Doučila jsem poslední letošní hodinu, což zdaleka
neznamená, že nemám co na práci J. Mám! Ve škole
i jinde.
Vymysleli jsme si na
začátek února pro studenty a se studenty moc pěknou veleakci: den plný
přednášek a dílen, tedy nejdřív dva bloky přednášek, vždy šestnáct odborníků
bude mluvit na různá témata, po poledni pak workshopy – od psaní, přes tanec či
fluorescenční mikroskop a všechno možné jiné až po třeba konstruování
létajících dronů (což si ale vůbec nedovedu představit; prý s tím Američani
sestřelují letadla, říkal mi někdo…tak uvidíme). Nezrodila se ta akce jen tak z čisté
vody, různé podobné jsme studenti i my pořádali, ale nikdy ne v takovémhle
měřítku. Chtěli jsme mít před Vánoci vše domluveno. Nemáme J.
Už se mi o tom i zdálo. Klidný spánek to tedy zrovna nebyl, ale přípravy jsou snad
na dobré cestě. Ono taky, když má člověk pocit, že onen slavný den nadejte až
za nějaké tři čtyři měsíce a věnuje se přípravám poněkud liknavě, ležérně a
vyčkávavě (s vědomím, že všichni přeci máme spoustu kamarádů, kteří nám jistě
strašně rádi přijdou workshopy udělat), tak se pak nemá co divit, že.
Ale z jiného soudku.
Psala onehdy kamarádka, že linecké se nejlépe peče při The Cure. Nedokážu
posoudit, já jsem se dneska mezi louskáním ořechů prohrabávala starými kazetami,
se kterými se pořád nějak nedokážu rozloučit, i když už nejdou vlastně na ničem
v téhle domácnosti přehrát. A pouštěla si Sinead z dávných časů, kdy
jsme si k jedněm Vánocům strašně přály „dvojče“, abychom si – my malé
pirátky předinternetového věku – mohly pořizovat kopie.
A tady je zmíněná:
Žádné komentáře:
Okomentovat