, to tehdy, když v prvních dopisech jednotliví členové spolku vysvětlují, co pro ně knížky znamenají. Ale ne, nenudila jsem se. Objevují se další a další náměty, příběhy jednotlivých postav a celého života na ostrově se skládají, nechybí překvapení a hlavně - anglický humor, sarkastický, nijak pompézní, jen občasný, o to případnější. Místa smutná i velmi vtipná. Po kouskách člověk pochopí, alespoň trochu, dění na ostrově v době války a vztahy s Anglií. Kniha možná místy trochu schematická, ale já prostě – pro všechny ty lásky moje popsané výše – kritická být neumím. A nakonec, nemusím přeci pořád číst literaturu nejvyšších pater. Vytýkat nebudu nic taky už proto, že Mary Ann Shafferová, bývalá knihovnice, napsala tenhle svůj první a poslední román v sedmdesáti.
Načteno je to výborně, úplně profi :), však také s aktérkami pracovala herečka Jaroslava Mílová.

Takhle by se učit dalo

Když se ptám svých studentů, jak by změnili systém vzdělávání, jsou překvapipě málo kritičtí. (Já bych toho vymyslela :)). A to mají povoleno říkat téměř cokoli, jen návrhy na výměny konkrétních učitelů jsou zakázány. Téměř vždy však zazní názor, že by se chtěli dříve specializovat. Pár výběrových předmětů si volí v předmaturitním ročníku, většinu pak v maturitním, chtěli by ale dřív. Rozumím jim a věta „tohle nebudu nikdy v životě potřebovat “ mě nijak nevytáčí. Myslím, že potřeba všeobecných znalostí přichází v životě později - až po vysoké škole, až když se narodí děti, až... . Těžko se to teoreticky vysvětluje lidem, kteří jsou často fakty z různých oborů přímo zavaleni.

Když jim ale předestřu svoji představu, jak by to šlo řešit, většinou se jim líbí. Nevymyslela jsem ji, ale odpozorovala v jiných zemí (byť je mi jasné, že ideální vzdělávací systém neexistuje a i ty, co jsou dávány za příklad - např. finský - jsou také kritizovány). V našich podmínkách jde zatím o něco ze světa fantasmagorie :), ale kdo ví. Jde o to, že předměty jsou v tomhle navrhovaném systému vyučovány na dvou úrovních - základnější a pokročilejší. Pokročilou úroveň si volí ty, kdo se chtějí předmětu věnovat do hloubky, v budoucnu ho budou studovat nebo pro studium potřebovat, jsou v něm dobří, zajímá je, jsou schopni pochopit více. Na základní úrovni jde pak daleko více rozvíjet zájem o obor: tedy v češtině třeba nebazírovat na dlouhých seznamech autorů a dílech, ale číst současnou literaturu a ukazovat, co vše v knihách hledat, v přírodovědných předmětech pak nenutit memorovat detaily, které si stejně mnozí nezapamatují déle než do příští písemky, ale učit právě to, na co se jednou budou ptát děti, co člověku život ulehčí, zpříjemní, udělá zajímavějším! apod. Jen zdánlivě může takovým systémem projít snadno někdo, kdo se nechce naučit nic. (Tedy, ono to jde v každém systému, chci říci, že to není snazší). Každá škola má vlastní ambice a stanovuje si podmínky. Určuje např., že kdo ji chce absolvovat, musí si určitý počet humanitních předmětů (přírodovědných, jazyků...) zvolit na vyšší úrovni. Pro učitele by bylo, alespoň podle mého názoru, náročnější učit na úrovni nižší. Ono to je totiž strašně lákavé, říkat další a další „podstatné“ věci, které přeci „patří k všeobecnému vzdělání“. Přemýšlet o tom, co je potřeba naučit se zpaměti, co je možné naučit se odvodit si, co se člověk nazpaměť naučí v životě později a nabalí si to na to, co už umí, a co si vždycky může někde najít, je docela složité, vím z vlastní zkušenosti. (A pak je tu taky ještě otázka, co vím jako učitel o jiných oborech :) , ale o tom třeba někdy příště).

