F. to řekl
nahlas, ale strach nás mělo víc - že se nepoznáme, že si nebudeme mít co říct…
Normální obavy po takové době od konce základky, minulý sraz navíc před hodně a
hodně lety.
Nenaplnily
se, nádherné to bylo! Překvapení, že si máte s každým co říct. Nikdo se
neopil a téměř nikdo nekouřil! V půl třetí ráno ve druhém baru řešili jsme
stav rané péče o postižené děti a ajurvédské masáže. (P. odlítal druhý den ráno
do Indie, aby nové maséry vybralJ.) Do té doby probrali jsme všechno. Kdo
s kým seděl, kdo se tajně nechával zamknout ve třídě, aby nemusel trávit
přestávku korzováním (a jak dozor nad touhle aktivitou „milovali“ učitelé), k čemu
nám v životě (ne)byly větné rozbory a jak nám hrozně zůstala v hlavách
ruština (ačkoli slovíčkem „zakalbasíťsja“ jsme si slovní zásobu rozšířili). Na
to, po jaké trase několik spolužáků s třídní tehdy vezl vlak do Moskvy, se
názory různily – někdo si zcela jasně vybavoval Lvov, druhý ho důrazně odmítal
a trval na Brestu Litevském. (Že seznamy zájemců o cestu tehdy na vyšších místech
proškrtali, to je každopádně jisté.) Neskutečně jsme se nasmáli. „Proč jste mě
tehdy posadila s Víchovou?“ vyčítal D. po sto letech naší třídní, pro
kterou jsme byli třídou první. „Asi jsem si myslela, že spolu nebudete zlobit. …
Stejně to nakonec dopadlo tak, že zlobil každej s každym a aspoň se
stmelil kolektiv.“ Máme ji rádi pořád, možná čím dál tím víc. Paní Jitku.
Bylo
nadějno, smutno i dojemno. Povídali jsme o rodičích a sourozencích. Dětech manželů
a dětech vlastních, co naštěstí nefetují… a jestli to budou jen dredy a tráva,
bude to dobrý. A jak je skvělý jezdit s nimi pod stan. … Povídala jsem si
s I. Pamatuji si před lety – děti měla malé a vyprávěla, jak ji mateřství
neomezuje v koníčkách, v cestování, jak byli všichni lyžovat na
Zélandu. Teď ji čeká rozvod a sama se ze všech sil snaží zajistit, aby syn s Aspergerovým
syndromem mohl dál chodit do školy. … Povídala jsem si s B. Když přišla
kdysi do školy s monoklem, třídní to řešila. Mluvila o tom s jejím otcem
na schůzkách, ten přišel domů a B. znovu zmlátil, co prý si stěžuje. Manžela si
B. vybrala podobného ražení. Vyhrožoval jí pistolí, nakonec se sám zastřelil,
ovdověla s malým synem. Některé historky ze života B. připadaly nám na
základce těžko uvěřitelné. Říkaly jsme si pak pozdě v noci, jestli to s jejím
vyprávěním dneska není zase podobné… ale kdo ví. Já si s ní ale povídala o
Duškovi, o čtyřech dohodách, o tom, že se na představení všichni smáli a ona
odcházela v slzách a nedokázala nikomu vysvětlit proč….Podívala jsem si s G.
Úplně náhodou po letech zjistila osud jedné paní učitelky, kterou měli někteří
na angličtinu: holčička Eva z vážené židovské rodiny, o ni i sestru
starala se bona. V pěti letech šla do koncentráku. Jak nám tehdy připadala
strašně stará! Nebyla.
Různých osudů
spolužáků bylo víc, rozhovory některé jak z filmů, i ty, kterým jsem jen
naslouchala. (Třeba když holky vzpomínaly na průšvih, kdy házely z balkonu
v šestém patře na chodník jablka. A nemohly se dohodnout, jestli shodily i
kočku, nebo jestli spadla sama. Každopádně se jí prý nic nestalo, ale L. stále
straší ve snech. Nebo když na posezení zbodly dvě kila mandarinek, co měly
vystačit na celé Vánoce!) Nestačil čas. Zůstávají mi v hlavě, doufám, že
další kontakty dohledáme. Děkuju.
Žádné komentáře:
Okomentovat