Umanutá. Taková je Drahomíra Vihanová. Když po absolvování
konzervatoře pochopila, že na dráhu koncertní pianistky nemá, objevila film.
Točit chtěla filmy hrané, ty nazývá krevetami, dokumenty pro ni byly jen ovarovým
kolenem, ač za ně získala mnoho cen. (Ale za skvělý dokument o Evě Olmerové ji také chtěli vyloučit z Krátkého filmu.) Ona totiž ten nejlepší hraný – existenciální
Zabitou neděli – natočila až v roce 1969, „na chvostu nové vlny“. Neměl
ani premiéru, šel rovnou do trezoru. Prý by možná bývalo stačilo, kdyby ho stihla udělat
o dva roky dříve - mohla mít slávu Chytilové.
Umanutá. Název dokumentu Miroslava Janka o režisérce
Drahomíře. Film o ženě s pocitem, že filmu dala život, avšak
nadarmo, vytoužené uznání nikdy nepřišlo. Aby mohla točit, šla na
potrat, když dostala příležitost filmovat, rozváděla se, filmování s manželstvím dohromady nešlo. V „mrtvých
dobách“, kdy naopak točit nesměla, se vždycky vdávala, prý „aby se
alespoň něco dělo". Zaneprázdněna filmem nebyla u umírající maminky... Paní Vihanová je
zklamaná a často nadává, paní Vihanová je vtipná a zvláštním způsobem
vyrovnaná. Žije se svými kocoury a vypráví o tom, že člověk by neměl umírat
sám. Říká, že se jí vlastně nikdy nepovedlo vyjádřit přesně to, co chtěla, a že
tvorba je pro ni trápením. A že jedině tvorba má smysl.
V dokumentu je její povídání nádherně! propojené s ukázkami
z filmů. Dokument prý sestříhaný stejným způsobem, jakým ona stříhala ty
svoje, kubisticky - říkal pan Janek. Vyčítají
mu dokumenty bez názoru, ale to je na nich právě to krásné, že vám
žádný nevnucuje. Sám si prý při natáčení mnohé věci ujasňuje. „Umanutá“ se
dneska promítala v branické Periferii a přišlo víc lidí než obvykle a bylo
to milé, povídání s autorem výborné. A celé to skončilo tím, že se
diváci-diskutéři-popíjející rozhodli napsat filmařce pozdrav. Navíc se dohodli, že
se sejdou k promítání jejích dokumentů a pozvou ji k tomu! (Což prý
bude zážitek až divadelní – říkal pan Janek J). Miluju Braník a není to pivo!
Žádné komentáře:
Okomentovat