Nemyslím na těch
blozích, kde autoři vyprávějí příhody ze života nebo dávají návody, jak ušít,
upéct, vytvořit, vychovat J. Tam samozřejmě povzbuzení, díky či
potvrzení zkušenosti smysl mají. Na mysl mám blogy názorové, kontroverznější.
Nemusí to být ostatně jen blogy, články vyvolávající nesouhlas najdete všemožně jinde. Už jsem se snad naučila diskuse neotvírat. Nemám pocit, že člověk dokáže něco
změnit, když do nich vstoupí, jen se rozčílí, depresi podlehne, iluze ztratí.
Přiznávám, že na druhé
video unesených holek jsem neměla sílu. A což teprve na diskusi, bohatě mi
stačily názory hned zpočátku celého toho příběhu. Nedávno na téma debat pod
blogovými články diskutoval Jan Burian se svými hosty v Artefaktech - o diskusích ve veřejném prostoru. A
jeden z přizvaných to vystihl přesně, když řekl, že lidé neumí „nemít
názor“. Neustálá potřeba říct, co si myslím, ke všemu se vyjádřit. Ti, kdo
nejradši jezdí do Chorvatska (nic pro Chorvatsku), a jejichž děti veselé putují
Evropou (nic proti Evropě), vykřikují, že oni by do Pakistánu své potomky
nepustili! A přitom nemají zkušenost rodičů, kteří tuší, že když zakáží, příště
se taky nemusí nutně dozvědět, kam zrovna „děťátko“ vyráží. Nejsilněji na mne v tomhle
případě zapůsobil komentář kolegy, který má onu oblast projetou. „Ano,“ říkal, „je
naivní vydat se tam, ale já jsem tuhle chybu udělal taky.“ (Jemu se naštěstí
nic nestalo.) „A naprosto je chápu, ta země, ta krajina je úžasné, nic
takového jinde neuvidí.“ (Jen na okraj: Ondřej u nás učí pár hodin zeměpisu a
já studentům závidím někoho, kdo nemá Asii, Balkán a tak dále jen z knih.)
Neumím víc, než si na ně občas vzpomenout. A přát jim, přát si.
K diskusím ještě: Možná je to někdy trošku umění, zůstat ticho. Jestli ono by se nemělo nějak trénovat J. (Což beru i na sebe!)
Žádné komentáře:
Okomentovat