Jak jsem řekla, není to v našem systému (zatím) reálné, ale přemýšlet se o tom může. Taky se objevují první pokusy, třeba v přesunech části látky do specializovaných seminářů. Uvidíme.

A pro odlehčení jedna úplně nesouvisející, krásná hudba, Tara Fuki, písnička letní uprostřed podivné zimy:

 

Přesun časoprostorem!

Zvláštní události pokračují. Druhá včerejší příhoda bavila o poznání více mé okolí. To bylo tak. Byla jsem přesvědčena, že celé volno tráví se mnou zhruba osmnáct kusů písemek čekajících na opravení. Vídávala jsem je v batůžku, převážela tam a zpátky, spílala si, jak jsem líná je vyndat, že se mi to určitě nevyplatí. I přiše čas, kdy už bylo opravdu záhodno se do nich pustit. Tedy den před začátkem školy, že, kdy taky jindy. I hle, písemky-cestovatelky nikde. Vše obráceno třikrát minimálně, zahájeno rozsáhlé pátrání. Ty, kdo ještě dleli na horách, vysílala jsem do již uklizených pokojů, kamarády nutila propátrávat prostory pod lavičkou v jejich předsíni, kde jsem cosi z batůžku před několika dny vyndávala. Nebyly nikde. Dospěla jsem k závěru, že jsem testy musela vyhodit s tříděným odpadem do příslušného kontejneru, a to dokonce už v době, kdy jsem je postrádala. Řvala jsem na sebe příšerně. Po návratu z divadla tedy ještě výlet s čelovkou k odpadkům. Jak překvapivé, v povánoční době byly mé staré noviny pohřbeny horou lepenkových krabic a dalších materiálů písemky nepřipomínajících. Co teď? Všem jedničky a s pravdou ven. Ale ještě jsem se nevzdávala. Prý někdy funguje, že když člověk myslí na problém intenzivně před usnutím, odhalí se mu v polospánku či spánku neobvyklá a geniální řešení. V jedné takové fázi můj mozek došel k přesvědčení, že hledané najdu mezi kuchařkami J. Čekala jsem do rána, ale nic, nenarodily se tam.  No do rána … vstávala jsem s kuropěním (dá se v zimě říkat kuropění?), abych se ještě jednou vydala k popelnicím. Jestli jsem doufala, že někdo přes noc obsah kontejneru přeskupí a mojí hromádku připraví nahoru, tak se to nestalo. Zima a vítr rychle mne zahnaly zpátky. … Teď už nezbývalo než do školy a doufat, že se něco stane. Stalo. Vzala jsem do ruky sešit, který jsem vlastně ani nepotřebovala, v náhlém vnuknutí asi… a samozřejmě tam byly, hezky seřazené. Tenhle časoprostorový PŘESUN jsem nepochopila. Jak to dokázaly? Ne, nechci to vědět. Jen doufám, že „jak na Nový rok,…“ se vztahuje ještě na včerejšek a že jestli to znamenalo „všechno ve stresu, ale většinou s dobrým koncem“, tak to bude stejný jako vždycky a na to jsem už docela zvyklá J.

Kainar - Kainar

Dějí se věci zázračné se začátkem nového roku. Sotva by mne kdy napadlo, že jakmile vyslovím předsevzetí, budu ho mít 2. ledna splněné? Dala-li bych si jindy vůbec nějaké, pak už bych o něm druhého určitě nevěděla. Ale uvolnily se lístky na Kabaret Kainar - Kainar do Dlouhé včera dopoledne, zpráva se dostala do světa (pak že jsou ty sociální sítě k ničemu) a já ho večer viděla! No tak dobře no, byla to jen část předsevzetí, jen jeden „podbod“, ale kdybych na sebe měla být takhle přísná, to budu permanentně v depresi L.

