Seděla
jsem tuhle s kamarádkou Janou, co jsme spolu hrály kočovné divadlo, a do té doby neznámou Katkou. Idea byla, že jim
dám nějaké rady a porady ohledně psaní grantů, což je samo o sobě dost
absurdní, mám pocit, že ty mé vždycky vyšly nějakou shodou náhod. Dělávám je na
poslední chvíli, do nocí a přes noce, píšu nutné fráze i podrobně vymalovávám
realitu, přesvědčuji všechny, že pokud žádost neschválí, přestane mít můj život
smysl:), nic se nenaučím, nic neuskutečním, tak ať mi ty peníze raději dají. A když
mám pocit, že by měl být grant napsán úplně jinak, znovu a lépe, ale ráno už je
za chvilku, zkrátka jej nepodám, čímž si vychytrale zvyšuji statistiku
úspěšnosti. Tudy na to. Celý systém školských grantů se ale teď mění, nikdo
neví nic, tudíž není úplně jasné, k čemu holkám moje povídání „jak se to
dělalo postaru“ bylo.
Popovídaly
jsme si ale náramně, i když ne jen o příjemnostech. Protože o škole, jak jinak,
Jana i Káťa učí na základkách, a tam jsou i ty druhé věci. Katka se
přestěhovala do Prahy z Ostravy, nikdy by prý nevěřila, že to udělá, než potkala
svého zásadního Pražáka a za muže si ho vzala tak nějak i s tím městem.
Srovnávala. A já jsem si říkala, že si člověk může tisíckrát uvědomovat, jak
ošemetné je hýčkat si různé předsudky a generalizace, stejně při nich
přichytává sebe a ostatní zas a znovu. Třeba když slyší, jak jsou ostravské
děti hodnější a slušnější než ty z Břevnova, ha, há, honosné pražské čtvrti. I
slovník jsem si obohatila. Už vím, že ořezávátko může být strouhátkem a čtvrtce
se jinde říká výkres. Logická otázka zněla, jak pak pojmenovat to, co už máte
nakreslené. Spadla mi brada – prý taky výkres J. Že by
v Ostravě bylo jedno, jestli na papíře něco je?
To
byla ta vtipnější část. Pak se holky rozpovídaly, jak se jim často nedaří
odejít ze školy dřív než v šest. Na tom by ještě nebylo nic divného, někdo
dělá doma, někdo ve škole (a někdo nikde). Jenomže ony vyprávěly o různých
katalogových listech a jiných legráckách, které musí pro každého žáka vypisovat
ručně, o přepisovaných třídnicích, o donekonečna opravovaných – opět ručně
psaných – zápisech o všem možném (alespoň nějaký bod Praha získala: kromě toho,
že si tady na rozdíl od Katčiny školy ostravské nejdou paní učitelky po krku, tak
je povoleno škrtat a používat bělítko!). Uf! Člověk by i uvěřil, že existuje
stroj času. Ve skutečnosti na školách už totiž vůbec není nutné vést
v papírové podobě téměř nic. Jasně, zmizí ta krásná možnost rituálně
upálit třídní knihu nebo ji utopit ve Vltavě, ale to je asi tak jediná
nevýhoda. Mám nejasný pocit, že i u nás tuhle změnu před lety někteří přijímali
s nedůvěrou, ukázalo se ale, že není proč. Dobrý sluha je ta elektronika. Absence
se vám „počítá sama“, kolegové, které musel člověk nahánět, aby zapsali, teď
zapisují daleko poctivěji, a to vůbec není nutné, aby byl v každé třídě
počítač, většinou stejně všichni zapisují, až když doučí. A takových věcí je
spousta, výkazy, plány a další „lejstra“, celkově mi připadá, že se
administrativa za posledních nějakých patnáct let dost usnadnila. (Ono taky pak
nemůžete být buzerováni za blbosti, jako je třeba směr proškrtávání kolonek,
což jsem taky zažila – v Praze :)).
Jenomže se ukázalo, po kolikáté už, že co já považuju za samozřejmost, je pro někoho nedosažitelný ráj. U Jany ve škole něco takového prý odmítají, protože už jsou prý „tak zvyklí“! Řvát by se člověku chtělo, když to slyší. Prý má škola připravovat děti na život v současném světě – říká se a zní to trochu klišovitě. Myslím ale, že zrovna na tomhle něco je. Jak to ale může dělat, když se v něm sama nezvládá orientovat? (Tedy ne nějaká abstraktní instituce, ale konkrétní vedení, nebo možná přímo i učitelé, kteří by si mohli lecos vydupat.) A jak je to s tím litování učitelů, že stráví tolik času zapisováním, když za to může neschopnost jejich vedení?
Žádné komentáře:
Okomentovat