Celá hra je složena z útržků
jejich života, vtahu a vztahů, zápasů, bolestí, ale ty fragmenty na sebe navazují,
jsou pochopitelné, jsou to celé scény a dialogy. Nálada se mění hodně rychle a
zejména Vilhelmová tam má hereckých poloh nepočítaně. Žena, která vstupuje do
manželství jako dítě, žena později nešťastná, trpící, vášnivě zamilovaná,
vlastenecká, doufající, podvolující se, bojující, zlomená ztrátou syna.
Milující. Všechno jí to věříte.
Jenomže. Já mám dost
problém s tím přijímat ten až klišovitý pohled, že ona byla oběť a on zlý
tyran. Dneska už se z různých pramenů ví, že to tak nebylo, že to manželství
nebylo moc šťastné, že spolu bojovali, každý od něj čekali něco jiného, s oběma
bylo asi tomu druhému těžké žít, ale sotva to lze dávat za vinu jen jednomu.
Tahle hra není černobílá, to rozhodně ne, ale hlavně první polovina je hodně z pohledu
jejího. (A k těm stereotypům ještě: Nedávno historii zjistili z policejních
záznamů, že trnovou korunu nedala na Havlíčkovu rakev ona, jak jsme se to
učili, ale Josef Němec.)
Tu inscenaci ale
rozhodně doporučuju. Možná se z ní nic nového nedozvíme a zakořeněné
představy se posílí, ale to herectví… to herectví prostě a taky způsob poskládání
scén za sebou, proměny napětí, řada postav hraná jedním hercem… radost z vidění!
(Ráno ten den jsem se začala trošku bát, když pan režisér v rádiu vykládal,
že dopisy Němcové nečetl – přitom se říká, že je to to nejlepší, co napsala –
ale ty jsou možná na nějakou jinou inscenaci. Člověk nesmí chtít všechnoJ)
Fotky pochopitelně z www.divadloviola.cz. Barbora Hrzánová na začátku představení ze záznamu varuje, že budeme-li fotit herce při výkonu, utekou nám :). Jo, přesně tak to říká.
Žádné komentáře:
Okomentovat