Jako každý jejich kabaret, dobré až výborné. Vybrali básně a texty k písním, proložili ukázkami z Ubu se vrací. Mám pocit, že té hře jsem ještě nějak nedorostla asi J, ale ty úryvky tam měly být, to ano, už pro kontrast. Autoři nemají ambici poskytnout celý obraz básníka, hudebníka, malíře… žádné prorežimní texty, ani jejich zesměšňování. Jen poezie všedního dne, optimismu pomálu, ale hloubka. A jazz! V Dlouhé jsou vynikající hudebníci - to se dobře ví - a taky mnozí původem loutkáři, čehož využili a krásně to do sebe zapadá. Celý kabaret je situován do prostředí bufetu, od pana Hanuše můžete si i během představení objednat sklenku vína či chlebíček, včerejší publikum bylo ale nějaké stydlivé. Dvě věci chci ještě říct: připadá mi dobře, že některé hvězdy v této inscenaci nevystupují (třeba Vondráček, Zimová, Táborský…), mohou tak více vyniknout jiní; a mám ráda, jak v tomhle divadle dělají tištěné programy k inscenacím, člověk se z nich něco dozví. Dozvěděla jsem se vlastně už přímo z pódia. Přiznávám, netušila jsem, že Koleda vsetínská - Redlem proslavená - je Kainarův text. Poslední připomenutí Vánoc, když se dějí ty zázraky:

 

Po pravdě řečeno, nejsem si jistá, že jsem si problém se sháněním lístků nějak zásadně včera vyřešila. Jednak to budu chtít vidět znovu, jednak mnohé pozvat či obdarovat. Napodruhé to ale asi už tak snadno nepůjde. I když … co když.

A ty další věci… příště J.

Stává se vám to taky?

Že vás nadchne knížka, jste jí pohlceni, ale zároveň je vám tak dost líto, že si jí učítáte? J Mně se to děje často s knížkami dějovými, teď po dlouhé době s knížkou nedějovou, nebo spíš zdánlivě nedějovou. S Atlasem odlehlých ostrovů.

 

Koukala jsem po téhle publikaci od loňska, pak i Ježíškovi dala vědět, ten si však z mých nápadů vybral jiné (to není výtka, Ježíškové moji), tak jsem si ji nakonec mezi svátky koupila sama. Děkuju si moc!

Ostrov Samoty, St. Kilda, Annobón, Brava, Trindade, Rapa Iti, Fangataufa, Pukapuka, Pingelap… Ta jména, už jen si je říkat. Judith Schalansky, autorka z bývalé NDR, i pro svoji v dětství zrozenou lásku k atlasům vybrala 50 ostrovů, které - jak zní i podtitul knížky - nikdy nenavštívila a nenavštíví. Nenavštíví je téměř jistě ani nikdo ze čtenářů. Jsou totiž nejen opravdu odlehlé, často se na ně nedá dostat jinak než tu ztroskotat, ale mnohdy bychom se na nich buď unudili, nebo bychom vůbec nebyli vítáni. Proč tedy číst? Pro krásu kartografie, pro radost z putování prstem po mapě, pro fantazii, pro drobounké příběhy, pro poetiku vyprávění. Poetično je ale jen ve způsobu podání, co do obsahu jde o čtení místy dost drsné.

Každému ostrovu je věnována dvoustránka, vpravo krásně vypracovaná mapka, vlevo malinko faktografických údajů, hlavně však nějaký úlomek z historie. Autorka pátrala ve starých a neznámých knihách, má tedy vše podloženo a podává jako jisto věc, jen jednou narazila jsem na výraz „říká se“.

Schalansky říká, že ostrovy mohou být rájem, ale i peklem. „Odlehlý ostrov je ve své podstatě vězením… Vhodné sběrné místo pro všechno nechtěné, potlačované a pochybné.“ A píše o bláznivých badatelích, nedobrovolných robinsonech, podivných komunitách krutě kontrolujících porodnost, protože ostrov uživí jen určitý počet osob, samozvaných guvernérech… O ostrovu, ze kterého zoufalí trosečníci odplouvají na vorech do neznáma, protože všechno je lepší než čekat zajatý na kousku písku. O ostrovu vysídleném, protože se ukázal být vhodným místem pro testování jaderných zbraní…  Hm, tak takhle o poetici knihy asi nikoho nepřesvědčím ale L. Ale ona je opravdu krásná. Tak honem na závěr ještě jeden příběh nadějně dojemný a jeden vtipný popis sexuálních praktik :).