Kdyby vám při čtení
tohohle textu začalo připadat, že protestuji proti integraci, stýskám si,
jak já to mám těžkou práci, nebo se snad chlubím, jak ji dokonale zvládám, tak
se prosím vás vraťte semhle na začátek a znovu si přečtěte, že tak to myšleno
není.
Přítomnost Lenky, nevidomé
studentky, dívky chytré, šikovné a ve většině věcí naprosto samostatné, je
myslím obohacující pro všechny. Jen mám potřebu napsat takovou krátkou poznámku
o tom, jak ty skutečné zádrhele integrace nakonec (a asi často) číhají tam, kde
by je člověk neočekával. Já jsem si například vůbec nepředstavovala, že jediný
problém bude s časem, který budu muset věnovat přepisování různých textů. Copak
učebnice, ty si Lenka sehnala, ale kdykoli chci použít něco jiného, musím přemýšlet
o tom, jestli to software pro převod textu do mluvené podoby zvládne. A on
potvora zvládne máloco – místo mezer potřebuje hvězdičku, je-li úkolem
zařazovat nabídnutá slova do vět, nejradši by měl každé na samostatné řádce …atd.
atp. A to už vůbec nemluvím o majstrštyku každého učitele: potřebuje-li vytvořit
pracovní list, dokáže nazmenšovat a jako puzzle vedle sebe poskládat různé
texty a cvičení na papír rozměru A4 z obou stran, jen aby nemusel
kopírovat další listy. Tímhle uměním se můžu chlubit před kýmkoli, před
zmíněným čtecím programem si ale musím přestat vyskakovat, protože skládačku
jako na fotce by „nedal“. No a pak jsou situace, kdy vymyslíte nějakou činnost
pro studenty v poloze ležmo krátce před usnutím nebo dokonce pět minut
před zvoněním (důkaz, že se opravdu zvládáním situace nechlubím, protože tohle
se zodpovědnému pedagogovi přece nestává, že), je ji však možné provést pouze tak,
že si nejdříve něco přečtou… a jste nahraní. Ještě že té improvizaci se meze
nekladou. (A ještě že má Lenka skvělé spolužáky.)
Jen u maturity asi
zrovna improvizovat nepůjde. Právě se snažím dopátrat toho, jak bude ta Lenčina
přesně vypadat a je to … no řekněme napínavé. Nejvíc mi vrtá v hlavě podoba
testu z poslechu. To když někomu řeknu, má mě v první chvíli za
blázna. Proč by nevidomý nemohl dělat „listening“ stejně jako všichni ostatní.
No nemohl. Vidící má totiž neustále před sebou seznam otázek, na které má odpovědět,
věty, do kterých má zachycené slovo doplnit, nabídky odpovědí, aby zakroužkoval
tu správnou a tak. Pořád je mu jasné, na co čeká, až zazní. Nevidící si otázky
musí pustit předem a zapamatovat si je, což může nabýt až absurdních rozměrů,
když si představíte třeba deset otázek a u každé tři možné odpovědi. … Takové a
podobné věci si člověk často neuvědomí, dokud na ně přímo v praxi nenarazí.
(Zatím) nikoho nekritizuji, protože věřím, že je to celé nějak vymyšleno,
vyřešeno a zajištěno, jen se mi ještě nepodařilo vypátrat jak. Nutno ale dodat,
že jsem zatím nepátrala nějak přehnaně usilovně – musím začít!
Žádné komentáře:
Okomentovat