Tuhle v autobuse na
cestě ranním Braníkem. Paní, snad opravdu nastupovala malinko laxně,
přivřel řidič do prostředních dveří. Ona na něj, jestli je normální, on
neurvalý, že prý si místo nastupování četla, ona zas, že šla „hned za tím pánem“.
A jen co na sebe ti dva dopořvávali, oživila spor ze zadního sedadla jiná
cestující, přidala se k řidiči a že prý jsou po ránu i lidi, kteří
spěchají. „Ježíši Kriste,“ nevěděla už osočovaná, jak se bránit. „Žádného
Krista tady nevidim,“ odsekla ta, co po ránu spěchá. Že mám tu Flannery O’Connor pořád nějak pod kůží,
připadala jsem si najednou jako v nějaké její povídce. To skryté,
najednou vybuchlé, často dlouho neviditelné zlo. Ostré v několika slovech.
A napadlo mne, že by někdo mohl říct, že tam „přesto určitě bude“. To by bylo
taky povídkové. (Nebo jsem to snad měla říct já?)
A potom večer, na
Bláznivém Petříčkovi v La Fabrice, postavy jedou v autě a jedna řekne
„sakra“ a druhá, ať na ni nebere jméno boží nadarmo. Je to nahodilé a
nepodstatné, souvislosti i nesouvislosti, ale hrozně mě to baví.
A další den jedu raději
ze školy lodí. Já a jeden pán, co ji jen tak tak doběhl. Bylo to poklidné, předdešťové a úsměvné. A byla malinko jiná :).
Žádné komentáře:
Okomentovat