Mně se dneska ták nechtělo. Ale lístek byl. Byla
taky únava a nějak mi v posledních dnech došly suché boty :). I vzmužila jsem
se, vyndala zmačkané noviny z těch relativně nejsušších a na Zábradlí
dorazila. Nelitovala jsem, únava navíc zázračně zmizela.
„Zlatá šedesátá“ – název inscenace je to zrádný, ironicky míněný –
ne všichni prožívali 60. léta jako dobu veselou, svobodnou, nadějnou. Na scéně
dvě herečky a tři herci, všichni po většinu času v obleku a kravatě,
citují zápisy z deníku režiséra Pavla Juráčka. Naděje, natáčení, práce po
nocích, úzkost, alkohol a fenmetrazin, manželky a děti, manželky a jiné ženy,
mladé slečny, sny, snivost, strachy, kapsy vyboulené láhvemi vodky, miminka,
úspěchy v zahraničí, vzpomínky na dětství, deprese, rok 1968, zákazy a vyhazovy, nenaděje,
nepeníze… Ty deníky mají nějakých 900 stran, tady vybrány texty na 100 minut.
Přesto krásně ucelené a naprosto úchvatné výtvarně, obrazově. Obrazy někdy
ilustrují to, co postavy (Juráček v pěti verzích) říkají, někdy doplňují. Silně
jednoduché, poetický drásavé. K tomu hudba, záznamy z rozhlasu,
útržky filmů. Občas smích, v mnoha okamžicích však v divadle silné
ticho. Moje slzy, dlouhatánský potlesk.
Jsem ráda, že je Jan Mikulášek od letoška na
Zábradlí. A s ním Dora Viceníková a další, Brno v Praze, silný tým. Mikulášek
říká: „Divadlo by nemělo být místem konejšení a chlácholení, ale naopak místem,
kdes se rozkrývají nepříjemné a důležité věci.“ Těším se.
Žádné komentáře:
Okomentovat