Ne v devět hodin
dvacet pět, ale v 5.25 vstávala jsem dneska ráno. Naštěstí mne neopustilo štěstí,
protože zaspala jsem jenom docela malinko, stačila udělat do termosky čaj,
najít první letošní čepici a rukavice (protože včera večer by to bylo zcela zbytečné,
že, takhle předjímat události…J), obout pohorky a vyrazit. Mohlo by se
zdát, že do hor, ale to jsem jen svým vybavením vytvořila optický klam,
zamířila jsem přes kus Prahy a před Dejvickým divadlem spořádaně jsem se zařadila
do fronty. Ano, už je to tu zase, předvánoční čas a několikahodinový okamžik,
kdy je třeba veškeré myšlenky na pohodlí a lenost zapudit a ponechat jen ty
láskyplné na bližní a na umění. Moje maminka ještě neviděla Teremina (ehm,
třeba proto, že loni jsem takhle jednoho prosincového rána prostě budík
zamáčkla) a už je myslím na čase. Nejsem si jistá, ale tak nějak tuším, že navždy ho
hrát nebudou.
Když to ale po sobě
čtu, musím uznat, že přeháním. Nebylo to tak hrozné. Hlavně asi proto, že mobil
se mnou na cestu nevyjel, nemohla jsem proto každých pět minut kontrolovat „kdy
už…“, a tudíž to celkem uběhlo. Na čtení sice nejdřív tma a zima, pak už jen
zima, ale v osm rozdávaly se jako odškodné krásné dejvicko-divadelní
rukavice, chvilku nato otevřela kavárna, ve frontě jsem potkala známou…a hlavně
- koupila, co jsem chtěla, pro maminku i pro sebe! Takže co si více přát.
A ještě vlastně, abych
nezapomněla, získala inspiraci pro dnešní hudební adventní okénko (pokud by
nkdo chtěl mít pocit, že jsem se z toho trochu vyvlíkla… tak ano J).
Nejdřív ukázka ze hry,
kde chvilku na tereminvox -první bezkontaktní nástroj - Ivan Trojan hraje. A pak ještě přídavek:
Tak je pravda, že u toho hráč vypadá dost podivně až přiblble, ale zajímavé to podle mého je.
Žádné komentáře:
Okomentovat