Dneska žádné dlouhé
pátrání a rozhodování, přemýšlení, že tuhle spíš ne, protože radši tuhle…Dneska
to musí být nějaká od Petra Nikla. Nějaká zajímavá i výtvarně.
V Ústřední knihovně
má výstavu, v sobotu křtí v Arše knížku básniček zhudebněných
na dvou CD. Téma času na obrazech i ve
slovech.
Flirtuje s námi,
tenčí než vlas,
sžírá své blízké,
kudlanka čas…
Kdo viděl Hnízda her
nebo Vikýře play, mohl by být zklamaný. Čekejte něco jiného, snad nebudete. Pravda,
pohybují se tu v písku či v rozsypaných drobných korálcích mechaničtí
švábi (motobrouci, jak říká Nikl). Svými nevyzpytatelnými pohyby baví nejen
děti a jejich cestičky promítané na zeď působí poeticky. Kovovými nožkami
namočenými do barvy vytvářejí vlastní autorské obrazy, do kterých jim
nezasahuje ani hlavní tvůrce sám – jen si je dlouhou tyčí s magnetem přitáhne
a dobije jim baterky. Ale jinak, v prostou a na zdech, zavěšené obrazy.
Zámotky a kukly. Květiny, zárodky, růst. Odkazuje na svoji maminku, hodně
pracuje s tímhle jejím portrétem z dětství.
Jemňoučké, intimní
nahlížení do hlavy tvůrce. Většinou v šedobílé, ale když se na obraz
(alespoň mně se to dnes stalo) chvíli díváte, připadá vám barevný. Zvláštní
úkaz. Interpretace obrazů je někdy těžká a nejednoznačná, to je ale to krásné.
Když dneska Petr Nikl na výstavu na koloběžce dorazil (tráví na ní dost času),
ptali jsme se ho, zda jeden z předmětů na obraze představuje rohlík nebo
kuklu. „Jó, s tím já vám neporadím,“ pravil a zmizel. V prostorách knihovny
hodně koncertuje, třeba 28. 12, to bych zrovna ráda zašla. Více informací tady.
A zítra má rozhovor v LN. Těším se na něj.
Žádné komentáře:
Okomentovat